Sayonara

2. ledna 2018 v 0:15 | L. |  L.
Tenhle blog měl jednoduchou, ale důležitou funkci. Měl mi sloužit jako místo, kam můžu beztrestně a bez následků psát cokoliv, co mě napadne. Teď se bojím. Ti, co tohle čtou pravidelně (nemyslete si, že se schováte, vidím vás ve statistikách) si určitě všimli, že moje psaní sem už není, co bývalo. A vysvětlení je prosté. Už mám strach. Můj blog už není zcela anonymní a já mám tak nějak bobky sem psát cokoliv niternějšího. Takže tímto příspěvkem se asi loučím. Pokračovat ve psaní budu buď na novém blogu nebo kamkoliv jinam. Ale už ne sem. Tím neříkám, že už sem nikdy nic nenapíšu, tím si jistý nejsem. Ale už se tady od toho nedá očekávat nic procítěného. Příspěvky před půl rokem byly úplně o něčem jiném, než jsou teď a já si prostě nemůžu pomoct. Jsem ovlivněnej a jakmile nemám úplnou svobodu, celá tahle akce ztrácí svoje terapeutické účinky. Už to není nic jiného, než moje náhodné myšlenky a stížnosti. Což se občas hodí, asi sem občas ještě něco přidám, ale... ale už to není co to bývalo.

Takže sayonara, debílci.
 

Zlatá rybka

28. prosince 2017 v 22:49 | L. |  L.
Už se tak nějak ztrácím v celé existenci. Prostě se snažím neposrat další den pořád a pořád dokola a doufám, že nikdo nepozná, že vlastně nemám ponětí, co se děje. Je to legrační, jsem jako dítě, co řídí letadlo. Prostě doufám, že nespadnu. Nerozumím ale vůbec ničemu nikomu. Takže, kamikatze.

O to tu ale teď nejde.

Jde tu o to, že ... počkat, a o co že to vlastně jde?
Co já vím, už mám paměť jak zlatá rybka. Začal jsem psát a než jsem se dostal k tématu, je to pryč. Takže asi klasika- boohoo, chci umřít, je mi hrozně a ničemu nerozumim.. Vždyť to znáte. Zkrátka článek o ničem, ale rád píšu, takže chodit kolem horké kaše je pořád lepší než nepsat nic.

Třeba si vzpomenu.
Pokud ale ne, tak vám všem přeji dobré ráno, dobré odpoledne a dobrou noc, sousedé.
(Vím, že je večer, ale nebudu čekat na ráno, jen abych udělal tuhle referenci)

Prosil bych efektivitu, děkuji.

18. prosince 2017 v 23:59 | L. |  L.
Nenávidim fňukání.
Když to ale nedělám, jednou za čas hrozně vybouchnu.

A je lepší vypadat jako hňup před prázdnou stránkou, než jako kretén před Bibi.
Protože už na ní nechci bejt zlej.
Ale, bože tohle je tak teplý.

Doktore, říkal jste, že to pomůže? Kde jsou moje výsledky? Nikde je totiž nevidím. Halo? Asi se někde zatoulaly. Asi napíšu inzerát.
 


Takže tak

18. prosince 2017 v 23:55 | J. |  J.
Chtěl bych vrátit čas, abych měl druhou šanci napravit, co jsem tehdy posral.
Jenom se obávám, že bych to posral znova.

Poslední vůle

18. prosince 2017 v 23:46 | J. |  J.
Není nic víc uklidňujícího, než stále pořád a dokola psát svoje poslední vůle a dopisy na rozloučenou. Člověk si myslí, že má toho spoustu na srdci, dokud se neposadí před prázdný papír a nezkusí všechno, co v něm dříme, zachytit.
To, jak jsou žalostné je snad i jeden z důvodů, proč jsem se nezabil. Nechci aby po mně zbyl tenhle brak, haha.

Teď to říkám s nadsázkou ale musíte uznat, že na tom něco je.

Kajícný muž

18. prosince 2017 v 23:43 | L. |  L.
Občas si přijdu staře. Starej jako sám vesmír, stařík, co pamatuje, když mrtvé moře marodilo.
Občas si ale přijdu jako malej kluk. Jako malej kluk, co nedokáže překousnout povinnosti a pochopit, že v životě nejde dělat jen to, co ho baví. Tak nějak se chci zavřít a dělat si co chci, dokud neumřu. Jako by pro mě byl svět lidí úplně cizí.
Pamatuju si podobný pocit právě z dětství. Dospěláci mi přišli jako úplně jiný živočišný druh, a já si říkal, že jednou vyrostu a budu jako oni. Jenže já jsem vyrostl a nejsem ani malinko jako oni.
Zároveň si přijdu dospělý až až, ale zároveň odloučený od společnosti, jako právě děti. Akorát, že děti mají sebe navzájem, aby si mohli kroužit prsty u spánků a smát se těm hloupým dospělým, že jsou tak vážní a posmívat se jim za zády.

Když jsem byl malý, připadal jsem si na dítě moc dospělý. Rodiče říkali, že jsem dál než oni, že je to v pořádku, že to tak některé děti mají. Jenže když jsme pak všichni vyrostli, přijde mi, že se vzdaluju pořád víc. Odloučení, co jsem cítil jako malý bylo milionkrát menší a já se cítím jako osamělý astronaut plující osamělou galaxií.
Přijdu si i stejně prázdně. Stejně apaticky.
V tom spočívají moje deprese. Nejsou ve smutku. Ale v apatii.
V nemilosrdné otupující apatii. Tuposti. Beznaději, že se někdy něco změní. V čekání na smrt. Pokorné a kajícné čekání na smrt.

Tároveň si přijdu dál než ostatní, ale pak zjistím, že jsem v reálném světě absolutně nepoužitelný. Nedokážu pořádně vyplnit ani pitomý formulář, aniž bych se spletl.

Tak co to se mnou kuva je?

Hrdina

18. prosince 2017 v 23:36 | L. |  L.
Jsem z toho zmatený. Kdo vlastně jsem? Lidská podstata se většinou projevuje, když je člověk sám. Ale pokud je tohle moje skutečná osobnost, chce se mi zvracet. Jsem jenom zahořklý, chlastem nasáklý, škodolibý a cynický herec, co před každým hraje jinou roli. Jenom paranoidní blázen, jenom kouřem načuchlej protiva. Žiju ve svojí hlavě a ve skutečném světě jen náměsíčně pochoduju a doufám, že si mojí nepřítomnosti nikdo nevšimne.

Lidi říkaj, že pod tvrdou slupkou musí mít každej alespoň nějaký malý dobrý jádro. A já neříkám, že tam žádný nemám. Jen říkám, to dobré není moje jádro, nýbrž obal pro další apatii a zahořklost.

Upřímně nechápu, jak ve mně moje malá někdy mohla vidět hrdinu. Ano, také už jí to přešlo, když mě poznává víc a víc, ale dřív ho ve mně viděla. Asi to byla otázka času. A asi je i otázka času, kdy jí dojde, jak marný to se mnou je. A já vím, že už se to nevrátí, ale být jejím hrdinou bylo úžasný.
Ale nebylo to skutečný.
Protože já hrdina vážně nejsem. A až uvidí, že jsem v podstatě jen děsně zlej zahořklej dědek s duší malýho kluka (nebo malej kluk s duší starce?), tak to se mnou vzdá i ona.

Kam jsem tím ale mířil je to, že si přijdu prohnile. Až ke kosti. A líbí se mi to. Ale takoví lidi zkrátka končej sami.
A nikdy dobře.

A já se to ani změnit nesnažím, co se má stát, stane se. Já jen, že si můžu postěžovat...
To bych přece nebyl já.

Myšlenky ze sprchy

18. prosince 2017 v 5:00 | L. |  L.
Často si představuju, že se začnu zmenšovat a zmenšovat, než budu úplně nejmenší člověk na světě. Byl bych malý třeba jako myš. Utíkal bych před životem a jeho povinnostmi. Jedl zbytky jídla, například kurky z krabic na pizzu, nebo byl třeba žil schovaný v samoobsluze a ujídal ze zásob. Mohl bych svou inteligencí ochočit skupinku krys a žít jako nelítostný vůdce smečky. A mohl bych dělat co bych jenom chtěl, chodil kam chtěl, nikdy nikde nic neplatil a nemusel dodržovat status quo. Protože když jste malí, zákony se na vás nevztahují.

Na stejném principu by fungovala i moje další představa, že jsem panenkou. Poprvé mě to napadlo, když jsem v dětství viděl sérii Dětská Hra. Panenka nemusí nic. Panenku nikdy nikdo z vraždy nepodezírá. Panenka nemusí platit daně, ani mít vzdělání. Panenka si dělá, co jenom kurva chce.

Jo, to by bylo fajn.

hvězda běžeckých drah

18. prosince 2017 v 3:52 | J. |  J.
Už se to zase vrací.

Všechno.

A i když utíkám, pomalu mě to pořád dohání.

Z toho věčného utíkání si zadělávám na kariéru hvězdy běžeckých drah.

Ať se stane, co se má stát. Deus ex machina. Zkrátka počkáme, co se nám spustí na jeviště.
Pokora, to je má silná stránka. Ostatně, co člověku zbývá, když už ani sám neví, co si sám myslí. Je jednodušší spoléhat na vyšší moc, osud nebo podobný blbiny. Vždycky to přece nějak bude, no ne?
Jestli nejhorší scénář je ten, že umřu, no bóže.
Dá se v podstatě říct, že nejde prohrát, haha.

(Tohle není humor ale podivná forma klinické deprese, jsem slyšel)

Monitor mě pálí do očí

16. prosince 2017 v 5:57 | L. |  L.
Nic ve zlym, ptáčci, ale přestaňte prosím řvát, já jsem pořád neusnul.

Další noc, po který mám pocit, že umírám zaživa, jojo. Ať žije spánkový režim.
Jak jsem mohl vůbec někdy chodit do školy?

Oči mě bolej tak, že nekoukám ani na televizi. Prostě jenom tak jsem. Otupěle jsem celou noc buď seděl na gauči a koukal ve tmě na vypnutou televizi, nebo si namlouval, že usnu, a pozoroval strop ložnice. Mazlení nepřipadá v úvahu, nikdy u mazlení nezůstanu a znásilnění ve spánku evidentně není adekvátní. Tedy alespoň tak jsem to pochopil z té facky, co mi přilítla.

Bože, mám pocit, že jsem se už několik let pořádně nevyspal.
Myslím tím, proč mi tohle příroda odepřela? Myslel jsem, že spánek je jedna ze základních podmínek pro život člověka, a já ho do vínku tedy moc nedostal. Často přemýšlím nad tím, jak příjemné musí být pomalé bezbolestné umírání, kdy máte pocit, že tvrdě usnínáte. Až umřu, třeba se konečně pořádně vyspim.
Ale přísahám, nejsem emo.
Jen trvale k smrti vyčerpanej.

Uznávám, že nemám na co si stěžovat, když svůj Stilnox na předpis zhltám během prvního týdne, abych se sjel. Asi je to tak trochu moje blbost, ale feťácká nátura se projeví, kdykoliv je příležitost, víte o čem mluvím.
Díky bohu alespoň za chlast.

Krev, pot s slzy

16. prosince 2017 v 3:51 | L. |  L.
Není to legrační, že každá postava v knížce, filmu, nebo seriálu, se kterou se asociuju a která mi přijde jako já, buď umře nebo skončí dost zle?

Haha, Vesmír se mi asi snaží něco naznačit.

Teď jenom počkat jak skončí můj příběh.

Ale četl jsem dost knih na to, abych věděl, že to bude krev, pot a slzy.
Ale myslím, že o tomhle se nikdo nikdy nedočte.
Proč by taky měli, že?

burbon

9. prosince 2017 v 4:47 | L. |  L.
Já miluju bourbon, ty miluješ bourbon, my všichni tady milujeme bourbon.

Jsem děsně vzteklej, hrozně napjatej. Tak to už bývá když si člověk nemůže vybíjet svoje choutky. Není to sice tak dlouho, co na to Bibi přestala mít skoro náladu, ale je to dost na to, abych jako mutující nadrženej puberťák myslel na sprosťárničky během neadekvátních momentů.
Už aby se uklidnily všechny elementy okolo a já si zase konečně pořádně štrejchnul. A nemyslim tu banální bezmyšlenkovitou náhrašku, co má většina lidí a s troufalostí to nazývaj sexem, ale pořádnou várku probdělých prošukaných nocí, po kterých člověk netuší kdo je, kde je, ani jaký je rok. Krom toho je to jediná příležitost, kdy můžu někoho beztrestně mydlit.

Co čekáte, chlastám, to je pak pouze loterie mezi přehnanou agresivitou, libidem a depresema. Nejsem schopnej přemejšlet nad čímkoliv produktivním. A tak se mi to líbí.

tralala miluju chlast

8. prosince 2017 v 0:52 | L. |  L.
Vypil jsem spoustu piva a vína (od každého dvě lahve) a mám chuť někomu nakopat zadek.

V uších mi píská a všechno se točí.

Pálí mě žaludek.

Mám chuť vzít hůl a někomu rozmašírovat mozek.

A nebo si dát něco dobrýho k jídlu.

Jsem nadrženej jak králík.

Čeká mě ještě krušná noc.

Proč jsem se vůbec mírnil v pití? Kruci, vždyť já to miluju.

Promluva do duše od strýčka Jacka

6. prosince 2017 v 20:49 | J. |  J.
Dej se konečně dohromady.

Je to nahovno? Je.
Chceš umřít? Rozhodně.
Jsi blázen? Nepochybně.

Ale.
Prosím.
Znáš moje pravidlo. Dusit, dusit, dusit. Zadupat a zahrabat.
Tak to dělaj chlapi. Takže prosím. Vim, co tě trápí. Ale já tě žádám, aby's to konečně už nechal bejt. Myslel jsem, že už jsme se jednou dohodli na tom, že to necháme. A je trapný už jen to, že musím psát sem, protože mě odmítáš vnímat. Protože víš, že mam pravdu. Vždycky jsi to byl ty. Ale poslední půlrok se naše role trochu prohodily, nemyslíš? TY jsi hromádka neštěstí a JÁ jsem ten, kdo ví, co dělá. Ha! Není ta ironie naprosto perfektní?
Je to sice příjemné pro moje ego, ale sakra, chlape. Vážně. Když i Já jsem teď lepší než ty, asi je něco špatně.

Chci starýho L.
A vim, že je to dlouhá doba, a vim, jak na tom jsi. Jenže ten, kterýho jsem znal, by v lítosti nežil.
Chci tě zpátky, ty zkurvenej bastarde. Tak se dej dohromady.
Děkuju.

-J.

Dneska jo

5. prosince 2017 v 2:28 | L. |  L.
Tak nějak mi uniká pointa všeho.

Moje halucinace se zhoršují. Je to přesně jak jsem si myslel. Moje psychické stavy se pohybují v nekonečné smyčce a při každém novém kole jsou jen horší a horší. Špatně rozpoznávám, co je realita a co ne. Moje sny se pořád zhoršují. A pořád se opakuje ten samý koncept.

Přijde mi, že už hodně dlouho kráčím po laně s vejcem na hlavě a je jenom otázkou času, kdy škobrtnu. A i kdybych neškobrtnul, vůbec netuším, kam se to lano táhne. Což mě trošku štve, upřímně řečeno.
Až moc dlouho stojím na hraně toho hloupýho okna a chci skočit dolů. A už mockrát jsem si řekl, že dneska ne. A vím, že si to řeknu i dneska. Čekám jen, kdy přijde ten zlom. Ta neviditelná ruka, co mě strčí. Kdy si řeknu, že dneska jo. Čekám, kdy přestane hrát Opilý Námořník.

Nojo, na emo kecy není člověk nikdy moc starej, nebo jo? Ale co, tenhle blog je můj a můžu na něm fňukat jak jen si zamanu. Protože když ne tady, tak kde? Krom toho, za tím účelem vlastně vzniknul. Navíc, doporučil mi to přece DOKTOR a ti vědí, co je pro mě nejlepší, nebo snad ne?

Sráč roku

1. prosince 2017 v 0:42 | L. |  L.
Občas sedím na parapetu a koukám dolů. Přemýšlím nad tím, že skočím, ale nikdy to neudělám. Potřebuju někoho, aby mě strčil.
Konečně jsem dopsal tu pitomou povídku, co jsem měl rozdělanou tak tisíc let. Je jiná než ty ostatní. Tahle ke mě přirostla víc, než je asi pochopitelné. Je pro mě něčím zvláštní. Smrt hlavního hrdiny, která byla už od první kapitoly nevyhnutelná mě překvapivě zasáhla. Byl se mnou tak dlouho. A můžu editovat a vracet se jak chci, ale konec byl už jednou napsán. A poselství je jasné. Třeba jí sem přidám, až jí doupravím. Na druhou stranu, co jiného s ní, že? Krom toho tohle stejně skoro nikdo nečte, můžu si říkat, co chci. Sledujte- Jsem členem KKK. Homoklády by se měli střílet. Nenávidím barevné. Do toho, Allahu. Myslím, že Jefferson Starship jsou dobrá skupina... Vidíte? Nic.

Jdu si sednout na parapet a čekat. Třeba mě tentokrát někdo postrčí.

Uvědomuju si, jak pateticky zním. To má ale jednoduché vysvětlení- jsem patetický. A ne v tom dobrém slova smyslu, ale ve smyslu toho, že jsem jednodušše ubožák. Takže tak.
A to, že ona to neviděla ve mně asi budilo naději toho, že to tak není. ALe ona mě teď prokoukla, přesně jak říkal Jack a já to teď cejtim. A může se omlouvat sebevíc a litovat toho, ale já už vím, že si to myslí a že jí irituje zem, po které chodím a kterou dřív líbala. Sice jsme pořád spolu a je to 'dobré' ale v nás obou něco umřelo. Hlavně ve mně. To je to, co je 'špatně' a na co se mě poslední měsíce pořád ptá. Prostě hniju a hniju a já jen čekám, až uhniju úplně.
Ani nevím, co to způsobilo. Prostě to tak je. Jako bych to měl v genetickém kódu. Skončilo to špatně jednou, skončilo to špatně dvakrát a skončí to špatně i potřetí. Stačí jen sedět a vyčkávat, jak se to stane. Kdy uhniju.

Jinak řečeno jsem zasranej přecitlivělej teplouš (bez nadsázky řečeno) a i letos mě určitě nominují na Sráče Roku. Můžu jen doufat, ale myslím, že letos mi štěstí bude přát.

Dvě malá křídla tu nejsou

30. listopadu 2017 v 23:29 | L. |  L.
Zase se to zhoršuje. Už zase vidim a slyšim věci. Už zase si hodně představuju. Zase se zasekávám.
Přichází to v přívalových vlnách a každá je horší, než ta předchozí.
Absolutně nemám tušení, co dělám. Prostě přežívám den. Znovu a znovu a znovu...


Člověk, co si mě chce jeden den vzít a žít se mnou mi druhý den řekne, že vlastně neví, jestli to chce. Že má teď poslední dobou ohledně mě smíšené pocity. Už to není evidentně ta kouzelná láska až za hrob.
Já nevím, prostě už tak nějak nevidím cenu vůbec v ničem. Dřív byla jediná na světě, pro koho jsem byl dobrej. a teď už ani pro ní. Zkrátka mi to přijde, že veškerá jiskřička nějaké vůle a naděje je úplně pryč. Už mě nemiluje. Poznám to na jejím hlase.

Nic už nemá kouzlo. Všechno zmizelo. Už jsem jenom nemocnej člověk. A úplně sám.

Zase se mi klepou ruce.

Chci zpátky

18. listopadu 2017 v 1:44 | L. |  L.
Chci zpátky domů.

SELHAL

18. listopadu 2017 v 1:38 | J. |  J.
fotbalista- selhal
baseballista- selhal
učitel- selhal
manžel- selhal
otec- KOLOSÁLNĚ selhal
milenec- selhal
správce- selhal
spisovatel- SELHAL
vrah- selhal
feťák- selhal
alkoholik- selhal
abstinent- selhal
sebevrah- SELHAL

selhal selhal selhal. Občas to není jednoduchý konstatně prohrávat. Občas musím učinit nějaké gesto a zavolat několik tisíc mil, jenom abych mohl přijít o další práci a oni mi mohli dát dálkovýho padáka. Na mě si nikdo nepřijde.

Tentle život jsem bral chvíli jako druhou šanci. zasloužím druhou šanci, jako každý. ALe čím déle to tak je, tím víc o tom začínám pochybovat a tím víc chci napravit to moje poslední uklouznutí. Když se povede to, už mě ta ostatní nebudou trápit. A já si snad konečně trochu odpočinu. Ale musím tomu dát čas. Musím napsat tu blbou novelu.

Bojkotuju školu, tenhle ročník nedáme. Jenom díky mě. Nevrací se mi za to zrovna láska ale je to pro vyšší dobro. Budem mít volno a nějakou bezmyšlenkovitou práci. Dost času na psaní. a pak? Uvidím jak se to vyvine. Ale šéfem jsem teď JÁ.

JÁÁÁÁÁ!!!!!

-Jacky-boy xoxox

Přes moji mrtvolu

18. listopadu 2017 v 1:24 | L. |  L.
Moje rozpolcená hlavička gereruje dost ošklivý myšlenky. Hodně hodně ošklivý.
už zase mám noční můry. V těch posledních se pořád někde ztrácím, před něčím prchám, chytne mě to a pak mě někdo něčím bodá. Před pár dny to byly hřebíky po celém těle, pak špendlíky skrz dlaně a prsty a dnes to bylo injekce plná nějaké kyseliny.
všichni se smáli, že mě to bolí. Pak jsem viděl dvojitě a pak omdlel. Kyselina takhle nefunguje ale sen je sen.

A nevím, jestli nemůžu spát kvůli těm myšlenkám, nebo mám ty myšlenky protože nespím.
Některé věci nejdou říct nahlas. Jen víme, že jde o něco moc zlého. Stilnoxy polykám jako lentilky a už nedělají to, co dřív. Jsem zamlký. Moje apatie je opět na bodu mrazu. Což je příšerné načasování protože moje malá Bibi má zrovna vztahovačné období a tento víkend jsme se hádali už třikrát. Jsem z toho unavený. Moc jí miluju, ale když je naše mentální rozpoložení opačné, bývá to sekec mazec. Doufám, že se zase brzo vrátíme do normálu.

Nevím, co se mnou je. Přijdu si hrozně sám. Hrozně bez naděje.
Bibi je před pár dny sjela houbičkovým čajem, který jsem pro ni s láskou připravil, a dostala se do dokonalého deliria. V tom stavu mi ležela na klíně a já se na ní usmíval. Ona plakala. A říkala- ,,Ty taky pláčeš! Tady!'' a ukázala na střed mého čela. Chvíli bylo ticho a ona pak povídala. Povídala, že vidí věci úplně jinak, ale že je jí to povědomý. Povídala, že určitě stejný pocity měla na Dexovi. A pak hodně dlouho mluvila o pocitech. Pocitech, které chvílemi zněli jako konspirační teorie, ale ona věděla, že vím, o čem mluví. Když jsem řekl, že je jen sjetá a ona se rozplakala a říkala- ,,Nedělej že nevíš! Víš to nejlíp ze všech!'' tak jsem jen kývnul hlavou, protože měla pravdu a já to věděl do největšího detailu. A ona povídala- ,,Já to zapomenu, že jo?'' řekl jsem že asi jo. Zeptala se, jestli už se to někdy stalo. Odpověděl jsem. že nekolikrát. Plakala. SLibovala, že tentokrát nezapomene. Pak se mě zeptala, jestli já to vím celou dobu. Tak jsem řekl, že vím. Zeptala se, jestli je to důvod, proč jsem pořád smutný. a Jestli se na ní budu zlobit až ten pocit zapomene. Řekl jsem že smutný nebudu, bylo to tak dotěď. Ale trochu smutný jsem.
Když tripovala, povídala jak je to všechno evidentní a jak to zapadá dohromady, ale že pak vystřízliví a bude říkat věci jako - ,,haha to jsem byla zase sjetá''. A já věděl, že je to pravda. A pravda to byla.
Tato historka mojí apatii rozhodně nijak neovlivnila, jenom mi na chvilku dala plannou naději. Přišlo mi, že mě někdo konečně pochopil a že jsme v tom spolu. To pochopení ale vypršelo stejně jako efekt hub v těle, když se oční zorničky znovu zmenšovali.
Řekla, že až vystřízliví, tak jí dostanou.
A já se bojím, že i v tom měla pravdu.
Ale ze všech sil se snažím, aby to tak nebylo. Jde tu ale především o ní. Ona musí vědět.

Byl to úžasný moment. Ležela a koukala na mě. Mluvila. A myslela. A já neřekl ani slovo. Ale dokonale jsme si rozuměli. Věděli jsme to velké tajemství, to tajemství, co halí celý svět, které se dá vyjádřit spíš pocitem, než-li slovy. My to ale vysvětlovat nemuseli. Věděli jsme. A já jsem věděl celou dobu. A pořád vím. A užívám si chvíle, kdy ví i o na. A do té doby, se o ní budu starat. Aby jí nedostali. Neocenní to, nebude o tom vědět. Ale nechci aby jí dostali.

Kam dál