Sestřičko

16. dubna 2017 v 17:19 | L. |  L.
Sestřičko,
Buď trpělivá.
Jednou budeme zase spolu. Tak, jak to má být.
Už odmala víš, že jsme to vždycky byli a vždycky budeme jenom my dva.
Proti zbytku světa.

I přes naše vnitřní démony.

Já jsem tu od toho, abych je zahnal nám oboum.
Protože já jsem houževnatější a silnější, než oni všichni dohromady.
A nikdy bych nedovolil, aby ti ublížili.
Protože tě miluju, Carmenchita.
A vždycky budu.
 

Imaginárium

12. března 2017 v 12:46 | L. |  Poezie
Uvnitř jsem prázdný,
Mám hlavu koně,
Kolik že chci těch prášků na spaní?
Hodně.

Jsem prolezlý plísní,
Jsem můra,
Jsem krysa,
Jsem ten, co vás i sebe trýzní,
Jsem strvůra,
Ale velkorysá.

Jsem jed,
Dostanu se vám do hlavy,
Budu slídit jako červ,
Bez jakékoliv zábrany,

Naočkuju vás,
Můj názor se stane vaším,
Tak pojďte do mého imaginária,
Vždyť vás jen tak straším.

Tohle je můj vesmír,
Tak vezměte mě za ruku,
Ukážu vám jak to vypadá,
V celém tom mém humbuku.

Je to krasojízda,
Můj svět není jako váš,
Je plný paradoxů a nemožností
V něm se neschováš.

Máme tu přízraky
Cestování časem,
Siamská dvojčata
Rudé draky,
S ostnatým ocasem.

Magnety a radio,
Hady a pár krys,
Vektory a časoprostor,
Co chutná jak hnis.

Z jedné sféry do druhé
Skáčeme skrz sny
Protože všechny spolu souvisí,
Jak pozemské dny.

Najdete tu netopýry,
Knihy s podtrhanými řádky,
Rozpadlé staré tenisky,
Na cestu tam a zpátky.

Jsou tu lišky,
Růžové balonky z poutě,
A taky spoustu bezesných nocí,
Kdy všichni co spí štvou tě.

V obýváku mám duchy,
Protože je láká lampy žár,
Máme tu i kapitána,
Co zapíjí svůj stálý žal.

Provedu vás vším,
Dám vám ochutnat svůj svět,
Ale pozor na to, ať se neztratíte,
Nemuseli byste se vrátit zpět.

Snové inferno

12. března 2017 v 0:16 | L. |  Poezie
Otevřená ústa Pekel,
Čekají na mě, čekají na nás bratříčku.
Čekají na velkého červeného draka,
Čekají na muže s roquovou holí.

Je nějaký portál mezi Infernem a Nebem?
Nechci ztratit svou milou.
Třeba ale taky skončí v Pekle.
Za to, že mě miluje.

Jednoho dne všichni usneme,
A vrátíme se domů.

Mé jediné návštěvy domova
Jsou sny.
Sny o lesech,
Opuštěných továrnách,
Příšerách,
O hledání cesty domů,
Sny ve kterých sním.

Pavučina různých světů,
Které jsou navzájem propojené.
 


Velký červený drak

10. března 2017 v 1:01 | L. |  Poezie
Velký červený drak,
Křičí pořád ta jehňátka?
A proč prostě nesníst svůj obličej?
Chladné temné umění je to nejkrásnější.
Cenou za to ale je,
Že nás Bůh zatratí
Do nejtemnější vrstvy inferna.
Jenže každý vyjadřuje lásku jinak.
Protože každý skutečný umělec zabíjí to, co miluje.
Cena za lásku je vysoká,
Ale musí být vyjádřena.

Třeba i Bůh ji tak vyjadřuje,
Třeba na nás nezapomněl,
Třeba nám dal smrt jako projev lásky

Třeba je Bůh a Ďábel
Jeden a ten samý,
Třeba je jen rozpolcený.
Jako já.

Já jsem můj bratr

7. března 2017 v 23:46 | L. |  Poezie
Jsme dva,
A přesto jsme jeden,
Jsme dvě ulice jednoho města,
Vstříc smrti spolu jedem.

Já jsem tvůj Hyde,
A ty jsi můj Jackyll,
Nejsem sám,
A nikdy jsem nebyl.

Naše hlavy srostly,
Siamská dvojčata,
Jen ty jedna jsi byla,
Fyzicky počatá.

Už si nemůžem být blíž,
Jsem sám sobě bratrem,
A taky sestrou,
Spolu žijem, spolu padnem.

Nejlepší houslista na světě

6. března 2017 v 16:17 | L. |  Poezie
Umím být na více místech najednou,
umím ovládat čas,
umím být pánem elektřiny a fyzikálních zákonů,
ale jenom když se nikdo nedívá.

Vím o Bohu a co je po smrti,
vím podstatu bytí,
vím pravdu o celé existenci všeho,
ale neznám slova, kterými to vyjádřit.

Když jsem sám,
mluví ke mě andělé i démoni,
ale když to chci někomu ukázat,
mlčí.

Jsem osvícený,
mám v hlavě celý vesmír,
ale vůbec nikoho to nezajímá.
A i kdyby zajímalo, nemám to jak sdělit.
A tak hraju na nejmenší housle na světě,
a dělám, že nic.

Zmagnetizován

22. února 2017 v 7:09 | L. |  Poezie
Má duše je z magnetů,
Vyprchávám z tohoto času,
Protože je relativní,
Čas chutná jako hlen
Mezi sny je hrozně tenká hranice
Souvisí spolu

Umím konstruovat prostředí

Rozdíl mezi snem a disociací


Je 16:53

A odpoví mi někdo?
Byl by paradox to přiznat
Ohromný paradox


Necchávvám kousky sebe v jiných sférách energie????prp

Proč si pamatuju něco, co se vůbec nestalo

Zdálo se mi o něčem. C

Proč to spolu nefiguruje

Jak funguje tělo brz dušw
Časem se cestuje šikmo
Byl jsem v kanceláři

Obchodník se sny

20. února 2017 v 12:22 | L. |  Poezie
Jsem anděl, který tvoří chaos,
jsem démon, co po míru touží,
jsem hlasem ve vaší hlavě,
který vás za tmy souží.

Jsem pohádka před spaním,
nepochopený efekt motýlí,
jsem rozpustilý baron Prášil,
co zármutek rozptýlí.

Jsem relativní,
můj hlas je sykot zmijí,
jsem temný černý stín,
co okna v noci míjí.

Jsem sladký jako vaše sny,
trpký jak hořkost života,
neřízený jako aeroplán,
co nemá pilota.

Kážu vodu, piju víno,
nerozeznám rub a líc,
prodejte mi svojí duši,
vašim prosbám vyjdu vstříc.

Nejsem černý ani bílý,
levá ani pravá strana,
tak svěřte se mi, děťátka,
komu tady zvoní hrana?

Pijan, co neměl jméno

18. února 2017 v 22:32 | L. |  Poezie
Viděl jsem moře spolknout Atlantidu,
Byl před vznikem princů Pekel,
teď samotu svou topím whiskey,
tak, havrane, dím, mene tekel.

Rosemary má děťátko,
A já jsem jeho otcem,
marnotratný syn je mrtev,
zapomněl jsem, kdo jsem.

Lloyde, prosím, další rundu,
Johnnie Walkera na kamenech,
cokoliv ať necítím,
že pohlcen jsem v plamenech.

Tak, Medocu, jsi tu?
Přeslechl by jsem tě málem,
Bojím se nelidských příšer,
i když sám jsem jejich králem.

Už zase spím v chůzi, drahý,
Modrovous mě straší ve snech,
napíchne mou hlavu na kůl,
Prosím, jen ho nenech.

Včera četl jsem noviny,
a nestíhal se divit dosti,
když navštívil mě sám anděl,
anděl pitvornosti.

Povídal mi o mém bratru,
že prý ho to mrzí,
ať vrátím se prý domů za ním,
že byl úzkoprsý.

Táhni domů, posle z Nebes!
Nestojím o tvůj chláchol,
už nemám žádnou rodinu,
vypouštíš z úst samý blábol.

Nemůžu teď domů s tebou,
už dávno nejsem skutečný,
sám toulám se skrz časoprostor,
osamělý, zbytečný.

Dnes navštívil mě malý chlapec,
proč že piju, ptal se.
To abych zapomněl, že piju, kluku.
Té absurditě smál se.

Vyprávěl mi o květině,
a že nechápe dospělé,
já mu řekl svojí verzi,
a svůj příběh s andělem.

Řekl jsem mu o svých bratřích,
o mladé dívce s duší chlapce,
řekl jsem mu o své touze,
po alkoholu kapce.

Pověděl jsem o všech křivdách,
o svém drahém otci,
o tom jak mě vyměnil,
té osudné noci.

Vyprávěl jsem o své lásce,
i o tom, jak jsem zemřel,
o tom, jak mě zatratili,
když stal se ze mě rebel.

Rebel proti samu lidstvu,
rebel vůči rozkazům,
rebel proti samu Bohu,
rebel vůči zákazům.

Řekl jsem mu o Pekle,
o Očistci i o Nebi,
o tom, jak jsem Pekle vládnul,
a jak jsem ho zvelebil.

O pouti své nekonečné,
a o pádu Babylonu,
o své cestě bez cíle,
o kilometrech milionu.

Zeptal se mě na mé jméno,
Loknul jsem si znovu,
smutně jsem se na něj usmál,
těch už jsem měl tolik, kluku.

Nemožný mesiáš

18. února 2017 v 22:31 | L. |  Poezie
Natrhnul jsem časoprostor,
myšlenkou vypnul proud,
cestoval skrz zrdcadlo,
stanul před boží soud.

Deus ex machina,
červí díra,
žádný restart,
odejít není síla.

Jdu dál a bolí mě nohy,
V ponožkách mám hvězdný prach,
Z lebky mi raší rohy.

Jsem tulák, nemáte drobný?
Nebo něco k jídlu,
Byli byste hodný.

Nejsem vážný člověk,
nemám žádný cíl,
jsem nemožný centurion,
a vždycky jsem jím byl.

Jsem šílenec v krabici,
mimozemšťan s dvěma mozky,
jsem tu jenom na návštěvu,
máte to tu hezký.

Vrátím se zase včera,
nebo před sto lety,
postavte mi zatím na čaj,
mám si zouvat boty?

Jsem mesiáš,
poutník, co rozevře moře,
muž beze jména,
stále míjím povědomé tváře.

Do uší chytám radio,
když spávám, slyším hlasy,
božský kanál,
čtvrtá dimenze, mám hady jako vlasy.

Nejsem skutečný,
pocházím z dětského snu,
na zádech jizvy od křídel,
princ na pekelném psu.

Jsem ten, co prošel očistcem,
byl u pádu Říše římské,
malý chlapec s duší starce,
předzvěstitel smrti blízké.

Jsem jezdec apokalypsy,
syn, bratr a otec,
jsem krásná noční můra,

et cetera, konec.

Kam dál