Sayonara

2. ledna 2018 v 0:15 | L. |  L.
Tenhle blog měl jednoduchou, ale důležitou funkci. Měl mi sloužit jako místo, kam můžu beztrestně a bez následků psát cokoliv, co mě napadne. Teď se bojím. Ti, co tohle čtou pravidelně (nemyslete si, že se schováte, vidím vás ve statistikách) si určitě všimli, že moje psaní sem už není, co bývalo. A vysvětlení je prosté. Už mám strach. Můj blog už není zcela anonymní a já mám tak nějak bobky sem psát cokoliv niternějšího. Takže tímto příspěvkem se asi loučím. Pokračovat ve psaní budu buď na novém blogu nebo kamkoliv jinam. Ale už ne sem. Tím neříkám, že už sem nikdy nic nenapíšu, tím si jistý nejsem. Ale už se tady od toho nedá očekávat nic procítěného. Příspěvky před půl rokem byly úplně o něčem jiném, než jsou teď a já si prostě nemůžu pomoct. Jsem ovlivněnej a jakmile nemám úplnou svobodu, celá tahle akce ztrácí svoje terapeutické účinky. Už to není nic jiného, než moje náhodné myšlenky a stížnosti. Což se občas hodí, asi sem občas ještě něco přidám, ale... ale už to není co to bývalo.

Takže sayonara, debílci.
 

Zlatá rybka

28. prosince 2017 v 22:49 | L. |  L.
Už se tak nějak ztrácím v celé existenci. Prostě se snažím neposrat další den pořád a pořád dokola a doufám, že nikdo nepozná, že vlastně nemám ponětí, co se děje. Je to legrační, jsem jako dítě, co řídí letadlo. Prostě doufám, že nespadnu. Nerozumím ale vůbec ničemu nikomu. Takže, kamikatze.

O to tu ale teď nejde.

Jde tu o to, že ... počkat, a o co že to vlastně jde?
Co já vím, už mám paměť jak zlatá rybka. Začal jsem psát a než jsem se dostal k tématu, je to pryč. Takže asi klasika- boohoo, chci umřít, je mi hrozně a ničemu nerozumim.. Vždyť to znáte. Zkrátka článek o ničem, ale rád píšu, takže chodit kolem horké kaše je pořád lepší než nepsat nic.

Třeba si vzpomenu.
Pokud ale ne, tak vám všem přeji dobré ráno, dobré odpoledne a dobrou noc, sousedé.
(Vím, že je večer, ale nebudu čekat na ráno, jen abych udělal tuhle referenci)

Jsem tak cynickej, že štvu sám sebe

19. prosince 2017 v 14:24 | L. |  L.
Na mých posledních básničkách je asi trochu znát, že jsem dnes cyničtější a sarkastičtější než jindy.
Asi jsem snědl ironickou kaši.
 


Autory už pěkně serete

19. prosince 2017 v 14:23 | L. |  L.
Zrýmuju pár řádků,
Jenže co pak kurva s tim,
Já i ty, my oba víme,
Že tim ani hovno nezměnim.

Plakat skrze písmenka,
Šířit zlobu mezi řádky,
Jako by mi to vrátilo,
Radost ze života zpátky.

Píšu a píšu,
Píšu každej den,
Je to ale pěkně k hovnu,
Když svět je furt zlej sen.

Jaké jsou mé sny?
Čeho bych chtěl dosáhnout?
Mou největší aspirací,
Je mozek si kulkou zasáhnout.

Básničky jsou teplý,
Pořád je ale tvořim,
Co jinýho ale dělat,
Když se do temnoty nořim?

Skládat hudbu neumim,
Zpívat ani trochu,
Jako malíř stojim za nic,
Tak píšu další sloku.

Básně nikdo nečte,
Nikdo nechápe podtext,
Nikdo nepochopí mý myšlenky,
Až se mnou bude konec.

Jako kuře krákoře,
Už nechci běhat po dvoře,
Žít s ostatními na zahrádce,
Ve cti a pokoře.

Další básník fňukna,
To jsem teda dopad,
Řádky, co jsem si z duše vyrval,
Sotva budou mít nějakej dopad.

Umění, to přežívá,
Umělci chcípaj jako mouchy,
K čemu to pak ale všechno je,
Když čtenář misinterpretuje tvý touhy?

Myšlenku špatně pochopí,
V hlavě špatně rozloží,
Chytne se nepodstatných blbostí,
Smysl si myslně vyloží.

Je to jako ve škole,
Slyšel jsem ducha Poea jak brečí,
Když mi ti kreténi tvrdili,
Že je to nekrofil, co si jenom choutky léčí.

Páry pořád vychvalujou svoje vztahy,
Jsou prej jak Romeo a Julie,
To, že o tomhle ten příběh nebyl,
To jim krev už nepije.

Lolita není lovestory,
To kurva ani omylem,
Zkuste to ale vysvětlit,
Patnáctce se starším debilem.

Jestli budu jednou slavnej,
Což by byl důvod jásat,
Osobně nakopu každýho blbečka,
Co bude moje slovo chybně hlásat.

A strčte si za klobouk ty svoje moudra,
A všechny ty hlouposti,
Že umění si můžem,
Vyložit podle libosti.

Teda asi jako jde to,
Sedět by's za to neměl,
Jenom musíš pochopit,
Že tohle autor teda nechtěl.

Měl svojí vlastní myšlenku,
Co chtěl světu sdělit,
Proto je tak frustrující,
Když přeformuje jí parta jelit.

A je fajn, že se vám líbí,
Že báseň hezky zní,
Zkuste se ale zamyslet,
Co se třeba skrývá v ní.

Co tím chtěl básník říci?
To nikoho už nedeptá?
Svý názory vám narvu do chřtánu,
A záměry do rekta.

Pozitivní Debílci

19. prosince 2017 v 14:22 | L. |  Poezie
Vždycky se najde debil,
Co moje dílo přečte si,
A udělá chytrou diagnózu,
Že mám asi depresi.

Ten musel chodit na medinu,
Psychiatr od kosti,
Kdyby jenom poslouchal,
Jaký řiká blbosti.

Prý mám začít meditovat,
Ať po ránu se protáhnu,
Sem tam nějaká terapie,
A pak poznám nirvanu.

Dělej, co tě baví,
Tak tak jejich rady zní,
Prostě na to nemysli,
Ono to nějak odezní.

Běž si třeba zatancovat,
S kamarády radovánky,
A znáš třeba ty výborné,
Antistresové omalovánky?

Jdetě všichni do prdele,
Už prosím ani hlásku,
Přestaňte předemnou šířit,
Svůj blbej mír a lásku.

Všechno to máš jenom v hlavě!
Vyprávěj mi netečně,
Cože? tomu nevěřím!
Doopravdy? Skutečně?

Všechny moje poruchy,
A nemoci rázem zmizí,
Když nebudu na to myslet,
Je to takhle easy!

Proč se lidi zabíjej,
Nebo začnou fetovat,
Když můžou si jít zaběhat,
Do bločku si malovat?

Prelstili jsme medicínu,
Vždyť to máme jenom v hlavě!
Promarnil jsem léta chorobami,
Když šlo to takhle hravě!

Fobie jsou velká lež,
Vždyť stačí se prostě nebát,
A s poruchou úzkosti,
Si věci zkrátka nebrat.

Pokud máte depky,
Tak představte si pláž,
Hádám, že už je to v pořádku,
Jen se trochu snaž.

Na sklony k sebevraždě,
Je také lék prostý,
Prostě se nezabíjejte,
Vždyť řikám vám to po stý!

Protože takhle to přesně funguje,
Celý můj život byl slepá honička,
Jak ajťáci si hacknem mozky,
Když najdeme si koníčka.

Prosil bych efektivitu, děkuji.

18. prosince 2017 v 23:59 | L. |  L.
Nenávidim fňukání.
Když to ale nedělám, jednou za čas hrozně vybouchnu.

A je lepší vypadat jako hňup před prázdnou stránkou, než jako kretén před Bibi.
Protože už na ní nechci bejt zlej.
Ale, bože tohle je tak teplý.

Doktore, říkal jste, že to pomůže? Kde jsou moje výsledky? Nikde je totiž nevidím. Halo? Asi se někde zatoulaly. Asi napíšu inzerát.

Takže tak

18. prosince 2017 v 23:55 | J. |  J.
Chtěl bych vrátit čas, abych měl druhou šanci napravit, co jsem tehdy posral.
Jenom se obávám, že bych to posral znova.

Poslední vůle

18. prosince 2017 v 23:46 | J. |  J.
Není nic víc uklidňujícího, než stále pořád a dokola psát svoje poslední vůle a dopisy na rozloučenou. Člověk si myslí, že má toho spoustu na srdci, dokud se neposadí před prázdný papír a nezkusí všechno, co v něm dříme, zachytit.
To, jak jsou žalostné je snad i jeden z důvodů, proč jsem se nezabil. Nechci aby po mně zbyl tenhle brak, haha.

Teď to říkám s nadsázkou ale musíte uznat, že na tom něco je.

Kajícný muž

18. prosince 2017 v 23:43 | L. |  L.
Občas si přijdu staře. Starej jako sám vesmír, stařík, co pamatuje, když mrtvé moře marodilo.
Občas si ale přijdu jako malej kluk. Jako malej kluk, co nedokáže překousnout povinnosti a pochopit, že v životě nejde dělat jen to, co ho baví. Tak nějak se chci zavřít a dělat si co chci, dokud neumřu. Jako by pro mě byl svět lidí úplně cizí.
Pamatuju si podobný pocit právě z dětství. Dospěláci mi přišli jako úplně jiný živočišný druh, a já si říkal, že jednou vyrostu a budu jako oni. Jenže já jsem vyrostl a nejsem ani malinko jako oni.
Zároveň si přijdu dospělý až až, ale zároveň odloučený od společnosti, jako právě děti. Akorát, že děti mají sebe navzájem, aby si mohli kroužit prsty u spánků a smát se těm hloupým dospělým, že jsou tak vážní a posmívat se jim za zády.

Když jsem byl malý, připadal jsem si na dítě moc dospělý. Rodiče říkali, že jsem dál než oni, že je to v pořádku, že to tak některé děti mají. Jenže když jsme pak všichni vyrostli, přijde mi, že se vzdaluju pořád víc. Odloučení, co jsem cítil jako malý bylo milionkrát menší a já se cítím jako osamělý astronaut plující osamělou galaxií.
Přijdu si i stejně prázdně. Stejně apaticky.
V tom spočívají moje deprese. Nejsou ve smutku. Ale v apatii.
V nemilosrdné otupující apatii. Tuposti. Beznaději, že se někdy něco změní. V čekání na smrt. Pokorné a kajícné čekání na smrt.

Tároveň si přijdu dál než ostatní, ale pak zjistím, že jsem v reálném světě absolutně nepoužitelný. Nedokážu pořádně vyplnit ani pitomý formulář, aniž bych se spletl.

Tak co to se mnou kuva je?

Hrdina

18. prosince 2017 v 23:36 | L. |  L.
Jsem z toho zmatený. Kdo vlastně jsem? Lidská podstata se většinou projevuje, když je člověk sám. Ale pokud je tohle moje skutečná osobnost, chce se mi zvracet. Jsem jenom zahořklý, chlastem nasáklý, škodolibý a cynický herec, co před každým hraje jinou roli. Jenom paranoidní blázen, jenom kouřem načuchlej protiva. Žiju ve svojí hlavě a ve skutečném světě jen náměsíčně pochoduju a doufám, že si mojí nepřítomnosti nikdo nevšimne.

Lidi říkaj, že pod tvrdou slupkou musí mít každej alespoň nějaký malý dobrý jádro. A já neříkám, že tam žádný nemám. Jen říkám, to dobré není moje jádro, nýbrž obal pro další apatii a zahořklost.

Upřímně nechápu, jak ve mně moje malá někdy mohla vidět hrdinu. Ano, také už jí to přešlo, když mě poznává víc a víc, ale dřív ho ve mně viděla. Asi to byla otázka času. A asi je i otázka času, kdy jí dojde, jak marný to se mnou je. A já vím, že už se to nevrátí, ale být jejím hrdinou bylo úžasný.
Ale nebylo to skutečný.
Protože já hrdina vážně nejsem. A až uvidí, že jsem v podstatě jen děsně zlej zahořklej dědek s duší malýho kluka (nebo malej kluk s duší starce?), tak to se mnou vzdá i ona.

Kam jsem tím ale mířil je to, že si přijdu prohnile. Až ke kosti. A líbí se mi to. Ale takoví lidi zkrátka končej sami.
A nikdy dobře.

A já se to ani změnit nesnažím, co se má stát, stane se. Já jen, že si můžu postěžovat...
To bych přece nebyl já.

Myšlenky ze sprchy

18. prosince 2017 v 5:00 | L. |  L.
Často si představuju, že se začnu zmenšovat a zmenšovat, než budu úplně nejmenší člověk na světě. Byl bych malý třeba jako myš. Utíkal bych před životem a jeho povinnostmi. Jedl zbytky jídla, například kurky z krabic na pizzu, nebo byl třeba žil schovaný v samoobsluze a ujídal ze zásob. Mohl bych svou inteligencí ochočit skupinku krys a žít jako nelítostný vůdce smečky. A mohl bych dělat co bych jenom chtěl, chodil kam chtěl, nikdy nikde nic neplatil a nemusel dodržovat status quo. Protože když jste malí, zákony se na vás nevztahují.

Na stejném principu by fungovala i moje další představa, že jsem panenkou. Poprvé mě to napadlo, když jsem v dětství viděl sérii Dětská Hra. Panenka nemusí nic. Panenku nikdy nikdo z vraždy nepodezírá. Panenka nemusí platit daně, ani mít vzdělání. Panenka si dělá, co jenom kurva chce.

Jo, to by bylo fajn.

hvězda běžeckých drah

18. prosince 2017 v 3:52 | J. |  J.
Už se to zase vrací.

Všechno.

A i když utíkám, pomalu mě to pořád dohání.

Z toho věčného utíkání si zadělávám na kariéru hvězdy běžeckých drah.

Ať se stane, co se má stát. Deus ex machina. Zkrátka počkáme, co se nám spustí na jeviště.
Pokora, to je má silná stránka. Ostatně, co člověku zbývá, když už ani sám neví, co si sám myslí. Je jednodušší spoléhat na vyšší moc, osud nebo podobný blbiny. Vždycky to přece nějak bude, no ne?
Jestli nejhorší scénář je ten, že umřu, no bóže.
Dá se v podstatě říct, že nejde prohrát, haha.

(Tohle není humor ale podivná forma klinické deprese, jsem slyšel)

Monitor mě pálí do očí

16. prosince 2017 v 5:57 | L. |  L.
Nic ve zlym, ptáčci, ale přestaňte prosím řvát, já jsem pořád neusnul.

Další noc, po který mám pocit, že umírám zaživa, jojo. Ať žije spánkový režim.
Jak jsem mohl vůbec někdy chodit do školy?

Oči mě bolej tak, že nekoukám ani na televizi. Prostě jenom tak jsem. Otupěle jsem celou noc buď seděl na gauči a koukal ve tmě na vypnutou televizi, nebo si namlouval, že usnu, a pozoroval strop ložnice. Mazlení nepřipadá v úvahu, nikdy u mazlení nezůstanu a znásilnění ve spánku evidentně není adekvátní. Tedy alespoň tak jsem to pochopil z té facky, co mi přilítla.

Bože, mám pocit, že jsem se už několik let pořádně nevyspal.
Myslím tím, proč mi tohle příroda odepřela? Myslel jsem, že spánek je jedna ze základních podmínek pro život člověka, a já ho do vínku tedy moc nedostal. Často přemýšlím nad tím, jak příjemné musí být pomalé bezbolestné umírání, kdy máte pocit, že tvrdě usnínáte. Až umřu, třeba se konečně pořádně vyspim.
Ale přísahám, nejsem emo.
Jen trvale k smrti vyčerpanej.

Uznávám, že nemám na co si stěžovat, když svůj Stilnox na předpis zhltám během prvního týdne, abych se sjel. Asi je to tak trochu moje blbost, ale feťácká nátura se projeví, kdykoliv je příležitost, víte o čem mluvím.
Díky bohu alespoň za chlast.

Krev, pot s slzy

16. prosince 2017 v 3:51 | L. |  L.
Není to legrační, že každá postava v knížce, filmu, nebo seriálu, se kterou se asociuju a která mi přijde jako já, buď umře nebo skončí dost zle?

Haha, Vesmír se mi asi snaží něco naznačit.

Teď jenom počkat jak skončí můj příběh.

Ale četl jsem dost knih na to, abych věděl, že to bude krev, pot a slzy.
Ale myslím, že o tomhle se nikdo nikdy nedočte.
Proč by taky měli, že?

burbon

9. prosince 2017 v 4:47 | L. |  L.
Já miluju bourbon, ty miluješ bourbon, my všichni tady milujeme bourbon.

Jsem děsně vzteklej, hrozně napjatej. Tak to už bývá když si člověk nemůže vybíjet svoje choutky. Není to sice tak dlouho, co na to Bibi přestala mít skoro náladu, ale je to dost na to, abych jako mutující nadrženej puberťák myslel na sprosťárničky během neadekvátních momentů.
Už aby se uklidnily všechny elementy okolo a já si zase konečně pořádně štrejchnul. A nemyslim tu banální bezmyšlenkovitou náhrašku, co má většina lidí a s troufalostí to nazývaj sexem, ale pořádnou várku probdělých prošukaných nocí, po kterých člověk netuší kdo je, kde je, ani jaký je rok. Krom toho je to jediná příležitost, kdy můžu někoho beztrestně mydlit.

Co čekáte, chlastám, to je pak pouze loterie mezi přehnanou agresivitou, libidem a depresema. Nejsem schopnej přemejšlet nad čímkoliv produktivním. A tak se mi to líbí.

tralala miluju chlast

8. prosince 2017 v 0:52 | L. |  L.
Vypil jsem spoustu piva a vína (od každého dvě lahve) a mám chuť někomu nakopat zadek.

V uších mi píská a všechno se točí.

Pálí mě žaludek.

Mám chuť vzít hůl a někomu rozmašírovat mozek.

A nebo si dát něco dobrýho k jídlu.

Jsem nadrženej jak králík.

Čeká mě ještě krušná noc.

Proč jsem se vůbec mírnil v pití? Kruci, vždyť já to miluju.

Promluva do duše od strýčka Jacka

6. prosince 2017 v 20:49 | J. |  J.
Dej se konečně dohromady.

Je to nahovno? Je.
Chceš umřít? Rozhodně.
Jsi blázen? Nepochybně.

Ale.
Prosím.
Znáš moje pravidlo. Dusit, dusit, dusit. Zadupat a zahrabat.
Tak to dělaj chlapi. Takže prosím. Vim, co tě trápí. Ale já tě žádám, aby's to konečně už nechal bejt. Myslel jsem, že už jsme se jednou dohodli na tom, že to necháme. A je trapný už jen to, že musím psát sem, protože mě odmítáš vnímat. Protože víš, že mam pravdu. Vždycky jsi to byl ty. Ale poslední půlrok se naše role trochu prohodily, nemyslíš? TY jsi hromádka neštěstí a JÁ jsem ten, kdo ví, co dělá. Ha! Není ta ironie naprosto perfektní?
Je to sice příjemné pro moje ego, ale sakra, chlape. Vážně. Když i Já jsem teď lepší než ty, asi je něco špatně.

Chci starýho L.
A vim, že je to dlouhá doba, a vim, jak na tom jsi. Jenže ten, kterýho jsem znal, by v lítosti nežil.
Chci tě zpátky, ty zkurvenej bastarde. Tak se dej dohromady.
Děkuju.

-J.

Dneska jo

5. prosince 2017 v 2:28 | L. |  L.
Tak nějak mi uniká pointa všeho.

Moje halucinace se zhoršují. Je to přesně jak jsem si myslel. Moje psychické stavy se pohybují v nekonečné smyčce a při každém novém kole jsou jen horší a horší. Špatně rozpoznávám, co je realita a co ne. Moje sny se pořád zhoršují. A pořád se opakuje ten samý koncept.

Přijde mi, že už hodně dlouho kráčím po laně s vejcem na hlavě a je jenom otázkou času, kdy škobrtnu. A i kdybych neškobrtnul, vůbec netuším, kam se to lano táhne. Což mě trošku štve, upřímně řečeno.
Až moc dlouho stojím na hraně toho hloupýho okna a chci skočit dolů. A už mockrát jsem si řekl, že dneska ne. A vím, že si to řeknu i dneska. Čekám jen, kdy přijde ten zlom. Ta neviditelná ruka, co mě strčí. Kdy si řeknu, že dneska jo. Čekám, kdy přestane hrát Opilý Námořník.

Nojo, na emo kecy není člověk nikdy moc starej, nebo jo? Ale co, tenhle blog je můj a můžu na něm fňukat jak jen si zamanu. Protože když ne tady, tak kde? Krom toho, za tím účelem vlastně vzniknul. Navíc, doporučil mi to přece DOKTOR a ti vědí, co je pro mě nejlepší, nebo snad ne?

Sráč roku

1. prosince 2017 v 0:42 | L. |  L.
Občas sedím na parapetu a koukám dolů. Přemýšlím nad tím, že skočím, ale nikdy to neudělám. Potřebuju někoho, aby mě strčil.
Konečně jsem dopsal tu pitomou povídku, co jsem měl rozdělanou tak tisíc let. Je jiná než ty ostatní. Tahle ke mě přirostla víc, než je asi pochopitelné. Je pro mě něčím zvláštní. Smrt hlavního hrdiny, která byla už od první kapitoly nevyhnutelná mě překvapivě zasáhla. Byl se mnou tak dlouho. A můžu editovat a vracet se jak chci, ale konec byl už jednou napsán. A poselství je jasné. Třeba jí sem přidám, až jí doupravím. Na druhou stranu, co jiného s ní, že? Krom toho tohle stejně skoro nikdo nečte, můžu si říkat, co chci. Sledujte- Jsem členem KKK. Homoklády by se měli střílet. Nenávidím barevné. Do toho, Allahu. Myslím, že Jefferson Starship jsou dobrá skupina... Vidíte? Nic.

Jdu si sednout na parapet a čekat. Třeba mě tentokrát někdo postrčí.

Uvědomuju si, jak pateticky zním. To má ale jednoduché vysvětlení- jsem patetický. A ne v tom dobrém slova smyslu, ale ve smyslu toho, že jsem jednodušše ubožák. Takže tak.
A to, že ona to neviděla ve mně asi budilo naději toho, že to tak není. ALe ona mě teď prokoukla, přesně jak říkal Jack a já to teď cejtim. A může se omlouvat sebevíc a litovat toho, ale já už vím, že si to myslí a že jí irituje zem, po které chodím a kterou dřív líbala. Sice jsme pořád spolu a je to 'dobré' ale v nás obou něco umřelo. Hlavně ve mně. To je to, co je 'špatně' a na co se mě poslední měsíce pořád ptá. Prostě hniju a hniju a já jen čekám, až uhniju úplně.
Ani nevím, co to způsobilo. Prostě to tak je. Jako bych to měl v genetickém kódu. Skončilo to špatně jednou, skončilo to špatně dvakrát a skončí to špatně i potřetí. Stačí jen sedět a vyčkávat, jak se to stane. Kdy uhniju.

Jinak řečeno jsem zasranej přecitlivělej teplouš (bez nadsázky řečeno) a i letos mě určitě nominují na Sráče Roku. Můžu jen doufat, ale myslím, že letos mi štěstí bude přát.

Dvě malá křídla tu nejsou

30. listopadu 2017 v 23:29 | L. |  L.
Zase se to zhoršuje. Už zase vidim a slyšim věci. Už zase si hodně představuju. Zase se zasekávám.
Přichází to v přívalových vlnách a každá je horší, než ta předchozí.
Absolutně nemám tušení, co dělám. Prostě přežívám den. Znovu a znovu a znovu...


Člověk, co si mě chce jeden den vzít a žít se mnou mi druhý den řekne, že vlastně neví, jestli to chce. Že má teď poslední dobou ohledně mě smíšené pocity. Už to není evidentně ta kouzelná láska až za hrob.
Já nevím, prostě už tak nějak nevidím cenu vůbec v ničem. Dřív byla jediná na světě, pro koho jsem byl dobrej. a teď už ani pro ní. Zkrátka mi to přijde, že veškerá jiskřička nějaké vůle a naděje je úplně pryč. Už mě nemiluje. Poznám to na jejím hlase.

Nic už nemá kouzlo. Všechno zmizelo. Už jsem jenom nemocnej člověk. A úplně sám.

Zase se mi klepou ruce.

Kam dál