Mimozemšťan

3. května 2017 v 22:51 | L. |  Poezie
Jedné bouřlivé noci,
přistál na planetu Zemi neidentifikovatelný létající objekt.
Z jeho útrob vylezl tvoreček neznámého původu.
Byl ještě malý a nepamatoval si, odkud je. Nepamatoval si, co je zač, ani svoje jméno.

Ujal se ho pozemský pár a bral ho jako vlasního.
Milovali ho tak.
A on miloval je.
Nikdy mu ale neřekli, co se té noci stalo.
Neřekli mu, že není odtud.
Ale on to stejně vždycky tušil.

Tušil to, když se mu ostatní děti smáli, že je zelený.
Když se mu smáli, že má oči velké a daleko od sebe.
Když se smáli, že nerozumí jejich emocím.
Tušil to, protože byl jiný než ostatní.

Často v noci koukal na nebe a představoval si,
kde je jeho skutečné místo v tom tajemném vesmíru.
Miloval svoje rodiče.
Ale věděl, že nejsou jako on. A on není jako oni.

Když v noci spal,
vracel se do svého skutečného domova.
Vždycky se ale probudil.
A z celého toho nádherného pocitu mu zůstaly jen vzpomínky.

Hodně rád spal.
Rád se tam vracel.
Rád koukal za zrcadlo a rád létal do vesmíru.
Byl rád, že to umí.
Nikdo jiný, koho znal, to neuměl.

Jednoho dne,
potkal mimozemšťanku,
která byla růžová.
Nebyla zelená jako on,
ale nebyla ani béžová jako všichni ostatní.
Byla pastelově růžová,
a taky hodně ráda spala.
Taky neznala cestu domů.

A tak se ti dva chytli za ruku.
A toulali se Zemí spolu.
A už nedoufali,
že najdou svojí rodnou planetu.
Protože když byli spolu,
bylo to jako jejich malý soukromý vesmír.
 

Chci domů

3. května 2017 v 22:39 | L. |  L.
Jsem rozbitej.
Chci umřít.
Mám žízeň.
Nejsem v pohodě.
Nejsem šťastnej.
Jsem prázdnej.
Proč se kvůli tomu mám cítit ještě provinile? Proč se mám omlouvat?
Děkuju moc, svět je krásný místo.
Nechtemě prostě konečně umřít.
Prosím.
Já žadonim.
Nechci mít výčitky.
PROSÍM.
Chci se vrátit domů.

Kůzlátka kůzlátka

3. května 2017 v 22:35 | L. |  L.
Když nejsem ty, tak proč vypadáme oba stejně? Proč na nás lidi volají jedním jménem? Na nás všechny?
Kdo se vlastně všechno schovává uvnitř?
Kůzlátka,kůzlátka, otevřete vrátka-
Ne, nefunguje to na povel.
Prostě přijdeme, kdy se nám bude chtít.
Počkat, co se to děje.
Kde to jsem?
Jak jsem se sem dostal?
Jo, aha, to jsem nebyl já.
To to všechno vysvětluje.
Jak se ale dostaneme domů?
Halo, vrať se, prosím.
Kdo vlastně vůbec jsi?
Já žiju v tvojí hlavě.
Ale všichni mi říkaj L.
Tak jako tobě.
Protože nikoho nezajímá, jak se jmenuju.
Už ani tebe.
A to jsme si dřív tak rozuměli.
Je nás tu spoustu.
Jen nás zkus napočítat, hádej, hádej, hádači.
Nejsem L. ani J.
Jenže já nikoho nezajímám. Nikdo z nás ostatních nikoho nezajímá.
 


Konec

1. května 2017 v 0:32 | L. |  L.
Už nevím, kdo vlastně jsem. Ani kým jsem byl. Nevím kým mám být být a kým okolí chce, abych byl. Jestli byl v mojí hlavě někdy jakýsi náznak řádu, či pořádku, tak teď už tam není. Nevím co si myslím. Nevím jaké prožívám emoce. Vím jenom to, že pořád dělám všechno špatně.
Slyším hlasy, vidím obrazy, představuju si věci- je snadné to svézt na alkohol či drogy, ale těžko jsem mohla být narkoman, když mi bylo šest. Ne, já nejsem blázen, protože jsem narkoman, ale jsem narkoman, protože jsem blázen, to je přece jednoduché. Takže všichni, kdo mají hloupé řeči o tom, že si to ten blb způsobil sám, protože kouřil marijánku, hltal prášky a
cucal elesdýčka, si můžou vylízat prdel.

Ale vždyť přece nemá důvod
Chce jenom pozornost
Takovej dřív nebyl
Změnil se
Může si za to sám
Všichni máme problémy
a co děti v Africe?
Jsou lidi, co jsou na tom hůř
Ty máš problémy? Tak poslouchej, co mam já
Je divnej.
Chcem aby byl jako dřív
Chcem aby byl NORMÁLNÍ


Jak se vůbec opovažuji cítit se mizerně?
Jak si můžu dovolit být vyšinutý potrhlík?
Lidi jako já přece nemají žádné problémy. protože mají skvělou rodinu a úžasnou přítelkyni. Všechno je jenom v jejich hlavě. Tak to bývá, psychické problémy většinou v hlavě bývají.

Já chci prostě-
ani nevím co.
Smrt?
To ne.
Konec.
To spíš.

rozmarné léto

28. dubna 2017 v 9:34 | L. |  L.
Neumí to napodobit lidskost důvěryhidně. Absurdnost technické poruchy a vysmívající se pohledy. Jen potrapte maličkého Trumana. Parodie na svět mimo tyto stěny.

Všichni spí. Šuplík se otevřel a na jeho vršku bylo plato. stejně jako loni.
Chci vědět víc.
Hodiny se jeví jako roky. Vlastní sféra s překroucenými fyzikálními zákonitostmi. Má to vlastní rozum.
Daniel věděl o čem mluví.Taky jsem jako takový malý kovový klíček, který prostě spouští mechanismus hodin a uvádí figurky do pohybu. Beze mě jsou to jen hodiny. Prostě ukazují čas.

Potřebují mě aby panáčci pohli předvádět svůj taneček. Moje malé soukromé vystoupení.

Až tu nebudu, opět ulehne do zimního spánku.
Dokud se znovu neshledáme, Medocu.
Kdo sedí v té židli?
Poslouchá telefony.
Zásobuje lékárnu.
Já jsem zhasínal.
Proč se lidi bojí půd a sklepů?
(ježci, jenom ježci)
Někdo vypouštěl vanu.
Nebyla napuštěná.
Někdo položil telefon.
Nikdo u něj nebyl.

Antropický princip

28. dubna 2017 v 9:24 | L. |  L.
Nepíšu datumy, protože tady je čas irelevantní. Na tomhle místě je něco hodně špatně. A ve mně taky. A když se to spojí tak-

Došel inkoust. Světlo si dělá, co chce. Stejně jako telefony. televizní zprávy byly natočeny jen pro mě. Je tu spoustu ždlí. Všechno je falešné, jako nelidský pokus o napodobení reality, který tenhle dům nedokáže.
Hlasatel má koukat do kamery, ne do duše svého diváka.

Pokoj chce, abych odhalil jeho podstatu.
Děje se všechno stejně jako před rokem. Protože tady se děje všechno zároveň. Není tu hranice mezi tím, co se tu stalo tehdy a současností. Ta bombička,ta encykopedie, ta migréna.
Srazilo mě to na kolena a jemu se to líbí. Proč to chci udělat znova? Už loni mi ukázal nehlídané plato v lékárničce. Proč jsem nakoupila zásoby? A proč jsem sikoupila inkoustové pero?

Pokoj

28. dubna 2017 v 5:18 | L. |  L.
to nelidské místo dělá z lidí stvůry.
pokoj mě našel.
vždycky mě najde.
je to koncept, kde nefungují zákony fyziky, času ani morálky. Můj malý soukromý Overlook chytře mění podobu, ale jeho špinavou hru vžycky nakonec prohlédnu.
Je to pokoj, kde žijí lidé bez obličeje, kde čas běží v nekonečné smyčce, kde vysílají radio přímo do ucha a kde vás neviditelná síla pomalu šťouchá k balkonu, ale vždy vás zachytí těsně před dopadem na zem, načež se pochechtává vaší naivitě, že to bude takhle snadné.

Zpokoje nejde utéct. Je v nejniternějšíím zákoutí mého mozku. Hrajeme hru ve které on je přeborníkem a já neznám pravidla.

ví má polovička o mém stavu?
Tuší?
nechce si to přiznat? Ale ví.
Ví, že je něco špatně.

Kéžby se ale jednalo o nadpřirozeně posednutý pokoj, který tu tak popisuji a který zní jako vystřižený z paperbackové novelky od Stephena Kinga. Nejedná se o místnost z cihel, či sadrokartonu kde duchové bafaou ze skříní a bubáci číhají pod postelemi. Jsem tu jen já.

Medocu, drahý, už zase spím v chůzi. Už zase chodím vem spánku. Všechno směřuje k odmaskování. Tady ale není žádný přetížený kotel, co by nás zachránil. Protože tohle není kniha. I přes věechna má zbožná přání. Všechno je to je literárně zaobalené šílenství. Chci utéct do zažloutlých stránek, kde jsou slova poprášená popelem a podtrhaná propisovačkou. Scénář je nakonec vždy stejný- Já mezi čtyřmi stěnami pokoje, izolován a odříznut od všeho mimo ně, jak škrábu pomatená slova do nepřehledných odstavců a marně tak odkládám další vývoj událostí. Nevím, co se bude dít až udělám tečku za posledním slovem. Zůstanu tu už jen já a tohle místo. Mimo stránky tohoto počinu. A ten příběh, to dění, nikdo nezachytí. Já to neumím a není tu nikdo jiný, kdo by to udělal.
Nikdo se asi nikdy nedozví, co se v Pokoji vlastně odehrálo. Sám si o tom totiž nejsem mocjistý. Vím jen, že když půjdu pryč, nikdy nebudu skutečně venku. A i přes všechno dění mezitím, vždycky skončím tady. Protože je to beznadějná smyčka.

Zadní vrátka

27. dubna 2017 v 22:54 | L. |  L.
Nebaví mě to.
Nebaví mě ta povinnost žít kvůli ostatním.
Nebaví mě cítit se provinile za to, že chci umřít.
Proč musí být konexe? proč musí být rodina a známí a přátelé a následky? Akce a reakce? Proč to nemůže být tak, že bych se prostě vypařil? Odletěl? Usnul? A nikdo by si mě nepamatoval? Chci všechno a nechci nic. Jen nevím jak to získat. Jak toho docílit.
Nebaví mě žít kvůli tomu, že mě nkdo miluje.
proč mě miluje?
Proč mě mají rádi rodiče?
Nikdo nechce zlomit svoje rodiče. Musím ale kvůli tomu protrpět život.
A modlit se.
Modit se za nehodu. Nemoc. Zadní vrátka.

Sestřičko

16. dubna 2017 v 17:19 | L. |  L.
Sestřičko,
Buď trpělivá.
Jednou budeme zase spolu. Tak, jak to má být.
Už odmala víš, že jsme to vždycky byli a vždycky budeme jenom my dva.
Proti zbytku světa.

I přes naše vnitřní démony.

Já jsem tu od toho, abych je zahnal nám oboum.
Protože já jsem houževnatější a silnější, než oni všichni dohromady.
A nikdy bych nedovolil, aby ti ublížili.
Protože tě miluju, Carmenchita.
A vždycky budu.

Imaginárium

12. března 2017 v 12:46 | L. |  Poezie
Uvnitř jsem prázdný,
Mám hlavu koně,
Kolik že chci těch prášků na spaní?
Hodně.

Jsem prolezlý plísní,
Jsem můra,
Jsem krysa,
Jsem ten, co vás i sebe trýzní,
Jsem strvůra,
Ale velkorysá.

Jsem jed,
Dostanu se vám do hlavy,
Budu slídit jako červ,
Bez jakékoliv zábrany,

Naočkuju vás,
Můj názor se stane vaším,
Tak pojďte do mého imaginária,
Vždyť vás jen tak straším.

Tohle je můj vesmír,
Tak vezměte mě za ruku,
Ukážu vám jak to vypadá,
V celém tom mém humbuku.

Je to krasojízda,
Můj svět není jako váš,
Je plný paradoxů a nemožností
V něm se neschováš.

Máme tu přízraky
Cestování časem,
Siamská dvojčata
Rudé draky,
S ostnatým ocasem.

Magnety a radio,
Hady a pár krys,
Vektory a časoprostor,
Co chutná jak hnis.

Z jedné sféry do druhé
Skáčeme skrz sny
Protože všechny spolu souvisí,
Jak pozemské dny.

Najdete tu netopýry,
Knihy s podtrhanými řádky,
Rozpadlé staré tenisky,
Na cestu tam a zpátky.

Jsou tu lišky,
Růžové balonky z poutě,
A taky spoustu bezesných nocí,
Kdy všichni co spí štvou tě.

V obýváku mám duchy,
Protože je láká lampy žár,
Máme tu i kapitána,
Co zapíjí svůj stálý žal.

Provedu vás vším,
Dám vám ochutnat svůj svět,
Ale pozor na to, ať se neztratíte,
Nemuseli byste se vrátit zpět.

Kam dál