Leden 2017

Jsem sám?

29. ledna 2017 v 1:30 | L. |  L.
Chci, aby se něco zlomilo.
Život přece nemůže jít takhle dál, dokud neumřu.
Musí tu být nějaký zlom. Ještě jedna opona.

Jsem ublížené zakomplexované děťátko, co pálí mravenečkům nožičky lupou. Kde najdu někoho, jako jsem já? Chci za život zažít jednu věc. Chci vidět, že nejsem sám. Chci poznat chupacabru. Chci poznat nějakého Kevina, nějakého Hannibala, nějakého kohokoliv. Někoho, kdo je na stejné lodi.
Nebo jsem jen osamocená hříčka přírody?
V mojí hlavě je inferno. Chci poznat někoho, koho nebude děsit. Kdo se s ním asociuje.
Chci opravdového kamaráda. Partner in crime.

Priority

28. ledna 2017 v 23:29 | J. |  J.
Proč nemůže být všechno jako dřív?
Samota. Odtažitost. Chlad. Psaní.
Jenom my dva proti zbytku světa, pamatuješ?
Pamatuješ si všechny ty bezesné noci a dlouhé cesty?
vždyť já žiju ve tvojí hlavě. Vím, jaké máš pochyby o všem. Dokonce i o tom jediném, co tě drží naživu. Tvoje malá sladká Karkulka a ty velký zlý vlk převlečený za rozkošnou bábinku. Jenže za chvíli jí začne být divné, proč máš tak velké oči, uši a tesáky.
Miluje tě. Ty miluješ jí. Ale milovala by tě, i kdyby věděla všechno to, co vím já?
Věří, že jsi ten muž, kterým chce, aby's byl. A ty se tak moc snažíš jím být a sám sobě namlouváš, že jseš. A vůle, to je asi hlavní, nebo ne? Tvé čisté úmysly, drahouši. Nevím proč, ale fráze 'čisté úmysly' mi zní ve spojení s tebou jako dost abstraktní pojem.
Co ti dodalo ten dojem, že třeba můžeš být dobrák?
Nejsme na hřišti, tady si na nic nehrajeme, bratříčku.
Miluješ jí tolik, že se kvůli ní snažíš být Goody Two-Shoes, ale jak dlouho ti to vydrží? Je silnější strach ze ztráty nebo nenávist k tomu všemu? K normálnímu životu. K zahození všech svých vizí a plánů.
Jen si vzpomeň, jak často musíš při telefonování do něčeho mlátit, kousat se do rtu nebo vypínat mikrofon aby jsi mohl zařvat? Jak často, když mluvíš koukáš jen prázdně na její pohybující se rty a neslyšíš ani slovo?
Stojí ti to za to?
Stojí ti tohle vyměnit za to, co spolu máme? Za to mě upozadit?
Proč nemáš koule?
Chceš si hrát na taťku ochránce celej život? Vim, jak tě ta role baví. Ale povšimni si důležitého klíčového slova role.

Ona není jako já. Chce neustálé Miluju Tě, které už přestalo dávat jakýkoliv smysl a už nemá žádný význam. Chce prostoduché zamilované řečičky a cukrování, kterému jsme se spolu vždycky vysmívali.
Pro to, aby si's jí udržel musíš být na ty chvíle někdo jiný. Se mnou jsi to ale vážně ty. Ty, nefalšovaný L., takový jak jsem ho poznal. Jako bastarda s hlavou plnou vizí tak ošklivých, že se i mně občas na chvíli zachvěl žaludek. Vždycky se's považoval za vizionáře, L., ale já ti to nevyčítal. Ona ano. Protože jí se tvoje vize nelíbí. Vlastně se jí hnusí.
Nechceš kolem sebe někoho, kdo tě uznává takového, jaký jsi?
Třeba mě?

Vím, že ji miluješ. Má na tebe dobrý vliv.
Ale zkus se jednou nechovat jako sobec a zeptej se sám sebe-
jsi ty dobrý vliv na ní?
Jen si to vem, od doby, co je s tebou, prošla trošku až moc vášnivými experimenty s farmaceutiky, její známky se zhoršily a se vztahy k rodině to jde taky z kopce.
Ano, říkáš si, že jsme ji tehdy zachránili před sebevraždou. Tehdy když jsme se poznali.
Jenže víme proč tu sebevraždu chtěla vůbec spáchat? Kvůli hádkám doma to sice nebylo, ale zaply spínač. A proč se ty hádky tou dobou odehrávaly? Nemohlo to být i kvůli tobě? Od doby co se s námi zahazuje je jako na divokém kolotoči emocí a neočekávaných událostí.
A ty se pořád konejšíš tím, jak se o ní staráš a chráníš jí.
Nepotřebuje ale ochránit před nikym jinym než před tebou.
Touhle dobou, by měla třeba přítele nebo přítelkyni, kteří by byli normální a měli na ní SKUTEČNĚ dobrý vliv. Kteří by ji podporovali v pokusech o abstinenci (bylo by to vůbec potřeba, kdyby jsi nikdy nebyl? Těžko) a byli prostě...lepší.
My jsme spoustu věcí, L., ale nejsme dobrý.
Jenom tu holku trápíš.
Život s náma? Nezní to jako něco, co bych chtěl dobrovolně podstoupit. Takže je do tebe buď po uši zamilovaná, nebo hloupá.
Jestli jí miluješ, zachraň ji.
Protože s tebou ji nic hezkýho nečeká.

Piš, pij a buď Ty. Buď My.
Snaží se tě stejně jen uzurpovat. Zbavit tě toho, co máš rád. Ochočit tě.
Kdy bude spokojená? Co by se jí líbilo? Ponížený blbeček, co se musel vzdát všech svých snů, aby se jí zavděčil?
Chce tě vidět na kolenou, bráško.
Chce se zbavit mě.
Chce nás rozdělit.
Chce si sednout na kafe a cigárko a ostatními a chlubit se, jak dokázala 'osedlat divokého mustanga', jak to dnes ženský říkají. Že poznala někoho výstředního a nevšedního a udělala z něj spořádaného pmuže použitelného v běžném v životě. Sedí tam, uskrávají latté a vysmívají se ti. A nejen ony, všichni. Je k smíchu, kým teď jsi.
Proč se nevrátit do starých kolejí?
Mít zase nějaké cíle? My dva společně?
Už mě nebaví hrát solo.
Zvlášť když se mi pak stáváš zátěží.
A to je přece něco, co ani jeden z nás nechceme, nemám pravdu?
Ustanov si priority.

Jsem špatný člověk, Otče?

28. ledna 2017 v 22:02 | L. |  L.
Na světě neznám lepšího pocitu, než někoho vlastnit.
Orgasmus,
pití zdarma,
sjetost,
opilost,
bohatství,
popularita,
pizza,
nic.

STačí zatahat za pár nitek a lidi se snaží přetrhnout, aby se vám zavděčili.
Sedni, Punťo. Lehni. Válej sudy, dělej mrtvýho.
Punťa nepotřebuje ani piškot za odměnu. Odměnou je mu můj spokojený úsměv.
Sám vlastním malý psí útulek. Býval obrovský. Od doby co jsem svou loutkařskou činnost omezil je o mnoho menší. A to je doba, od kdy jsem zadaný. Vztah je svazující záležitost. Od doby, co jsem si ho pořídil se výrazně zmenšil můj útulek. Když jsem byl sám a nudil se, nedělával jsem nic jiného, než si hrál s pejsky. Teď na to nezbývá už tolik času, ale stále je to můj největší koníček, na který čas od času zapomenu. Pak stačí malý spínač, a voilá. Mistr loutkař je doma, mí maličcí.

Není to celé jen o všech těch materiálních výhodách. Je to o odevzdání. Ti lidé jsou v ty okamžiky vaším majetkem. A jsou s tím spokojení. Připadám si v ty okamžiky jako slavná rocková hvězda. Ne jako nějaký diktátor. Protože ti lidé mě milují a dělají, co chci, jen proto, že to sami chtějí.
Můj předkrm, mé rozcvičky jsou emočně slabí lidé. Emočně labilní zranitelná štěňata s poruchou úzkosti, které nakopnete a ještě se vám omluví za to, že vám tím namohla nohu. Takové mám nejraději.
Je totiž snadné za ty nitky tahat, a když se vám jednou povede zavřít ho do toho kotce, už nikdy se nesnaží vylézt ven. I když ho třeba dlouho nevidíte a on na to odevzdání zapomene, pak se vrátíte a všechno je to zpět, jakobyste ani nezmizeli.
Důvod je prostý. Není to o praktické stránce, že dostanete, co jen chcete. ANi o nijakých strategických plánech. Jde jen o zábavu. O bezduchou zábavu co dodává šťávu té prostoduchosti života. Život není zábavný, pokud si ho člověk nezpestří. A být bastardem je moje zpestření.

Mám systematicky rozmístěné pejsky, abych měl pokaždé alespoň jednoho na hraní, ať jsem kdekoliv. Ať už jsem u rodiny, u sebe doma, u prarodičů nebo třeba s přáteli.
Když se nějakému z nich objeví v očích třeba jen kapka vzdoru, zlý Punťa. Musí dostat bačkorou přes zadek, aby si uvědomil své místo. STačí to udělat párkrát, a celý život máte věrného druha. Idolizují vás, obdivují vás. Chce to jen trochu zastřihnout křidélka a srážet sebevědomí v kombinaci s idolizací vlastní osoby.
STačí se v jejich očích nastínit jako nejlepší a nejúžasnější jedinec planety a hned to v nich vyvolá touhe se vám zavděčit.
Je to jako když jsem tehdy psal o té slavné holce, co přišla na mojí školu. Stačilo jí být slavná a hned měla za prdelí smečku. Já bohužel stále musím vynakládat snahu. Odměnou za neúnavné tahání nitek je mi ale sladké patolízalství. Hloupost lidí je něco, co mě nikdy nepřestane iritovat, ale nemůžu říct, že toho pokrytecky nevyužívám.
Někoho do své smečky dostanete za jeden den, někoho za pár měsíců.
Legrační je, že většinu těch lidí nazývám svými přáteli.
Nejsou to všichni mí přátelé, ale značná část.
Jsem špatný člověk?
Sám si rád myslím, že ne. Jen že mám slabost pro kvalitní zábavu.

Stačí mi napsat jedna věta do smsky a někdo, kdo bydlí hodinu chůze jde v minus dvaceti stupních, aby mi přinesl něco, co chci z obchodu a dokonce za to sám zaplatí.
Stačí jedna zmínka o tom, že se nudím a někdo, kdo bydlí přes celou Prahu jede ve dvě ráno v zimě, aby přijel na návštěvu a ještě přinese pití.
Mají tak naději, že budou v mých očích lepší, že je budu víc uznávat. Evidentně jim to za to všechno stojí, protože kdyby nechtěli, nedělají to. A v tom je krása toho všeho. Je to něco jiného než přiložit někomu k hlavě zbraň nebo mu vyhrožovat. Takhle to všechno dělají z vlastní vůle jen proto, abyste je uznávali. A když nezačnete, budou se snažit víc a víc. Pak stačí třeba jen malá pochvala nebo projev uznání, aby neztratili naději a jsou vaši. Vidí, že mají šanci. Jen si jí musí zasloužit.

Proč se mnou moje přítelkyně chodí? Rozkazuju jí. Jednám s ní občas jako s věcí. Při sexu jí biju a pálím o ní špačky. Ztrapňuju jí neustálým pitím na veřejnosti a bytím pod vlivem v nevhodné okamžiky. Jsem workoholik. Pořád ze sebe dělám ukřivděného. Manipuluji s jejími emocemi. Hodně. ALe vždyť já jí tak miluju!
Nezapomenu, jak mi říkala, že by se klidně vzdala rodiny, vzdělání i svých snů jen proto, abych jí neopustil.
Nikdy jsem nic takového nechtěl ani chtít nebudu.
Ale moje ego je v nebeských výšinách.
Když nejsme spolu, maluje mě. Píše o mně. SKládá o mně básně. Mluví o mně. Žije mnou. Jsem její droga, její životní styl. Nejsem její láska, jsem její život.
Asi už jí taky nevědomky vlastním.
Miluju jí. Udělal bych pro ní věci, co bych pro nikoho jiného neudělal. Ale nemůžu si hrát na to, že jsem z ní neudělal svojí hračku. Ale vždyť to jsem přece nikdy nechtěl! Vážně bych za ní dýchal.
Fuj fuj, zlý L.

Jsem špatný člověk, Otče?

Já ho taky vidím!

22. ledna 2017 v 18:54 | J. |  J.
...Vzpomněl si na jeden černobílý obrázek, který viděl jako dítě při hodině katechismu. Řádová sestra jim ho předváděla na stojanu a nazývala jej Boží Zázrak. Třída se na něj zaraženě dívala. Všichni viděli jen černobílou změť, která nedávala smysl ani tvar. Pak jedno z dětí ve třetí lavici vydechlo: ,,To je Ježíš!''
To dítě si pak odneslo domů zbrusu novou Bibli a také kalendář, protože bylo první. Ostatní se na obrázek zahleděli ještě upřeněji, včetně malého Jacka. Jeden po druhém vzdychali podobně jako první dítě a jedna holčička se dostala téměř do vytržení a pronikavě vykřikovala: ,,Já ho vidím! Já ho vidím!''
Také byla odměněna Biblí. Nakonec všechny děti rozpoznaly v čenrobílé změti obraz Ježíše, až na Jacka. Snažil se víc a víc, teď už vyděšený. Částečně byl cynicky přesvědčený, že všichni ostatní to předstírají, jen aby potěšili sestru Beatricii, jenže zároveň mu všechno našeptávalo, že to nevidí prostě proto, že ho Bůh označil za největšího hříšníka ve třídě.
,,Ty to nevidíš, Jacky?'' zeptala se ho sestra Beatricie líbezně a zároveň smutně. Vidím, jaký máš kozy, pomyslel si ve vzteklém zoufalství. Začal vrtět hlavou a pak v předstíraném vzrušení zvolal: ,,Ano! Vidím! No jo! Je to Ježíš!'' a všichni ve třídě se smáli a tleskali mu, aby ho přiměli sdílet s nimi ten vítězný moment, ale on se styděl a byl vyděšený.
Později, když se všichni rozběhli z kostela na ulici, zdržel se tam a zíral na nesmyslnou černobílou mazanici, kterou sestra Beatricie nechala na stojanu. Nenáviděl ji.
Všichni ji přece museli vidět stejně jako on. Byl to velký podvod, ,,Sakra, kurva, doprdele.''
(...)

Nejsem Bůh, ale rád si na něj hraju

22. ledna 2017 v 18:27 | L. |  L.
Až když jsem chvíli v izolaci začínám vidět věci, vůči kterým jsem normálně slepý. Nebo spíš ke kterým chci být slepý?
Nesnáším věci, které normálně miluji. Opět se vracím k tomu, co mám tak rád, a na co jsem díky hloupým povinnostem zapomněl.
Nejde být lhostejný vůči všem těm indiciím, které na vás křičí.

NAPIJ SE!
SJEĎ SE!
PIŠ! PIŠ VÍC! NAPIŠ VELEDÍLO!
IGNORUJ LIDI!
LIDI JSOU JENOM PRACHBÍDNÍ IDIOTI!

Mám v sobě pořád špetku svého civilizovaného já. Svého já, které říká, že nejsem bůh, který dosud předstíral, že je člověkem, ale člověk, co se snaží hrát si na boha.
Je to něco, čím trpím už od dětství. Když jsem ale zjistil, že je pro mě mnohem výhodnější vycházet s lidmi a potlačovat potřebu zakoulet očima při každém jejich slovu a opravovat každou hloupost, kterou vytrousí z úst, dělal jsem to. Je lepší je ignorovat, občas být popřípadě milý. Teď ale přemýšlím, jestli materiální výhody za tuto oběť stojí. Můj šálek už postupně přetéká.
Nikdo mě tehdy, dokud jsem se držel svého já, neměl rád. Přemýšlím ale zda mi tak nebylo lépe. Nemám díky 'přátelům' ani vztahům čas soustředit se na to, na čem mi skutečně záleží.
Ano, o vztah bych přišel nerad. DOkáže ale tolerovat to, co se ze mě stalo? Během necelých tří let jsem se stal tím, kým mě ona chtěla mít. Stal jsem se člověkem, kterým si od začátku myslela, že jsem. Stal jsem se její ideou. Poslední měsíce mi ale ta idea přestala vyhovovat.
A teď, když mám čas přemýšlet v izolaci, ničím a nikým nerušen, mi dochází, jak obrovská převářka to vlastně je. Nejhorší je, že mé herecké výkony byly natolik procítěné, že jsem jim sám uvěřil. Ovšem, miluju jí. Ale znamená pro mě slovo Láska to samé, co znamená pro ostatní?

Nikdo nemá rád mé skutečné já.
Nikdo nemá rád chytrolíny.
Nikdo nesnese v místnosti chytřejšího člověka, než jsou oni sami, který to dává hrdě najevo.
Nikdo nesnese ve své přítomnosti feťáka a alkoholika, který by jinak jejich společnost nevydržel, než pod vlivem.
Nikdo nechce trávit čas s chladným a odtažitým sociopatem lomeno psychopatem, který jejich city dokáže opětovat jen ve svém omezeném rámci možností.
Nikdo nemusí svůj čas marnit s labilním jedincem, který si ani není sám jistý, kým je a jak se vůbec jmenuje.
Na pohřby lidí, jako jsem já, nikdo nechodí.

Už je to tady, bombardování zprávami, že jsem poslední dobou divný, zvláštní, nepříjmený, odtažitý, protivný, otrávený, morous, unavený, nemluvný, nemám chuť na sex, jsem lhostejný a chladný vůči fyzickému kontaktu a uzavřený za svými mentálními hradbami et cetera et cetera et cetera.
Jenže já se necítím divně. Cítím se, jako bych po dlouhé době vylezl konečně z ulity. Poprvé za dlouhou dobu nejsem v podmaňující depresi. Poprvé po dlouhé době se konečně cítím jako Já.
Jak to budu cítit, až se vrátím do civilizace? Až opět přijdu do styku s lidmi? Vždycky se stane to samé- adaptuji se.
Jenže já už nechci tuhle malou Darwinovskou hru. Chci být Já. Ať už se s tím okolí vyrovná jakkoliv. Už nechci hrát podle pravidel morálky.

Chci být zase kretén.
Chci být zase chytrolín.
CHci být zase ledovou drama queen.
Chci být zase tím milovníkem šifer, výzev a manipulace s lidmi.
Chci být tím, kým jsem už od dětství vážně byl.
Nebaví mě potlačovat to, co si skutečně myslím jen proto, abych se lidem zavděčil.

Vím, že nejsem nadčlověk a už vůbec ne Bůh. To ale neznamená, že si na něj přestanu hrát a předstírat, že jím jsem.

Kam se poděla stimulace mého intelektu, které jsem dřív tak holdoval? Kolik jsem poslední měsíce přečetl knih? Kolik počinů jsem napsal? Kolik hádanek jsem rozluštil? Kolik nových věcí jsem se naučil? Odpověď je jednoduchá- žalostně málo. A to je právě to, co chci změnit.

Hodně zdaru a štěstí mé drahé. Nebude to teď mít se mnou snadné.
I přes tuhle mojí malou niterní revoluci se o ní zvládnu postarat a dát jí, co potřebuje.
Zvládne ale ona moje Já?

Vrací se můj sadismus. Vrací se můj výsměch. Vrací se moje samolibost a vytrácí se všechno smutné. Moje ambice a chuť do života se pomalu ale jistě plíží zpět do mého podvědomí.
Už nechci skočit z balkonu. Už se nechci předávkovat.
Chci se pořádně sjet a dělat, co se mi zamane.
Mám pocit, jako bych měl všechno pod kontrolou.

Jacky měl pravdu, vážně jsem byl sketa. Hrál jsem si na něco, co nejsem. Já nejsem ten hodný, charismatický a milující jelimánek, kterým jsem předstáral, že jsem.
Já jsem kretén. A vždycky jím v hloubi duše budu. Ať už se znovu adaptuji, nebo ne.
Jak dlouho mi to vydrží?

jen hadice

21. ledna 2017 v 2:54 | J. |  J.
Byla to jen hadice,
ne žádný tři zajíce,
co tančili na louce při svitu měsíce,
a koroptev, ten tančil z nich, z těch třech zajíce nejvíce...a tak spěchal dál, protože byl
(Zpožděný. ,,Jdu pozdě'', řekl bílý králík.)

Lidé bez obličejů

21. ledna 2017 v 2:14 | L. |  L.
Kdo jsou ti lidé bez obličejů? Co je to za sféru? Kolik takových vrstev je? A v kolika jsem už byl? Astrální cestování je dar. Nevšední kotvička, co potvrdí každý můj den. Forma odměny. Ani nevím, zda je jedná o přeludy či o spirituální záitky. Ale je mi to vcelku jedno. Je to jako smáčet se co černého zakaleného rybníku plného přízraků a příšer, ale stále být přivázaný k molu. Nevím, co by se stalo, kdyby bylo lano přestřihnuto. Nejspíš bych cestu ke břehu už nenašel a utopil bych se v chladných hlubinách. Z nějakého důvodu mě ta představa ale neděsí. Naopak, mám chuť pokoušet štěstí a natahovat lano pořád víc, i s rizikem, že může prasknout. Co je asi tam dál? Nemůže to končit u tohohle. Je tam toho víc, ale přivázaný v provazu to nikdy neprozkoumám. Střípky mi vybavují jen černé siluety a široké úsměvy.
Imaginárium Doktora Parnasse, to je ono. Ten film zachycuje sféru, podobnou té, kam chodím já. Nemůžu být tedy jediný, kdo sféry objevil, když jsou o tom i filmy a knihy. Ví ale někdo, jak to funguje nebo jen také bojácně smáčejí špičky nohou? Co je imaginarium zač? Co jsem objevil? Nejsem evidentně první ani poslední, kdo tuhle říši objevil. Přijde mi to jako jakýsi nevyřčený odkaz. Štafeta. SKupinka zasvěcených, co má nárok nakouknout za zrcadlo.

Svět za zrcadlem

21. ledna 2017 v 1:46 | L. |  L.
Dny splývají do nerozeznatelného zmateku, ze kterého vyčnívají záblesky. Jakési střípky ukotvující vzpomínky. Záchytné body v realitě tomu říkám. Mimo ně ale nefunguje čas, prostor, ani žádné jiné zákonitosti, Taková moje malá disociovaná skrýš. Říše divů za zrcadlem, kam se tak často uchyluju. Za střízliva si na ní nevzpomínám. Jsou to jen záblesky a střípky. Ale vím, že když to přijde, náhle vím všechno. Trávím za zrcadlem, v disociaci spoustu času. A ty vzpomínky, ty záchytné body, mi slouží jako kotvy. Jako pupeční šňura se zdravým rozumem, která mě vyvádí ze světa za zrcadlem. Bez ní bych se ztratil s říši divů plné zrcadel, animáků, špatné výslovnosti a koordinace a lidí bez obličejů. To jsou ty střípky, co mi odtamtud zůstávají zaražené v hlavě. Nedává to samostatně smysl ale společně to tvoří jakousi vrstvenou sféru, ve které se čím dál tím častěji nacházím. Je lákavá. Úplně bych se tam ztratil, nebýt té kotvy v realitě.
Má slova nedávají žádný smysl.
Avšak dokud byla pouze ve formě myšlenek, zněla tak logicky a odůvodněně. Na papíře to zní jako počin šílence. Jako dílo pomateného chudáka. Nikdo by nevěřil, že při psaní tohoto počinu jsem střízlivý.
Mezi bláznem a smažkou je totiž velice tenká hranice. Je těžké být obojím a své karamboly zařazovat do jednotlivých kategorií. Když chodím za zrcadlo hodně, přijde mi, že i když odejdu, stále v něm jednou nohou zůstanu. Když zavřu oči, vidím křičící tváře. Jako otisk říše divů. Je obrácená. S otevřenýma očima nevidíte nic a se zavřenýma zázraky. Díky tomuto jevu- těm tvářím a nesmyslům co píšu- vím, že jsem pořád neunikl úplně. Že tu nejsem zakotvený stabilně a jistě. Jako by se o mně přetahovaly dvě různé strany. Jsem z toho ospalý.

Šílenec v krabici

21. ledna 2017 v 1:22 | L. |  L.
První imaginární kamarád na světě, který ožil. Skutečnější, než samotný Doktor. Nejsem totiž seriál od BBC. Ale přesto stále tak neskutečný. Nemožný L. Chybí mi ty časy, kdy jsme Doctora Who sledovali společně. Začal jsem jako potrhaný muž v modré krabici, jako imaginární přítel, a dotáhl to k hlavnímu hrdinovi.
Hezké časy, tolik mi chybí. Občas mi chybí být neskutečným. Můj smutek chutná jako rybí prsty s pudinkem. Chutná jako pizza s čokoládou, co jsme jedli, když jsme na to koukali.
Nemůžu už vidět ani jednu epizodu. Naplňuje mě takovou melancholií a zmatkem.

Sféry, vrstvy a smrtihlav

21. ledna 2017 v 1:08 | L. |  L.
Izoluju se od reality a všednosti světa jako smrtihlav v kukle. Ztrácím se v rozeznávání mezi skutečností a tím, co si buduju v hlavě. Hranice jsou až překvapivě tenké a těžko se určují. Jako by se všechno dělilo na jakési sféry, mezi kterými se dá měnit. Jako by svět měl vrstvy. A ta moje realita, moje vrstva, moje sféra, není v souladu s tou vaší, ae přesto se kříží. Ta moje tu vaší pohoršuje. Není podle status quo, je jakoby navíc, zkrátka to společně moc nehraje.
Zůstávám zaseklý ve své sféře a přecházet mezi nimi mi způsobuje stále větší obtíže. Ztrácím se ve sférách. Co když je i tahle realita jenom sféra? Orientování se ve skutečnosti se prolíná se ztrátou přehledu o tom, co je vůbec reálné a co ne. Jakoby můj život byl rozdělený na vrstvy, kterými se musím prokousat.
Je to jako probudit se ze snu, uklidnit se, uvařit si čas a zjistit, že i to je sen a takhle pořád dokola. Jak můžu vědět, že se za chvíli neprobudím?
Stále častěji přemýšlím o tom, zda se některé věci staly, nebo se mi to zdálo. Občas začnu hádku se svou snovou přítelkyní a ta reálná pak nemá jediné tušení, proč se chovám odtažitě.
Můj svět až moc ovlivňuje ten skutečný.

Já, mé druhé já a zmatek

21. ledna 2017 v 0:52 | L. |  L.
Jacky sedí uvnitř mojí lebky a poctívá mě svojí neutuchající společností. Nejsem sám, nikdy nejsem sám. Vždycky když si myslím, že se naše mysl spojila do jedné, ukáže se a vyvrátí mou domněnku. Nikdy se to nestane.
Jsme dva. Cítím jeho myšlenky při psaní a tlačí mě z toho hlava. Lidská lebka není přizpůsobená pro dva. jeho přítomnost je ale nezbytná. Hřeje mě. Tvoří komplet. Jsem bez něj den bez noci. Jsme neodmyslitelně spojení dohromady. Bez sebe být nemůžeme, protože jeden bez druhého jednoduše nejsme skuteční. Nedáváme žádný smysl.
Je uvnitř, zabydlený, zachumlaný a spokojený.
V mé hlavě je bouřlivý chaos. Nikdo si neumí představit jak velký. A ani kdybych měl všechen čas světa, neuměl bych to nastínit. Tolik různých altereg, osobností, falešných vzpomínek... je to tam jak na hektickém bleším trhu. Nemůžu to nastínit nikomu. Protože tomu všemu sám nerozumím. Rozumím tomu ve formě těch myšlenek, co vás šimrají vzadu v hlavě ale nikdy se neobtěžujete si je v hlavě přeformulovat do formy slov.

Chci chtít ale nechci

21. ledna 2017 v 0:36 | L. |  L.
Posledních pár let života se mi jeví jako nikdy nekončící stav permanentní otrávenosti, deprese, nudy a zlosti. Vstávat z postele je každé ráno těžší. Chci, aby mě bavily věci. Chci, aby mi malování, psaní a filmy stačily. Chci aby mi stačil vztah a dokonalá milující rodina. Nechci ve všem vidět bezcílnost a nudu. A už vůbec ne tu do nebe volající blbost.
Všechno je pitomý a já mám chuť vypařit se do jiné dimenze nebo prostě přestat existovat. CHci zpět toho ambiciozního chlapce, kterým jsem býval. Proč se mi tohle děje?
Kam se poděla dětská radost z heliového balonku a cukrové vaty na pouti? Myšlenka na to se mnou teď ani nehne a ten nezájem mě ničí. Chci zpět tu radost, chci jí znovu cítít. Chci si vzpomenout, jaké to je. Chci zase cítit to napětí, když jsem odpočítával dny do nových dílů svých oblíbených seriálů. Nebo třeba ty neskromné nákupy. Chci znovu běhat po knihkupectví a chtít všechny tituly v poličkách. Chci se těšit na dovolenou. Prahnu po tom, toužit po něčem.
Jediné, po čem toužím je něco vůbec chtít.
Nenapadá mě žádná činnost na planetě, co by mě teď bavila a co bych skutečně chtěl. Něco, co by mě naplnilo radostí a zbavilo té prázdnoty. A když nejde nic tvořit, zbývá jen nevděčně ničit. Jedná se ale jen o zbytečné a dětinské kopání kolem sebe a nemění to vůbec nic, kromě narůstání vlastní zlosti.
Když procházím s plnou peněženkou obchoďákem, otráveně si představuju, jak bych dříve lačně vymetal police s knihami a oblečením. Jak bych si nakoupil plný košík dobrého jídla. Teď ale znudeně odcházím s mlékem a toaleťákem a uvažuji, jestli jsem se změnil já, nebo kvalita sortimentu.
Přestalo snad existovat dobré jídlo, hezké oblečení a zajímavé knihy? žaludek mi kručí a v puse mám sucho, ale ani po stém prohlížení regálu nemůžu najít nic, čeho bych se s chutí napil, či najedl.
Chci chtít jít ven s kamarády. Jenže nechci. Nevím jakou hudbu si pustit. Chci vedle sebe mít někoho pozitivního, pro koho bych mohl alespoň předstírat, že mě zmíněné věci baví.
Připadám si jako v pasti, ze které mi chybí motivace chtít se dostat. Nemám absolutní touhu s tím bojovat, protože mi přijde, že není pro co.

Miluju tě, ale nedýchej prosím

21. ledna 2017 v 0:19 | L. |  L.
Přijde mi, jakobych svůj čas trávil s květinou ve váze. Moje snoubenka jen tiše přijmá potravu a zabírá prostor, ale moc zábavy s ní není. Poslední dobou jen jí a spí. Důsledkem nějakého deficitu nevydrží vzhůru bez únavy ani jeden celý den. Může to být sebehezčí květináč, ale moc si s ním nepopovídám. Můžu maximálně tak koukat. Ale nejspíš se jedná o květinu, na kterou mám dráždivou alergii, vzhledem k tomu, že díky ní v noci oka nezahmouřím. Nesnesitelné chrápání od osmi večer do dvou odpoledne zakryté alergenní metaforou mě vytáčí a žene mi páru z uší.
Každý nádech, zachrochtání, nebo ukápnutá slina mě naplňuje nutkáním popadnout polštář a zardousit svou nic netušící ženu s chladným odporem a odtažitostí, kterou v takové noci cítím. Mám vztek a nudím se. Mám spánkový deficit. Můj byt je okupován věčnou nocí. Věčnou tmou. Postel je pořád zabraná rozvaleným tělem a já jsem nucen své večery, noci a rána trávit v tísnivém šeru jen pod světlem monitoru a za doprovodu zvuku cvakání klávesnice. Doprovázen tichou hudbou a arytmickým hlasitým dechem, na který jsem si nezvykl ani po všech těch bezesných nocí.
Jak můžu tak milovat někoho, kdo mě tak neskutečně rozčiluje?

Jim Carrey a já

21. ledna 2017 v 0:11 | L. |  L.
Může být můj oblíbený film z dětství geniální metaforou pro můj současný život? Když jsem tehdy viděla 'Masku', netušila jsem, že jednou taky budu takovou sám mít. Říct to mému mladšímu já, jásalo by štěstím. Vždycky po takové toužilo. Teď je J. moje maska. Můj rozpustilý zelený zlodějíček tančící rumbu.
Jsem Stanley. Nijak ze svých okruhů nevybočuji. Nikdo neví, že se jedná o přetvářku. Pak ale nastane noc a doktor Jackyll pustí z úzdičky svého srahého dvojníka a voilá, jsem maskou. V zeleném tornádu se řítím vstříc různým 'kulišárnám' a nenechám lidi za masku nahlédnout.
Věděl jsem to už v dětství, nebo je má tehdejší láska k tomu filmu náhoda?

Skety

21. ledna 2017 v 0:06 | L. |  L.
Vážně je každý člověk v jádru takový patolízal? Do školy přišla slavná holka a oni dělají, jako by snad šlo o událost století. Předhánějí se navzájem v tom, kdo je s její slávou víc 'v pohodě' a mě se z nich zvedá kufr. Myslím, že to, že měla první den za kamarády celou školu určitě není její slávou. Určitě je všechny najednou uchvátila její úžasná individualita. Je z ní předmět, idea, jméno. Nikoho nezajímá, čeho se bojí nebo co se jí dnes v noci zdálo. Chtějí jen její přízeň a uznání, s trochou štěstí je vytáhne do společnosti dalších celebrit. Lačně tedy podlézají svojí královně. Nikomu nepřijde košér se zamyslet nad tím, že nejde jen o objekt a pseudonym, ale o člověka. SIce nezáživného, nudného a kromě slávy ničím nezajímavého člověka, ale pořád je to lidská bytost.
Skety!

Matka Tereza a pavouci

20. ledna 2017 v 23:58 | L. |  L.
Bez nás by se svět beznadějně zhroutil pod tíhou vlastní pastelově šedé všednosti. I když nás nechápou a nenávidí, zajímají se. Pořád na nás koukají. Nemůžou si pomoct. Celý národ by bez nás spáchal hromadnou sebevraždu, protože bez černé by jejich bílá ztrácela čistotu a nevinnost. Když světlo nemá tmu, samo pak není světlem, tedy nemá bez protikladu smysl. Matka Tereza by nikdy nebyla opěvována za svou filantropii, kdyby neexistoval Jidáš, nebo třeba Hitler. Protože to my dáváme světu dokonalou rovnováhu a řád. A já nechápu, že lidé tu prostou rovnici ignorují a stále nás nenávidí.
Je to jako když lidé nesnáší pavouky. Nikdo si nepřiznává, že je potřebujeme. Místo pochvaly jejich práce křičíme při pohledu na jejich chlupaté nožičky. Také jsme takoví pavouci. Sedící uprostřed sítě a tahající za nitky.
Vaše dobro bez nás nemá žádný smysl.

Napij se, chlapče

20. ledna 2017 v 23:48 | J. |  J.
,,-Zab ho. Musíš ho zabít, a ji taky. Protože každej skutečnej umělec musí trpět. Protože každej člověk zabíjí to, co miluje. Protože oni proti tobě budou pořád kout pikle. Zrovna teď je ten tvůj malej skřet tam, kde vůbec nemá co dělat. Normálně se tam vkradl přes tvůj zákaz. Přesně to teď dělá. Je to prašivej malej grázl. Zmlať ho holí, zmlať ho do bezvědomí. Napij se, chlapče můj, a zahrajeme si na výtah. Já pak půjdu s tebou a ty mu dáš jeho medicínu. Já vím, že to dokážeš. Musíš ho zabít, a ji taky. Protože každej skutečnej umělec musí trpět-''

Michelangelo a kapusta

20. ledna 2017 v 3:35 | L. |  L.
Nepříjemná všednost se střídá s pocity sjetosti a apatie a to pořád dokola. Nevím, co se mi hnusí víc. Nevím, jaké lupínky plné plísně budu nakonec hltat? Buď jedny nebo druhé, tak či tak si na sebe uzluju oprátku s podkopávám stoličku.
Nejedná se ale o pravou šibenici.
Kolem torza mám popruhy a za krkem ramínko, které ze mě dělá falešného umrlce.
Protože nic není skutečné.
Nic není co to je, a všechno je, co to není.
Protože už přišel čas, jak řekl mrož, kus dál teď zavést řeč. Na lodě, boty vladaře, na kapustu a křen.
Proč vepři mají křidélka a moře vaří se?
Proč růže rostou v míse jen, když my se najíst jdem?

To ale odbočuji. Už chápu své diagnózy. Jednalo se jen o termíny na papíře. Ale teď je chápu do poslední hořké slabiky. Pojem 'Realita' se mi vzdaluje. Stádečko ovcí bylo dřív za plotem. Teď mě od něj dělí dálnice, ostnaný drát, hlídači a Velká Čínská zeď.
A asi se ani nesnažím za nimi podhrabat. Jen mě odlišnost jejich světa mate tím, jak se bezpodmínečně mísí s tím mým. Ať chci nebo ne, vždy budou právě oni jeho základem.Tvarovatelnou hmotou, kterou tvaruji do rozpustilých sošek a plastik. Do uměleckých děl.
Nejhorší je, že si svou tvarovatelnost neuvědomují, dokud není dílo dokonáno. A pak jen lhostejně pokrčí rameny a odkráčí na svých důmyslně vytvarovaných nožkách bez jakéhokoliv pozastavení nad mou snahou či talentem.
Je to jako házet hrášek na stěnu a doufat, že zeď je děravá, a někdo váš hrách na druhé straně ocení. Někdo, kdo chytí každý hrášek co proletí, aby ho lačně zblajznul a vděčně mlaskal. Někdo, kdo potřebuje berličku víc, než malý Timmy.
Někdo takový tam bude, kdo chytne můj hrách, kdo mého Davida ocení.

poruchy

20. ledna 2017 v 3:00 | L. |  L.
Apatie je blbá. Ale smutek je blbější.
A pokud jsou na menu jen tyto dvě položky, není lepší pojít hlady?

Být psychopatem je nevděčný hořkosladký život a já nevím, jak s ním nakládat. Být chybou v systému je život, který je ve stejné míře opojný a vyjímečný jako je prázdný, nudný a plný nepochopení. Můžu zabít klik lidí chci, vykrásk kolik bank chci, ale nuda mě vždycky dožene. Vždy se po krátkodobé extázi dostanu do chladného bodu ničeho a přiblble pozoruji strop, nebo zeď před sebou, s hlavou plnou otázek, jako je jednoduché 'Proč?', 'Jak?', 'Za jakým účelem?', na které se mi stejně nikdy nedostane odpovědi.
Náš život se může jevit nejlehčí, protože nás nic nestraší, nezajímá a netrápí. Opak je ale pravdou. Maska apatie je jen maskou k překonání toho všeho. Jenom chytrým manévrem. Je to totiž to jediné, co nám to dokáže zjednodušit. Cítím se ublíženě, že zrovna já takhle trpím. Ve stejné míře se ale cítím požehnaně a vyvoleně.
Jsme poruchy, ale jsme to nejlepší, co mohlo tenhle svět potkat. Bez nás by se na světě nedělo nic. Lidi potřebují koukat na televizi. Potřebují číst knihy a potřebují sledovat filmy. A my jsme jejich námětem.

zelená plíseň

20. ledna 2017 v 2:44 | L. |  L.
Jsou věci, o kterých se před lidmi nemluví.
Všichni to chtějí slyšet, aby vás mohli utišit a uklidnit svou vřelou náručí. Psychoterapeuté chtějí vaše slovo, že když ty pocity nastanou, musíte jim dát vědět, než cokoliv uděláte, aby měli čas vám to rozmluvit. Všichni vás litují, ale nikdo vás nechápe.
Ale vy, co trpíte také sebevražednými sklony chápete. Chápete všechny ty neutuchající pocity. Jak málo by stačilo, aby to všechno přestalo, že?
Jak vysvětlit někomu, jako jsou oni, že se chci zamknout na padesát západů a skočit z balkonu pod vlivem těch hořkých démonů ve formě pilulí a litru vodky? Ta představa se občas jeví tak rajsky! Chci letět, proletět chodníkem a propadnout se až do hlubin pekelných. Chci se odpoutat od všeho a od všech a rozplyznout se z třiceti metrů na obrubník. Chci obarvit rudě tu odporně bílou Hondu dole a cestou se bezstarostně usmívat od ucha k uchu.
Vyhráváš, Péťo, spokojený? Vykřičím svou prohru do světa, jen už mi konečně dej pokoj. Chci ránu z milosti. Ano, vím, že nemůžeš. A já ti pušku nepodám. Mám strach. Proč to nejde jinak? Nechci ve skutečnosti tohle. Chci se zkrátka vypařit a přestat existovat. Ne, přeju si, abych se nikdy nenarodil. To by bylo ještě lepší. Moje apatie je postupně mění v zoufalství. Život jsou teď mísa plesnivých lupínků a já už z nich nechci ani sousto. Mám chuť je vyzvracet. Nenávidím všechny a všechno.
Svojí družku za to, že mě miluje. Svoje rodiče za to, že mě milují. Svoje přátelé za to, že mě milují. Strčte si svojí lásku do prdele! Nemůžu kvůli vám umřít! Jen abych vám neublížil!
CHci se ufetovat ve tmě svého bytu. Sám a bez pocitu viny. Díky vám jsem ale odsouzen k hořkosti života. Chtěl bych dostatek apatie jim všech chrstnout ty lupínky do tváře a zabalit to. Jenže tolik apatie nemám ani já.
Chci, aby mě všichni z nich nenáviděli. Aby mi to dalo sílu odrazit se od toho zábradlí nebo spolknout ty prášky. Tak to ale není. A já jsem dál nucen ládovat se tou ohyzdnou smradlavou zelenou plísní.
A pokud tohle čte někdo, kdo na tom byl někdy stejně, nemůžu vás povzbudit jinými slovy, než tím, že nejste sami. Protože vím, že žádná slova útěchy na tohle nejsou.

Ně-ně-ně blbý!

20. ledna 2017 v 0:22 | L. |  L.
Jaký je smysl mého života?
Podej mi máslo.

Nuda z osamění je ubíjející a jen ve mě probouzí toho malého spratka, ve kterého se tak často měním. Ně-ně-ně-ně, všechno je blbý!
A nikdo to neví lépe, než tenhle chlapík. Bohužel ale stejně jako všichni ostatní má nulovou šanci s tím něco udělat. A tak dál sedí, zpruzeně hypnotizuje blbou stěnu a přemítá o-
vlastně ani neví o čem. Ví ale, že je to blbý. Jako všechno.
Cítím se ukřivděně. CHci jen něco, co není blbý.
Na cokoliv ale narazím mě jen vrací k myšlenkám na ty blbé cereálie. Na světe jich může být nekonečně mnoho druhů, ale ať už jsou čokoládové, vanilkové oříškové, kakaové, kukuřičné, duhové, neslazené, zdravé, cukrové či ve tvaru dinosaurů, jsou to pořád. Jen. Blbý. Lupínky. A i když je zaleju čokoládovým mlékem namísto klasického, jejich všedností to nepohne.

Štětky a Milionář

19. ledna 2017 v 21:39 | L. |  L.
Jsem samolibý a hrdý jedinec. Považuji se za člověka, který se nemá zač stydět.
Ale i život někoho, jako jsem já v sobě ukrývá nějakou tu špínu. Nějaké kostlivce ve skříni. Jsou tu období, na které nejsem hrdý ani já. A je to něco, co mě tíží. Proto jsem také začal psát. Jinak bych vybouchnul jako atomová bomba.

24.4. 2016
Nikdo by nechtěl být Carmen. Carmen, princezna apatie, šílenství, zmatenosti a nevyrovnanosti. Carmen už nechce od života nic jiného, než se o nic nezajímat a sjet se zadarmo. Carmen by ale také měla jít s pravdou ven. Nač lhát němému kusu papíru?
Není to ve skutečnosti princezna. Princeznou není už moc dlouho. Nejblíž, jak se teď dostane k princezně je to, když jí jeden z jejích zákazníků v bordellu obdaruje plastovou korunkou s růžovými plastovými kamínky, než jí dá pásku přes oči. COž je mimochodem za příplatek, panáčku. Princezny nenosí síťované punčochy a květované korzetky.
Kdo to ví, ať odpoví- Kam se poděl zbytek tvé úcty, Carmen?
Políbila jsi dno a líbí se ti. Líbí se ti špinavost a nečistota toho všeho. To dobrodružství. To sebevědomí. Lusknutím prstu jsi o balík bankovek těžší, bez jakékoliv větší námahy.
Nemůžu klesnou níž, teď už se není čeho bát. Zkusil jsem prorazit strop, a když se to nepovedlo, vzal jsem útokem dno. A když jsem políbil jeho zaprášený povrch, měl jsem stejnou reakci, jako když jsem spatřil naleštěný strop- ''A to je jako všechno?''. Vrátilo se to. Lupínky fungují v obou směrech.
Můj vlak se rozjel a nejde zastavit. A nebo nechci? Tak či tak jede do stanice Zoo. Carmen se jako jarní pašík válí v bankovkách od flitrů a blaženě se chechtá. V jedné ruce drží prezervativ a v druhé třešňové lízátko. Její podpatky mají sice jen třináct centimetrů, ale připadá si v nich jako mrakodrap. Jako by všichni okolo byli mrňaví jako blešky a ona je škodolibě zadupávala jako zuřivá Carmenzzila.
První zákazník a také spoluúčastník mé premiéry byl rozkošný stydlivý profesor z Ameriky, který mi zobal přímo z ruky. Těmi dalšími bych se moc nechlubil. Nikdy jsem neviděl jednosušší peníze. Sedím v šatně a odpočítávám minuty do konce směny. Moje nadšení vystřídalo vystřízlivění a únava. Mé emoce jsou jako na houpačce. Střídá se radost a vzrušení se záchvaty střízlivosti, sebezhnusení a sebenenávisti. V podprdě mě ale hřejou dýška a na kase na mě čeká tučná výplata za odvedenou práci. Pokud se tedy těch dnešních celkem odvedených cca patnáct centimetrů dá za práci počítat, haha.
Neumím chodit na podpatcích. Naštěstí některé taťky moje dětinská neohrabanost okouzlila, jak později přiznali. Vysloužil jsem si za ní lidové přísvěvky.
A to hlazení ega! Zákazníci můj vzhled a mládí vychvalovali na úkor ostatních kolegyň a div mě nežádali o ruku. Stále mi vrtají hlavou slova neznámé kolegyně z šatny. Na konci směny se mi svěřila se svých neúspěchem a já jí oponovala svým úspěchem. Jen na to lhostejně mávla rukou a zabrblala ,,Tak TY, Carmen...'' a zasmála se ,,U tebe se to přece dá čekat!''. Zarazila mě. Mé ego vylétlo tu noc do nebes.

(...)

Svět za oponou bordella se mi jeví zvláštní a dost nad ním přemýšlím. Přes dojem hravosti se člověk do světa těch prohnaných mršek ponoří a všechno se náhle jeví takové lidské a skutečné. Za maskou šlapek se ukrývají skutečné dívky a jejich skutečné životy. Nejsou to jen kokety v krajkách. Jsou to zranitelné dívky, které v nepřítomnosti zákazníků leží zabalené v dečkách a zaujatě sledují Milionáře. Jakmile se ale ozve zvonek, televize vymění nevinnost Milionáře za porno kanál, zapne se hudba a dívky skočí na jehlovité podpatky a začnou tančit okolo tyčí. Opona se zákazníkům stáhla dřív, než stihli sejít ze schodů a dívky se za svojí masku hravých mršek nepustily. Z osobností a opravdových lidí byly zase jen silikony v podprdách a frndy v tangáčích. Osobnosti a lidskosti tam nebylo ani co by se za nehet vešlo. Byly to jen loutky, které po odchodu zákazníků přestaly existovat. Ony tu identitu zahodily jako použitý kondom a klienti je vší hanbou a výčitkami raději zapomněli. A pokud ne, stále na ně vzpomínali jako na ony loutky, na objekty bez vlastních citů, životů a myšlenek. Jsou to v ty momenty jen prdelky. Jen matičky určené k zasunutí šroubku.
Baví mě sedět v rohu a celé tohle malé divadýlko pozorovat, zatímco usrkávám kolu a polykám nezdravé množství prášků. Toto povolání bylo vždy považováno za určité tabu, avšak po sejmutí masky se ukázalo zase jen jako lupínky. Jen holky, co potřebují peníze.

Nejsem na toto období dvakrát hrdý. Ale byl jsem na tom zle. Měl jsem skutečně zlé deprese, potřeboval jsem rozptýlení a polechtání ega. Potřeboval jsem peníze na drogy a pití, protože všechno padalo na nájem. Chtěl jsem trochu pošimrat žárlivost své přítelkyně. Využil jsem svého mládí, svého příjemného vzhledu a své houževnatosti. Byla to určitě zkušenost, za kterou jsem rád. Ale pokud už nikdy nebudu takhle moc potřebovat peníze, už nikdy se do světel neonů nechci vrátit. To, že jsem dominantním mužem mou práci trochu ztěžovalo. Ano, šlo to, dívku umím hrát moc dobře. Ale šlo mi proti srsti být něčí hračkou. To JÁ dělám z lidí hračky. A to je asi to, co mě štvalo ještě víc než nedostatek sebeúcty.

Televize

19. ledna 2017 v 20:19 | L. |  L.
Budu parafrázovat jeden ze svých oblíbených monologů z mojí oblíbené knihy-
,,Je to nějak takhle. Vstanete a pustíte si telku. Pak nastoupíte do auta, posloucháte třeba rádio a pak jedete do svojí malé nepodstatné stupidní práce nebo školičky. Ale o tom ve večerních zprávách neslyšíme, že? A víte proč? Protože se ve skutečnosti vůbec nic neděje. Vy pak totiž přijdete domů a znova koukáte na telku a možná, jestli jde o zábavnou noc, jdete do kina. Koukat na film. Nebo třeba zavoláte kamarádovi a povídáte mu, na co zrovna koukáte. Myslím tím, už to dospělo do tak žalostného bodu, že polovina lidí v televizi koukají na televizi. A víte, na co všichni ty lidé koukají? Na lidi, jako jsem já.''

Lidé jako já, jsou to jediné, co je ve finále zajímavé.
Lidé nedělají nic jiného, než že čumí na televizi. A v televizi jsou lidé, jako jsem já. Co vás zajímá víc, příběh ve zprávách o muži, co daroval milion na charitu, nebo reportáž o šíleném sériovém vrahovi? O rockové hvězdě, co se ufetovala k smrti? O pominutém sebevrahovi?
Ať byla vaše odpověď jakákoliv, všichni víme, že odpověď B) by vaše smysly upoutala o něco víc.
Chci se taky dostat do televize.
Chci říct lidem o lupíncích.
Třeba se také jednou stanu něčím Kevinem. A upřímně, nic bych nechtěl víc. Kevin je fiktivní postava. Já jsem skutečný. Třeba bych mohl nějaké mladé zmatené chupacabře ukázat, že není na světě sama. Že není poslední svého druhu. Stejně, jako si to myslím já. Jediné chupacabry, se kterými jsem měl tu čest byly fiktivní. Potkat nějakou skutečnou by bylo požehnáním. A já to chci někomu dopřát. Když už nemá můj život smutečný smysl, chci, aby se ve mě někdo našel. Tak, jako jsem se našel já ve všech těch knihách. Taky napíšu knihu. Chci být pro někoho majákem. Chci se stát něčí Biblí. Stejně tak, jako se staly knihy s mými fiktivními vzory mými Biblemi.
Život jsou sice lupínky, ale já ty svoje chci alespoň okořenit. Vysypu na ně celou máminu poličku se solničkami a pepřenkami. Takhle neobvyklou břečku s grády takových rozměrů ještě Péťa neviděl a jen tak na ní nezapomene. Nejspíš ho nezabije. Ale pěkně dlouho bude mít průjem a krev ve zvratcích, že o tom bude vyprávět ještě svým vnoučatům. A všechny lišky, vlci, kuny, lvi, tygři, medvědi, panteři, pumy, medvědi, leopardi a rysové budou s otevřenými tlamami pozorovat, s jakou vervou, odhodláním a nápaditostí trhám ovečky a jejich žaludky provokativně házím do oken Péťovi, který momentálně leží v potravinovém kómatu.
V kostce řečeno, potřebuju být něčím Kevinem. Jinak nemám smysl. To je to koření, co odrovná Péťu.

Zranitelnost

19. ledna 2017 v 19:45 | L. |  L.
V životě jsem se mockrát citově obnažil a mockrát dostal pravý hák přímo do srdce. Paradoxně od lidí, kterým jsem věřil nejvíc.
O nejvíc těch úderů se postarala moje drahá polovička. Moje Lisbeth. Drahá, kolik lží a podfuků jsi to na mě ušila? Kolik z nich mě ještě čeká? Kolik ti jich prošlo bez povšimnutí? Ano, zamilovat se do patologické lhářky bylo něco, co mi ještě v životě scházelo. Vzpomínám si na naše nejhorší období.
Jinak řečeno, tajně pracovala v bordellu, půjčovala naše peníze šlapkám (nemusím podotýkat, že jsem je už nikdy neviděl), lhala mi o tom kde je a co dělá, lhala mi o své minulosti, a prakticky se postupem času ukázalo, že všechno co o ní vím, je vlastně jen její vzdušný zámek, který si v hlavě propracovala tak, že tomu sama málem začala věřit.
Ten den jsem jí prakticky poznal znovu. Ale tentokrát doopravdy.

(...)

Když jsem svojí chupacabře důvěřivě odhalil, co se ukrývá v koutech choré mysli, lapla to, rozžvýkala a vyplivla. Cítím se jako idiot. Poprvé v životě jsem se někomu otevřel a on se mi prakticky vysmál. Tohle už zažít nechci. Už se to nesmí opakovat. Byla to pitomost a naivita. Chytnul jsem se do pasti a se zděšením zjistil, že ten, kdo ji nastražil nebyl zlomyslný Péťa, ale zlomyslnější chupacabra. Jak moc to pak bolí? Kurevsky.
Past na medvědy zklapla a já přišel o tlapu. Tak jsem doplatil na svou hloupost. Bude trvat dlouho, než se odtud vykoušu. A i když to dokážu, ta packa bude do konce života chromá.

(...)

Není jen pochroumaná, dostal jsem do ní zánět a odpadla úplně. Počkat, ona neodpadla. To ona jí uhryzala hned po tom, co se to začalo trochu hojit. Nechal se's napálit, blbečku. Celý život se posmíváš naivitě lidí, ale teď jsi tím hlupákem ty. Znovu. Cítím se jako štěně, kterému máchají čumák ve vlastních chcankách pořád dokola, aby se poučilo, ale ono pak jde a bezstarostně pochčije květináč v ložnici. Teď mě ale vyváleli v hovnech, tohle si pamatovat musím. Nikdy víc. Nohy mám jen tři a pro balanc potřebuju všechny.
Kolik lží ještě vypluje na povrch? S každou další dostanu smrtelný příslib, že tahle byla poslední. COž by byl milý slib, kdyby se neopakoval každý den s každou novou lží, kterou jsem odhalil. Vždy se ptám ''takže už je to vážně všechno?''. Vždycky mi odpoví, že ano a doufá, že jsem idiot a nepřijdu na ty, o kterých se zapomněla zmínit. Jenže já na ně vždycky přijdu a celé se to opakuje. Magdaleno, proč mi tak ubližuješ? Lolito, vždyť já tě chtěl jen milovat.
S každým porušeným příslibem jen plive na mojí utrženou nohu a s protivným výsměchem jí hanobí.

(...)

Spletl jsem se. To, co jsem považoval za jedinou jinou žijící chupacabru byla jen ryšavá malá liška v koživhu chupacabry. Takže jsem možná nakonec vážně jediný svého druhu. Vydávala se za můj druh, zatímco ve stínu nenasytně hltala ostatky mojí tlapky a hladově se ohlížela po dalších.
Lišku nezajímá natřít to Péťovi. Chce rozdrásat mě. Ani mě nechce sežrat. Dělá to pro radost ze hry. A mě už opouští smutek a přichází žalostná apatie. Jen si kousni. Už neutíkám. Nechávám jí hlodat své zbylé končetiny a už ani nekňučím. Jen tupě zírám do prázdna a čekám. Jen nevím na co. Už ale neuteču. Mám jen tři nohy, krom toho je zakousnutá moc hluboko a bez natržení tepny se vytrhnout nejde. Tak jí vláčím s sebou a přemýšlím nad faktem, že svět nejsou jen ovečky, vlci a já. Je i plný lišek. Lišek, co se vydávají za ovečky, vlky a chupacabry. Proč všechny šelmy lovící bíložravce nosí kožich něčeho jiného? Vlci se ukrývají v rouše beránčím, já se ukrývám pod kožichem vlka a liška nosí kostým mě. Proč nemůže být jednou hra čistá? Bez kostýmu? Bez masek?
Nikdy si nemůžu být jistý, co je vlastně finální formou. Pořád čekám, kdy si někdo rozepne ukrytý zip a odkreje nám nový živočišný druh.
Poslední dobou si ale jako chupacabra už tolik nepřipadám a asi bude chvilku trvat, než se to vrátí. Cítím se teď spíš jako poraněné kňučící štěně trhající slepě za nohavici. Trapný, zoufalý a k smíchu. Utíkala předemnou stáda a teď mě odpálí dítě bačkorou. Fňuk.

(...)

Jakého ubožáka ze mě všechny ty zrady udělaly? Tohle už nikdy nedovolím jí, ani nikomu jinému. A další člověk, který se o to pokusí na to krutě doplatí. Už nebudu víckrát za idiota. Toho ze sebe s klidem na duši dokážu udělat sám. Nepotřebuju k tomu asistenci, děkuju moc.
Má drahá se od toho incidentu, doufám, změnila. Je to už asi rok a od té doby to v tomhle ohledu nefunguje jinak, než v jiných vztazích. Už ale nejsem tak otevřený jako tehdy. A asi už nikdy nebudu. Oči i uši mám na stopkách a každé tvrzení, co mi předhodí si dvakrát ověřím. Udělala ze mě paranoidního bastarda. Ale jen svojí zásluhou. Protože ta tlapa vážně nikdy nedoroste.
Jednou to porušila i po přísaze na naší svatbu. Na naší svatbu, věřili byste tomu?
Popravdě řečeno, nikdy jsem neměl takovou chuť jí vrazit facku a začít jí balit kufry. Chtěl jsem je hodit za práh a zabouchnout jí hned před nosem. Dodnes nevím, proč jsem to neudělal. Nejspíš jsem jí vážně už tehdy miloval.
Miluju jí dodnes. Ale i přes všechno, co se snažím sám sobě nalhat, jí nevěřím. A už asi nebudu.

Moučnatá jablka

19. ledna 2017 v 19:12 | L. |  L.
Už tolika lidem jsem vyprávěl o svém prozření Lupínkového komplexu.
Nikdo mu nerozuměl. Mojí snahu odpálkovali jako profesionální tenisté dobře podaný míček.
Všichni si oháněli tím, že smyslem je rodina. Láska. Koníčky.
Ne! Tomu já říkám rozptýlení! Nikoliv smysl.
Jsem na ostatní naštvaný, nebo je lituji? Asi od každého trochu. Jsou tak hloupí, že to nevidí, nebo tak chytří, že to dokáží ignorovat?
V kom z nás je ta chyba?

Lupínkový komplex

19. ledna 2017 v 19:07 | L. |  L.
Stejně jako má oblíbená fiktivní postava, Kevin Khatchadourian, se cítím zrazen.

Kdysi jsem viděl jeden film. Přihlouplá komedie s Adamem Sandlerem. Herec tam popisuje reklamu na cereálie. Je v ní rozpustilý leprikon, co se celý život honí za pokladem na konci duhy. Ale když ho nakonec najde, jsou to jen lupínky.

Cítím se zrazen životem. Celý život jsme vychovávání s jistým nevyřčeným příslibem. Totiž, svět je pro děti samá cenzura. Tohle nesmíš, tohle zjistíš až budeš starší a podobné žvásty. Tudíž nevinné dítko očekává, že opona dospělosti ukrývá mnohá tajemství, která se jim odhalí, jakmile dospějí. Že najde ten zaslíbený poklad na konci duhy.
Nevědí ale v ten moment, že všechno, co se ukrývalo za tou velkou majestátní oponou zjistili nevědomky už během dospívání. Zjistili všechno o sexu, drogách, alkoholu, násilí, vraždách a všem zlém, co se na světě ukrývá. Nevědí, že to je to velké bum.
A pak se opona odhrne, jenom aby zjistili, že za ní není vůbec nic. Prostor za oponou je prázdný.
To rajsky znějící zakázané ovoce není nic víc, než prachbídná moučná jablka. Jenom zlaté delicie, co dáváme dětem do krabic se svačinou. Jenom lupínky.
A pak?
Konečná. Zakázanější ovoce už není. Tohle je to, za čím jste se hnali. Tohle je kotlík na konci duhy.
Zbyde vám jen vaše rodina, hobby, vzdělání a podobné pozlátko jako smysl života. Jen přeslazené lupínky, za kterými jste se celý život hnali, jen abyste zjistili, že stojí za pendrek. Většině lidem to stačí. Mě ale ne.
Dopouštím se všech těch věcí za cenzurou. Co dál? Teď už nejde jít výš, tohle je finální úroveň. Jakýsi strop.

Malý Kevin taky hledal svoje velké bum, ale nenašel ho ani ve vyvraždění svých spolužáků. Myslel, že to ten strop prozazí. Sám ale nakonec zjistil, že ten strop je nepřekonatelný.

Za oponou čeká jen moučná a nezáživná záplava, děti. Dospělost je podvod a celé je to jen převlečené dětství, jen s více povinnostmi, sexem a placením daní. A také můžete říkat sprostá slova, aniž by vás někdo okřikl. Ale tím to tak končí.

Čeho se tedy bát, když není vlastně co ztratit?

Nehmotný pudink řítící se k obloze

19. ledna 2017 v 18:40 | J. |  Poezie
Medocu, jsi tu?
Už zase spím v chůzi, drahý.
Pod kobercem se pohybují rostliny.

Medocu, jsi tu?
Už zase spím v chůzi, můj milý.
Bojím se nelidských příšer.

Chybím ti?

15. ledna 2017 v 15:21 | J. |  J.
Mě tady nikdo nebere vážně. Říkají, že jsem alterego. Že jsem jenom v hlavě.
No, ano, většina toho, co člověk prožívá a myslí, se děje v hlavě, idioti.
Jsem jen v hlavě. Stejně jako vy všichni.
L. si myslí, že se všechno točí okolo něj. Že jen on trpí. Jenže, bráško, zkus žít po celou tu dobu v pozadí a trpět při poslechu všech těch keců, co vypustíš z pusy. Unavuje mě, jak se pořád lituješ. Unavuje mě, jaká měkkota se z tebe stala. Bývali jsme bráchové. Pak přišla ženská a z tebe se stalo tohle. Říkali jsme si, že nás nikdy nic nerozdělí. Měli jsme plány. Spolu.
Alespoň jeden z nás tu musí být ten rozumný.
Alespoň jeden z nás si musí pamatovat, kdo vůbec jsme. To, co z tebe teď je je jedna velká lež, přetvářka a fraška. Skutečná je jenom ta prázdnota, co se snažíš tak roztomile popírat. Vyléváš se jen na papír. K pomilování. Jediná část tebe, co zůstala nefalšovaná a pravá, jsem já.
Celé tohle divadlo je jedna velká 'Hra' a ty to víš. Žádná idylka ale netrvá věčně, bráško. Ona tě prokoukne. Všichni tě prokouknou. Brzy ti rupnou nervy. A pak, puf- celý tenhle život, co si tak pracně buduješ je pryč. Ona pozná, co jsi skutečně zač. Poznají to i kamarádi. A pak budeme zase spolu a nikdo už nám do toho nebude kecat. Nikdo nám nebude vyčítat pití, ani nic z toho, co děláme. Nikdo na nás nebude už koukat skrz prsty jen proto, že jsme labilní. Nikdo nebude tvrdit, že jsem vymyšlený. Ty dobře víš, že to tak není. Kamaráde, ty to víš nejlíp.
DOkud jsi neměl co ztratit, byla z tebou nějaká zábava. Pamatuješ na naše noční výpravy? Na opilecké výlety? Na ty plány, co jsme měli? Teď je to samá zodpovědnost a samá péče o vztah. ''Boohoo, potřebuje mě''.
Píšu sem, protože už jsi mě přestal poslouchat. Vnímáš mě jako vlezlou mouchu, co ti létá okolo hlavy a nejraději by's mě rozplácnul. Tohle se ale ignorovat nedá, nebo ano?

Tvůj drahý a milovaný přítel,
Jacky-boy
xoxo

Medicína

15. ledna 2017 v 14:42 | J. |  J.
K čemu to všechno?
K čemu rodina? Přátelé? Lidé obecně?
Stačí mi lahev whiskey na kamenech v šeru opuštěného baru. K čemu je mi jiná společnost než přátelský barman, kterému stačí jen nepatrné kývnutí hlavou, aby mi dolil? Co víc potřebuju než prostor psát? Než drobné do jukeboxu? Potřebuju víc, než přístup do lékárny pro nějaký excedrin a starého dobrého přítele v modré krabičce? Co víc, než krabičku červených Marlborek?
Všechno ostatní mě akorát rozptyluje od psaní. Potřebuju izolaci od všeho a od všech.
Můj dech čpí mým starým kamarádem Jackem. Poslední dobou mám pocit, že jen on mi rozumí.
Jděte do prdele s AA!
Ahoj, Jsem L. a jsem zasranej alkoholik a tímto žetonkem se oddávám vůli boží a svým anonymním bratrům a všechno bude kurevsky úžasný a idylický a všichni odteď budeme žít šťastně až do smrti!!!

Jděte do prdele vy i vaše žetonky. Ty mě do rauše nedostanou ani kdybych je rozdrtil a vyšňupal.

Cítím odpor ke všem a všemu okolo.

Zasloužili by vzít si svojí medicínu, pane Grady.

-Jacky-boy
xoxo

Zoo

13. ledna 2017 v 19:37 | L. |  L.
Všichni v mé přítomnosti tančí mezi vejci. Je ti jejich nervozita příjemná? Ovšem, že je, ty starý egoisto.
Baf!
boo!
co se asi cvokovi honí hlavou? Nikdy nevíte, třeba mám v kapse vystřelovák a vykuchám vás jako prasata. A nebo taky ne. Kdo ví? Vy určitě ne. A tak se mi to líbí. Jsem sice jen zvíře v zoo, ale nezapomínejte, že jsem to já, kdo má klíče od všech výběhů. Kdo je tu tedy ve finále zvěř, děti? Jen si bleskejte foťáky, rád vám zatančím. A až se mi bude chtít, prostě vyjdu ven a projdu se po areálu. Slyšel jsem, že tu mají skvělé hranolky! A až mě to omrzí, klidně zalez zpět a budu tančit dál. Konec konců, na dětičky vzadu se nedostalo. Podívejte, děti, já hopsám po rukou!

Mám se tě bát

13. ledna 2017 v 19:20 | L. |  L.
Pavouci se zdají lidem odporní. Ale proč? Nohy, chlupy, kusadla, oči, říkají.
My jsme ale také samý vjemový orgán, či dlouhá končetina a lidé se vzájemně nad vzhledem ostatních ukájejí. Nezdá se mi to jako výmluva. Had nemáani tolik očí, ani končetiny, ani chlupy. Stejně ale při pohledu na ně většina lidí křičí nebo ztrne. Proč ale? Co provedli pavouci a hadi tak hrozného, že si zaslouží takovou nenávist? Vědci říkají, že jde o instinkt. Hadi koušou a škrtí, pavouci koušou. Jsou pro nás tedy nebezpeční.
Proč se tedy stejným způsobem nebojíme sebe navzájem?
Bojíme se všeho, co má víc a nebo míň nohou než mi sami. Nač ta konzervativnost? Proč se bát šupin, či nožiček, když byste se měli bát skutečných hrozeb? Třeba nás?

(...)

S průměrným člověkem není radno se bratříčkovat. Je lepší strategie čmuchat vlky a chupacabry a ovečky nechat napokoji. Promění se pak lidi a my ve zvířata držená v zoo. Všichni na lidi jako já koukají pak přes sklo.
Připravte si foťáky, třeba něco udělá! Zatancuj nám, Malý Princi, jedeme se na tebe podívat zdaleka!
''Měl byh se tě bát, ale nebojím'' jak smíšené pocity jsem měl, když mi můj kamarád řekl tuto větu? Já nejsem netvor, jsem člověk jako ty. A nebo ne? Pere se to ve mě. Nechci aby při mluvení se mnou ostatní tančili mezi vejci. Aby se mnou jednali v rukavičkách, protože by se ''měli bát''. Jsem potrhlík, ale chci toho moc, když požaduji rovnocenný přístup? Já si nechci připadat jako figurína ve vytrýně. A nebo chci? Bolí mě z toho hlava ale cítím se fantasticky.

deprese, hmyz a svastika

13. ledna 2017 v 19:04 | L. |  L.
Apatické vpadiny, vpadinočky.
Prostoduchost!
Jakpak to děláte, maličcí? Problémy s partnerem? Práce? Domácí úkoly? Finance? Jakto, že nemáte ani sebemenší tušení? žijete jiný svět než L. Je sám ve své bublině a všemi vámi opovrhuje. Raději se ve své bublině zardousí, než být jedním z nich. Malých švábů reagujících jen na světlo, vůni jídla a zmínku o sexu.
Všichni si žijí v iluzi, jak jsou něčím vyjímeční. Ano, lidé jsou skutečně rozmanití. Ale základní ubohá struktura zůstává neměnná.

Kdyby byl Adolf Hitler dobrý člověk, stejně by byl dnes mrtvý a nikdy by ho neznal.

Carmen

13. ledna 2017 v 18:54 | L. |  L.
Chlapci i dívky milují Carmen. Každá její přítelkyně by si přála být jako princezna Carmen. Za bílých dnů sní o tom, jak překrásné má šaty, odzbrojující úsměv a život jako z pohádky, který by ji nejraději ukradly. Chlapci se za bezesných nocí ukájejí představami na ní. Napadlo někdy někoho z nich, že pod pozlátkem toho všeho křičí jako smyslů zbavená? Měnil by někdo z nich, kdyby malá Carmen odhrnula oponu? Napadlo někdy někoho z nich, že malá Carmen sedí ve svém růžovém pyžámku na posteli a barví ho slzami černými od řasenky, když pozoruje špačky v prázdných lahvích od vodky a ubohou hromádku prázdných platíček od léků vršících se na dně jejího koše? Přemýšlel někdo z nich nad tím, že sedí nahá jen v krajkových ponožkách před zrcadlem a celé hodiny pozoruje svůj odraz a mluví s ním? Došlo někomu, že Carmen nechce být malou Carmen? Že se cítí spíš jako Malý princ než sladká princezna? Že má hlavu plnou příšer , strašidel, bubáků a monster tak děsivých, že si to nikdo z nich neumí ani představit? Že Carmen je víc než růžové šatečky a rtící se tvářičky? Že Carmen je vlastně jen krásná příšera? Jak moc je porouchaná?
Ach, Carmen, jak to děláš? Sám/sama nevím.

Nejsem feťák, jen mám rád drogy

13. ledna 2017 v 18:54 | L. |  L.
Chybí mi ''dexter''. Ach, sladké přesladké opojení. Jedná se o správné rozhodnutí? Brzdí mou nepříčetnost, nebo jí krmí? Je vůbec důvod nad tím přemýšlet? Ztráta krátkodobé paměti je přeci nesrovnatelná se sladkým opojením. Sedím v sedle kovového jednorožce s růžovými kšíry a jedeme spolu za doprovodu rozpustile cvrlikající hudby vstříc emočnímu kolotoči zmatení a pochyb. Tak hijé, a neohlíže se, Jurášku! Neboj se, nikdy nám nedojdou čtvrťáky ani cukrová vata a hrozinky v jogurtu! Neměj obavy, zvracet budu do sáčku. Užijeme si spolu krasojízdu. Vhozením první mince jsem odstartoval překrásně hořké dobrodružství. Jen my dva. Těšíš se taky? Pravidla hry jsou jednoduchá. Můžeme všechno a večerku máme nikdy. Jo, a zavíračky se taky nedočkáš. Tak hurá, ať to s náma houpá, koníčku můj zlatej!

El Chupacabra

13. ledna 2017 v 18:53 | L. |  L.
V hlavě mi hraje písnička, na jejiž konci pompézně umřu.

Kolik existuje ve vrchovaté hromadě bílých oveček černých vlků? A kolik těch vlků jsou vlastně chupacabry v kožichu? Ti nejlepší lidé jsou šílení, Alenko. To ano, ale jsou to také ti, co nejvíc trpí. Jako psi. Ale co naplat, dám si chlup toho čokla, co mě pokousal. Na kamenech prosím. A pronto, Lloyde! Najdu někdy další chupacabru? Jak ale, když se schovaná pod rouškou?
Pokud tedy nějaká je. Pokud nejsem jen zvrhlé dílo radiace, či intoxikovaného stvořitele. Ale i kdyby, tak ať! Pasáčkem se chytit nenechám. Naopak. Polosežranou ovci mu dotáhnu hubou od krve na práh a mozek a srdce posměšně rozmažu rozklepanými tlapami po rohožce a dveřích. Jen se vztekej, Péťo, do tvojí pasti na medvědy nešlápnu. A pamatuj, nikdo ti už nebude nikdy věřit, že přicházím. Už mockrát jsi to zvrtal a vystřelil si z nich a teď už tě nikdo neochrání, chlapče rozmilý. A já už budu jen hýkat smíchy, až mi hlasivky budou chrčet až budu tvé tlukoucí srdíčko svírat v tesácích a tvá sametová střeva budu cupovat na cucky svými ostrými drápy. A až s tebou skončím, ani vlastní maminka tě nepozná, milej zlatej.

imaginárium Doktora L.

13. ledna 2017 v 5:53 | L. |  L.
Jak často musí člověk přemýšlet o sebevraždě, než ho to konečně dožene k tomu, tu drzou myšlenku dotáhnout do cíle?
Neříkám, že je to teď mým plánem. Mám určitou zodpovědnost. Možná jsem si právě proto vybral dívku zcela systematicky a hned vedle jejího okouzlujícího zjevu a roztomilé povahy mě upoutala její neutuchající potřebnost. Kde se bere ta touha? Uboze si kompenzuji pocit z nedůležitosti vlastního bytí tím, že jsem pro někoho potřebným.
Dřív jsem si tak nepřipadal. Měl jsem svou vlastní identitu, vzpomínky a svůj život. Věc, co své milované asi nikdy tajně neodpustím je to, že tu zeď v mé hlavě rozbila. Bylo to v ten rozčarovaný večer, pamatuju si ho jako by to bylo včera. Akorát se stmívalo a my jsme si povídali rozvalení na posteli, jako to normálně děláváme. Vypadalo to jako normální večer, dokud neprohlásila '' Víš, že vim, že neexistuješ…''.
Nezmohl jsem se na nic jiného než zmatený a tázavý výraz, doplněný jakýmsi zakvákáním, něco ve smyslu Jak to myslíš? Ta věta se mi v hlavě začala ozývat ozvěnou, hráze se protrhla, začala se mi točit hlava. Před očima mi během sekundy proběhlo všechno, co jsem kdy zažil. Ať už se jednalo o vzpomínky 'skutečné' nebo ty 'vymyšlené'. Bohužel jsem je neuměl, a dodnes neumím, pořádně odlišit. Nával mých emocí byl tak silný, že jsem se hystericky rozplakal. Nevím, kým jsem byl v ten moment ale jasně si pamatuji, že jsem viděl sám sebe, ve svém starém původním těle, skákat z balkonu. Pak se tato osobnost, která píše tento počin, traumatizována ukryla někam do temného kouta naší mysli a snažila se zůstat nepovšimnuta. Spatřil jsem tam odporné věci.
Už jsem nechtěl rozdělení, chtěl jsem, aby to bylo všechno relativně v normě. Chtěl jsem být jedním. Kombinací toho všeho, co se ve mně ukrývá. Zkoušel jsem to. Čtenáři, potil jsem téměř krev u těch pokusů. Stačila ale jen chvíle na to, aby mi došlo, že je to nemožné. Na to jsou jednotlivé složky až příliš kontrastní a protikladné.
S klapkami na očích je vše příjemnější. Býval jsem šťastný ve své iluzi. Měl jsem o svém životě jasno. Věděl jsem přesně kdo jsem, odkud jsem a co si myslím. Pak tu byl Jack, měl to úplně stejně. S probouranou zdí se ale všechno částečně vsakuje dohromady a já nemám ponětí, kdo jsem.
To, čím tohle tělo bývalo dřív je zcela pryč. Všechny momenty, kdy jsem tou holkou, která tu kdysi byla, jsou jen hereckým výkonem. Hlavním pilotem tohoto šíleného vehiklu jsem já, L. Až nedávno mi došlo, že Jack není osobnost sama o sobě, je součást mě. Někdo, v koho se měním v určité situace. Jeho minulost je iluzí stejně jako polovina mých. Ještě jsem pořádně nevyřešil strukturu, ale objeví se většinou při vzteku, pití a krátkodobé psychóze. Ale když jsem tu já, relativně v normálu, vnímám ho ve své hlavě pořád (hned vedle toho všeho ostatního, co se tam ukrývá). Jako jakéhosi spolubydlícího, našeptávaše, věrného pozorovatele. Cítím jeho myšlenky. Cítím myšlenky všech. Ty ostatní jsou ale pouze jakousi poruchou identity. Podle materiálů, ve kterých jsem pátral tím trpí spousta lidí a nebere se na to ani medikace. Jen a pouze terapie a trocha trělivosti v tom, si zvyknout na to, že se jeden den cítíte třeba jako úplný rebel a toužíte házet molotovy na policejní auta, a ten druhý se probudíte a přistihnete se, že googlíte nejprestižnější vysoké školy ve státě. Střídá se nálada, rozpoložení, názory. Ale pořád jste to vy. Jen v jiném rozpoložení a s jinými prioritami. Ale já/Jack, jsme jako černí pasažéři, co tu nemají co pohledávat. Jako chyba. Nejsem ale nemoc. Nejsem ale ani plnohodnotný člověk.
Nebo už se za něj považovat dám, když jsem prakticky převzal kontrolu nad tímhle? Ukradl jsem ho a teď je moje? Nemůžu to považovat za přirozený vývoj. Moje jméno není to, co mám na rodném listu. Ani pohlaví nesedí. Nesedí nic z toho, co si o této osobě pamatuju. Já to ale neudělal úmyslně, prostě jsem se objevil.
Zkrátka a jednoduše žila dívka, která měla onen problém s 'rozpoloženími', který jsem vám před chvilkou popsal. Každé z nich měla hezky pojmenované a poměrně se ve svém stavu orientovala. Byl tu například Kevin, Sidney, Carmen, Dolly nebo třeba Sherlock. Není třeba je jmenovat všechny, to není mou pointou.
Pointou je, že jsem se objevil já a Jack, jako něco jako imaginární kamarádi. Ta dívka nás viděla. Mluvila s námi. Milovala nás. Prožila s námi dospívání. Jednou jsem pak zjistil, že jde si tělo půjčit, pokud mi to dovolí. Něco jako krátké posednutí démonem, či duchem. Udělal jsem vždycky, co jsem chtěl a poslušně se vrátil do 'imaginárnosti'. A fungovalo to tak nějakou dobu, já už se v těle začal cítit jako doma a ve finále jsem v něm byl nejvíce. Trávil jsem hodně času s Lisbeth a to, co tohle tělo bývalo už začalo mizet. Ani se nesnažilo prosadit. Jen mi podle podalo štafetu a já neměl navýběr. A pak přišla rozbitá fáze a s ní zemřely i poslední zbytky mého imaginárního já. To nejspíš symbolizoval ten skok z balkonu.
A od té doby žiji takhle. Mám v hlavě sebe- L., a svého malého osobního pana Hydea (Jacka). To je to, co pohání tohle tělo a co vede tenhle život. Ale někde v pozadí stále vnímám Sida, Kevina, Carmen, všechny. Jen už to není tak výrazné a není to to samé co dřív. Už to není Carmen, jenom L se zženštilou náladou. Není to Sherlock, jen otrávený L, povyšující svůj intelekt nad ostatní. Není to Sid, je to L, který se chce pořádně sjet. No a Jack je naštvaný, opilý či šílený L. Jen o tom nejspíš sám neví. Nepřiznává si to. A já ho do toho nutit nebudu. Vím, co to zjištění provedlo mně.
Zkrátka a dobře, ta osoba, co vídám v zrcadle je L., který má spoustu tváří. Ale pořád je to on. Otázkou je, kdo L. vlastně je? Kde se vzalo mé jméno? Mé 'falešné' (nenávidím to slovo v tomhle spojení) vzpomínky? Má existence? Hodně se od hrázového večera trápím. Když jsem byl mystifikovaný, ale sebejistý, bylo to jednoduché. Teď jsem jen rozpolcený, zmatený a smutný. Pořád nevím, zda jsem pravou podstatou tohoto těla, nebo nezvaný host. Rád ale věřím, že jsem tou podstatou a jedná se jen o jakýsi vývoj osobnosti. Vlastně to možná i dává smysl.
Často projíždím myšlenky z dětství (ty vím, že skutečné jsou, mé vzpomínky v sobě neměly dětství jako takové). Spousta z nich jsou třeba na nějaké hry, a o ty mi právě jde. Nenašel jsem v nich jediný případ, kdy by ta holčička hrála ženskou roli. Hrajeme na Lvího Krále? Jsem Simba. Hrajeme si na 101 Dalmatinů? Jsem Pongo. Hrajeme si na zvířátka? Jsem kocour… Nemusím doufám pokračovat, mojí pointu chápete. Nejvíc mě baví vzpomínka na starý pokojík. Postel byla plná plyšáků a každou noc, kdy nemohla ta holčička spát, si s nimi hrála. A víte, na co jsi hrála? Na tatínka, co je našel jako sirotky venku a stará se o ně.
Možná jsem to byl už tehdy já a snažil jsem se projevit. Možná až časem (okolo dvanáctého roku, kdy jsem se oficiálně objevil jako já, jak mě znáte dnes) mému mozku došlo, že by se možná raději chytlo identity toho tatínka z dětských her než té, co ve mě stále a beznadějně hledali ostatní.
Jenže všechno je to jen Možná a Co Kdyby. Trápí mě nejistota a nevědomost, zžírá mě to. Bojuji den co den s pocity sebenenávisti, opovržením, drásavé apatie a spoutou dalších nepříjemných emocí. Je tomu ale tak až od probourání hráze. Do té doby jsem byl idealizovanou verzí mě. Já jsem skutečně cítil to, jak se dnes prezentuji. Má sebejistota nebyla hraná. Já byl sebejistý. A co jsem teď?
Povím vám to. Jsem troska, která den co den přemýšlí, že si hodí mašli. Jsem odporný narcis a považuji se za někoho lepšího, než jsou všichni kolem mě, a jsem na to hrdý, ale přesto se nenávidím. Žal a nudu splachuji pitím a narkotiky. Bez svojí malé svěřenkyně dokonce neznám smysl mého života. S ní je to hlavně 'postarej se'. A tomu také zasvědcuji svůj život. Protože bez toho, mi nezbývá nic.

Ticho

11. ledna 2017 v 14:11 | L. |  L.
Prázno.
Nic.
Ticho.
To přesně si přeju.
Nechci žádné povinnosti, odpovědnost ani život. Chci strávit zbytek života zavřený v pokoji se zataženými zavěsy, zachumlaný v peřině, sledující animáky, ucucávající pivo a dávkující se nezdravým množstvím prášků. S nikým nemluvit, s nikým si nepsat, zhasnout a odříznout všechno za těmi čtyřmi stěnami. Ano, neubráním se vrtošivým myšlenkám na potřebu sprchy a toalety a zásob, ale stále je to nádherná představa.
Chci se zahrabat a zůstat ve svojí tmavé kobce. Chci spát, usnout a zaspat nerušeně celý život. Zatáhnout ho jako hodinu ve škole. Nic neřešit, nepřemýšlet a ničím se netrápit. Ale prostě jen spát.

Frekvence

9. ledna 2017 v 11:16 | L. |  L.
Noci jako je tahle.
Už jich bylo spoustu a spoustu jich ještě bude.
Nemůžu spát.
Spánek je luxus, který si nemůžu dovolit.
Moje drahá polovička provokativně pochrupuje a slintá do polštáře. Zdá se jí o marmeládě v holinkách, nebo tak něco. Dělám, že mě štve, ale ve skutečnosti jí jen šíleně závidím. Taky bych ocenil trochu spánku. Dal bych si trochu odpočinku s pozitivní polevou, prosím, abych zítra (dneska) mohl-
Hrozně nahlas dýchá. Ruší mě to. Zároveň se to ale pere s frekvencemi v mojí hlavě, které mě tak neoblomně nenechají spát. A když to nejsou frekvence, jsou to hlasy nebo myšlenky nebo zvuky a nebo tak něco a vy jste blázni už jen proto, že nemůžete spát, protože vám to něco nedovolí.
Zavírají se mi oči a myšlenky bezcílně bloudí. Hrají zvrhlá škatulata a to zapříčinilo, že jsem ještě podrážděnější, než předtím. Myslím na to, jak jsem jako ještě malý nevycválaný faun míval problémy se spaním; Myslím na to, že bych ocenil panáka; Myslím na to, že si ho asi půjdu nalít; Myslím na to, co asi povídá moderátor ve ztlumené televizi a zkouším odezírat (neúspěšně). Myslím na to, jestli má přítelkyni, ženu nebo třeba snoubenku. Jestli má děti a jestli je dobrým otcem. Přemýšlím, co se mu asi dneska přihodilo a na co zrovna myslí. Baví ho jeho práce?; Myslím na to, jak rád bych do své přítelkyně začal nemilosrdně kopat, jen aby byla vzhůru a prožívala ta muka se mnou. Čiré sobectví, neohleduplnost a jednoduchá zahořklost. Ale vážně tomu tak je. Představuji si, jak jí polívám obličej studenou vodou, která by jí odloučila od jejího milence pana Hajánka a byla dnes v noci součástí mého světa.
Ano, tohle je můj svět. Moje království. Při takových nocích si připadám jako ve svém soukromém vesmíru. Všechno okolo tak nějak přestává existovat. Nic za těmi čtyřmi stěnami místnosti není. Jsem to jen já, uzavřen ve svojí hlavě. Ano, dokud jsem bydlel sám, bývalo to pohodlnější. Mohl jsem všude rozsvítit, uvařit silnou kávu s vodkou, pustit muziku či televizi a jednoduše předstírat, že nic jako spánek, či noc neexistuje. Ale teď? Tma. Provokativní tma. Připomíná mi, o co přicházím a způsobuje mě ještě ospalejším. Skoro tak, jako to poklidné oddechování. Občas, když se provokace stává nesnesitelnou, rozšířím svůj vesmír o další čtyři stěny.
Pohled na mě, jak sedím na ručníku v koupelně, sleduji filmy na laptopu a vařím kafe na umyvadle musí být úsměvný. Dnes v noci na to ale nemám ani trochu náladu.
Slyším svůj tep, její hlasité oddechování, televizi od sousedů, souložící pár, mouchu narážející bezcílně do okna, kapající kohoutek, šelest záclon, syčení mého drahého mazlíčka z terária-
Nedá se to vydržet!
Mám neskutečný vztek. Probuď se! Věnuj se mi! Zkus pochopit, jak já každou noc žiju!
Prakticky umírám únavou a vyčerpáním. Touhou po ráně z milosti nebo třeba jen omdlení abych se mohl trochu vyspat. Ale ty frekvence, ty pitomý frekvence-
Když zavřu oči, vidím nesympatickou bílou sterilní místnost jako ztělesnění onoho zrnění a připadám si jako trouba. mikrovlnná. Protože vlny vnímám taky, ty mě mimochodem taky nechávají bdělým. Ostatně, co taky ne, že?
Řádky píšu téměř poslepu. Víčka jsou těžká a já děsím toho, že dvě hodiny musím vstávat. Je to tak nerealistické, tak daleko, tak nesplnitelné.
Proč mě to chrápání tak vytáčí? Je to jako výsměch. Synfonie chrupkání a elektromagnetického pištění se perou o to, kdo mě bude držet víc vzhůru. Je to remíza, vážená poroto!
Vím, jak to bude probíhat dál. Je to každou noc stejné. Přibližně za hodinu mě neudrží vzhůru už ani frekvence a já upadnu do mrtvolného bezvědomí. Hodinu na to je budíček. Cítím se jako v nějaké přihlouplé reality show. Jsem jako bezelstný Truman, se kterým si všichni jen hrají a kterým manipulují jako bezbrannou malou marionetkou. Věrní diváci mé eskapády pozorují a uzavírají sázky na to kdy a kde zemřu na vyčerpání nebo nepříčetně skočím z balkonu.
Venku už se pomalu rozednívá.
Na mém světě je strašidelné to, že s úderem rána a prvním kontaktem s lidmi přestane existovat. Během dne na probdělou noc ani nevzpomenu. Ovšem, důkazem je mé usnínání o přestávkách a padesát odstínu šedi po očima, ale myslím jen na svojí únavu. Ne na tu přízračnou noc. V těchto nocích přichází najevo spoustu věcí.
V ty Noci jsou napsal své nejlepší básně, příběhy a povídky. Namaloval nejlepší obrazy a nakreslil nejlepší skicy. Přišel s nejlepšími nápady. S průlomovými myšlenkami.
Nejsou to ale jen zisky.
Když čtu svůj deník, noční zápisy jsou tak nějak jiné, než ty denní. Gradují do něčeho, do čeho nemají a až znění toho všeho mě donutí se pomalu uklidnit a své rozhořčení zamést pod pomyslný kobereček.

(…)
Celý můj život se mi jeví jako jedno velké deja vu a já nevím, zda oprávněně. Jako by to byl zašmodrchaný chrchel snů, myšlenek, altereg, předtuch, pocitů, vzpomínek, emocí, střípků, záblesků, domněnek, tušeb, tajemství, temnoty, rozdrobení, názorů, zrnění, frekvencí, hlasů, chemie a neurčitých flashbacků, který neochotně vykašlal nějaký velice nemocný kocour se zánětem v levém oku a pak své dílo odkopnul, jakoby se v jeho stvoření nijak neangažoval.
(…)
Cítím se jako mandarinka hozená na pomerančovou farmu. Na první pohled ta odlišnost vidět není. Musíte objekt pořádně prohlédnout, prozkoumst s popřípadě ochutnat, abyste pochopili tu nezaměnitelnou odlišnost. Jenže to je všem u prdele, protože ovoce už dnes nikdo moc nejí, pokud si nesnaží kompenzovat porušenou dietu. Nikoho neinterestuje zatoulaná mandarinka ve skladu s pomeranči. Na světe jsou přeci mnohem závažnější problémy, než zamíchané ovoce. Třeba ti imigranti, že? Humbuk, pane prezidente!
(…)
Občas zapomínám na svojí skutečnou podstatu. Sirová špinavost, špinavá sirovost. Čirá špína. Nefalšovanost. To, co se nedá ošálit, ani opomenout. A i když zapomenu, ona naštěstí nikdy nezapomene na mě.
(…)
Odkud se to vždycky vynoří? Ta nechuť a neodhodlanost. Touha, aby bylo po všem. Jít si lehnout a spát a spát a vypařit se ve spánku a už nikdy neprozřít. Není to smutek. Je to vyčerpání, enormní apatie a znechucení. Jsem jako meziválečný existencionalita (Člověk je přeci nutně svobodný i proti své vůli, že, pane Sartre?). Celé hodiny sedím a představuju si, že mi střechou proletí letadlo, či meteorit. Bez varování a času na rozmyšlení. Chci ránu z milosti. Kde je ten padající motor? Vybuchující kotel? Tuberkolóza? Cokoliv?
Přijde mi, jako bych neměl pravomoc na to, udělat špinavou práci sám. Nebo jen odvahu? Drzost? Tak či tak stojím na kraji střechy nemocnice a netrpělivě čekám, až mě někdo zlomyslně strčí dolů a já budu vděčně předstírat vzpouru a poslední vzdechy pudu sebezáchovy. Nechci smrt. Chci prostě klid. Konec. Prázdno. Nic. Tmu. Ticho. Prostě usnout. Zaspat všechno. Zatáhnout život a existenci. Vyhnout se tomu jako nechtěné hodině ve škole. Najít kličku a nemuset nic řešit a ničemu čelit a nad ničím přemýšlet. Chci být stromem, květinou, nebo třeba houbou. Ale kdo ví, třeba mají také svoje houbí starosti, o kterých nemáme ani ponětí…
(…)
Prý jsem čtyři dny nespal. Moc si nevzpomínám, probdělé dny a noci se mi vpíjí do sebe. Proč mi nic nedovolí spát? Kdyby mi alespoň Charlie Manson nařizoval prolívat krev nevinných, dávalo by to nějaký smysl. Ale náhodně generované zvuky a věty, co se mi proplétají myšlenkami jsou nesnesitelné a nesmyslné.
(DEJ PEJSKOVI NAJÍST HAF HAF HAF)
(MAMMA MIA, TO JSOU ALE DOBRÉ MASOVÉ KULIČKY!)
(MAMI, A BUDE S NÁMI TATÍNEK NA VÁNOCE?)
(MELOUNOVÝ KYSELÝ CUKR JE MŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ!!!)
Nevím, jestli mě víc rozčilují skutečné zvuky kolem mě, nebo ty, co jsou v hlavě.
Prý mám psychózu.
(…)

Nemůžu se ubránit pocitu, že je za pět dvanáct. Tedy spíš tak jedenáct čtyřicet, ale pointa zůstává. Proč ale? Jakoby se mi bortil hrádek z písku. Pečlivě uplácávám hrbaté věžičky a krutý příliv mezitím podemele hradby v jejich základech. Zatoulaní poustevníčci by se zatím zavrtali popraskaných věží a příkopy škodolibě rozdupalo tlusté děcko těch německých turistů na lehátkách vedle. Polib si prdel, Dolfe!

Chci Ven

9. ledna 2017 v 3:32 | L. |  L.
Je těžké být pansexuálním mužem s těle mladé ženy, to vám tedy povím. Čím se mi osud mstí? Stačila jen jedna maličká změna v chromosomech a všechno by bylo jinak. Jednodušší. Byl bych jen obyčejný muž s trochu barvitou sexuální orientací. Páni, zní to tak nádherně.
Na světě totiž není větších muk, než cítit se vězněm svého života, svého těla, svého já. Jsem obětí odporné rutiny, do které jsem zapadnul během let dospívání a neznám cestu ven. Okolí i rodina na mě hledí přes jakési idealizované brýle, ve kterých mě vidí tak, jak chtějí. Totiž, jak jsou zvyklí. Nemůžu jim to ale vyčítat. Odmalička jsem se to snažil ignorovat, potlačovat, brát jako součást svého života. Nebylo to tehdy ještě tak zlé. Zkrátka ostatní dívky chtěly být princeznami, já si tajně po večerech hrával na argeologa, piráta nebo třeba pana krále.
Postupem času a změnou věku začalo být mé chápaní sebe samého trochu složitější. Matně si pamatuji, že mě několikrát mí spolužáčci žertovně díky mému počínání nazvali homosexuálem. Osoby stejného pohlaví mou pozornost ale nepřitahovaly, ne-li odpuzovaly. Už odmalička jsem měl svůj pokojík polepený různými obrázky a plakáty s herci, zpěváky, filmovými postavami a tak podobně. Většina z nich byla vlastně stejného typu- střední věk, vousy či strniště, určitá úroveň dekadence. Kdybych v té době měl psychologa, nejspíš by to nazval otcovským komplexem. Byl jsem jejich existencí, jejich vzhledem, povahami, naprosto fascinován. Až zpětně mi ale dochází, že to nebylo tolik z obdivu, ale proto, že se s nimi identifikuji.
V tu dobu pro mě bylomnohem snažší utíkat do svého světa fantazie, kde jsem si stále dokola opakoval své dětské hry a vymýšlel si různé scénáře, ve kterých jsem byl v roli muže. Byla to ale jen taková vnitřní hra. Ne nic, o čem bych, nedejbože, kdy mluvil nahlas.
Když mi bylo asi dvanáct let, má osobnost se rozpadla na malé střípky. Ze zmatení sám ze sebe jsem se prakticky rozbil. Začal jsem propadat depresím, v hlavě se mi utvořilo spoustu altereg (pochopitelně většina z nich byli starší muži) a během let se můj stav postupně zhoršoval. Víc jsem se emočně odřízl, odcizil se lidem, má deprese se zhoršovala, začal se projevovat můj alkoholismus i narkomanie. Má rodina samozřejmě o ničem dlouho dobu nic nevěděla, až do jednoho incidentu, kdy jsem se nechtěně předávkoval dextromethorfanem a skončil na kapačce. Tehdy jsem byl poprvé dohnán k psychologovi a následně psychiatrovi. Oba vídám dodnes. Říkám jim spoustu věcí o svém životě. Po těch letech v emoční izolaci je fajn občas mluvit. Nedá se ale říct, že by to bylo co k čemu.
Je to už dlouhá doba, ale stále mě zžírá deprese. Stále mám chuť hodit si mašli. Stále beru drogy. Stále piju. A lékaři nevědí nic o mém snu být mužem.
Den, kdy se z mého 'alterega' vyklubala má dávno, od dětství potlačovaná, pravá, osobnost bylo ve druháku na střední škole. Zpřátelil jsem se s dívkou. Naše přátelství se během chvíle stalo obsesivním, což skončilo několikanásobným útěkem z domova od její tyranské rodiny. Já opustil internát (již třetí, přehazovaly si mě jako horký batát. Uznávám ale, že člověk jako já se moc nehodí do instituce pojmenované 'Křesťanský Domov Mládeže U Svaté Ludmily'). Pronajaly jsme si první byt, tedy pokoj v podnájmu. S rodiči jsem byl pořád v dobrém vztahu, chápali, že od života chci trochu dobrodružství a že mám s Lisbeth velice blízký vztah. Dokonce mě i maminka velice štědře finančně podporovala, za což jsem jí nesmírně vděčný, protože bez ní by nebylo nic z toho možné.
Mé velkolepé životní kotrmelce tu ale nejsou podstatou tohoto vyprávění. Jde tu o to, že jsme se 'zpřátelili' víc, než jsem původně čekal. Když poznala moje 'alterego'- tedy mě- které se v tu dobu akorát dralo napovrch (asi okolo šestnáctého roku), byla první, kdo mě skutečně bral takového, jako kdo jsem se cítil. První mě oslovavala mým skutečným jménem. První o mně mluvila v mužském rodě. Projevila se má přirozená mužská iniciativa, když mi došlo, že jsem v téhle domácnosti vážně brán jako chlap. Slovo dalo slovo, a už dva překrásné roky spolu chodíme.
Našel jsem lásku. Někoho, kdo mě pochopil a respektoval od samého začátku bez jakýchkoli předsudků. Mám milující rodinu (která sice něco tušit musí, vzhledem k tomu, že mě má přítelkyně oslovuje jako muže, ale snaží se to zametat pod kobereček, což o něčem svědčí), slibnou budoucnost po jedné z vysokých škol, kam se hlásím, dokonce jsem i během střední (se vší skromností řečeno) velice zkrásněl. Bohužel ale do ženskosti.
Odmítám jedno pozvání na rande za druhým. Bůh alkoholu mi zakazuje pouze odmítat pozvání na drink v barech. Zhubnul jsem o osmnáct kilo, zvětšilo se mi poprsí, vytvarovalo se tělo, vylezly ženské rysy v obličeji a zkrátka a dobře jsem vykvetl. A jako žena bych byl s tímto vzhledem asi nadmíru spokojený. Mě, jako muže dokonce ženy podobného vzhledu velmi přitahují (ženy mě začaly přitahovat od doby, co se můj vnitřní muž konečně prodral na povrch. Ten malý neskormný bisexuál!). Proč jsem tedy pořád nespokojený?
Být ženou je přeci jednodušší, mrknutím oka a krátkou sukní získám všechno,na co si vzpomenu. Jsem díky létům tréninku velmi dobrý v roli ženy. Natrénoval jsem ženskou svůdnost s vlajícími prapory, až jsem se párkrát sám málem přesdvědčil, že možná i žena jsem. Rád se občas obléknu do těsných šatů, krajek, nalíčím se a natáhnu punčochy. Baví mě pohledy lidí, baví mě ta pozornost. Konec konců, je mi jedno,co mám na sobě. Dám se považovat za 'sladkého transvestitu'.
Ale skutečně Já jsem to v moment, kdy jsem sám na bytě se svou milovanou, jen v trenýrkách a oprané flanelce, poslouchám svoje desky, dám si pivo a pečuji o ní. To je to, co mě naplňuje. Díky jejímu opožděnému vývoji jsem něco jako její otec, s nadsázkou řečeno. A vyhovuje mi to tak. Vím ale, že ona otcovským komplexem trpí a že jí přitahují stejní muži, se kterými se já identifikuji. Já ale nemám vousy, ani chlupy na břiše. Bojím se, že si jednou najde muženějšího muže, než jsem já.
Z tohoto důvodu jsem mockrát uvažoval nad operací. Mám ale moc velký strach. Bojím se reakce rodiny, bojím seprůběhu i výsledku operace, zdlouhavého procesu, možných rizik… Nehledě na to, že jako žena jsem nejspíš pohlednější. Mé rysy jsou sněhurkovské a pokožka porcelánová. Můj nosík malý a špičatý. Pořád hledám negativa v tom předělání, abych nad tím přestal přemýšlet. Mám přeci už vytetované obočí! A tolik hezkých kousků v šatníku! Mám rád make-up!
…Ale představa, že bych to vážně podstoupil a bez komplikací do dopadlo tak jak má… ta představa mě uklidňuje. Je příjemná. Nejspíš se k tomu ale nikdy neodhodlám a svou drahou dívku donutím žít se sladkým transvestitou z transsexuální Transylvánie. Stejně všichni víme, že být po operaci stejně není to pravé ořechové jako se tak narodit. Já chci funkční erekci, dobře? Zní to sobecky, ale do prdele s tím! Chci se vymočit bez bolesti a mít vousy bez toho, aniž bych musel roky zobat pilulky!
K tomuto tělu jsem přirostl. Ale nejsem to já. Vidím ho jako objekt, který rád maluji, fotografuji nebo jinak znázorňuji. Ale já se takhle nevidím. Kdykoliv si v hlavě přehrávám nějaké scénář, je v něm malá drobná úprava- vypadám jako ten, jako kdo se vidím já.
KDO VŮBEC SAKRA JSEM
Bože, Ježíši, Buddho, Santo, Ježíšku, Vílo Kmotřičko, Velikonoční Zajíčku, kdokoliv! Mám jen jedno zasrané přání! Prosím osvoboďte mě