Chci Ven

9. ledna 2017 v 3:32 | L. |  L.
Je těžké být pansexuálním mužem s těle mladé ženy, to vám tedy povím. Čím se mi osud mstí? Stačila jen jedna maličká změna v chromosomech a všechno by bylo jinak. Jednodušší. Byl bych jen obyčejný muž s trochu barvitou sexuální orientací. Páni, zní to tak nádherně.
Na světě totiž není větších muk, než cítit se vězněm svého života, svého těla, svého já. Jsem obětí odporné rutiny, do které jsem zapadnul během let dospívání a neznám cestu ven. Okolí i rodina na mě hledí přes jakési idealizované brýle, ve kterých mě vidí tak, jak chtějí. Totiž, jak jsou zvyklí. Nemůžu jim to ale vyčítat. Odmalička jsem se to snažil ignorovat, potlačovat, brát jako součást svého života. Nebylo to tehdy ještě tak zlé. Zkrátka ostatní dívky chtěly být princeznami, já si tajně po večerech hrával na argeologa, piráta nebo třeba pana krále.
Postupem času a změnou věku začalo být mé chápaní sebe samého trochu složitější. Matně si pamatuji, že mě několikrát mí spolužáčci žertovně díky mému počínání nazvali homosexuálem. Osoby stejného pohlaví mou pozornost ale nepřitahovaly, ne-li odpuzovaly. Už odmalička jsem měl svůj pokojík polepený různými obrázky a plakáty s herci, zpěváky, filmovými postavami a tak podobně. Většina z nich byla vlastně stejného typu- střední věk, vousy či strniště, určitá úroveň dekadence. Kdybych v té době měl psychologa, nejspíš by to nazval otcovským komplexem. Byl jsem jejich existencí, jejich vzhledem, povahami, naprosto fascinován. Až zpětně mi ale dochází, že to nebylo tolik z obdivu, ale proto, že se s nimi identifikuji.
V tu dobu pro mě bylomnohem snažší utíkat do svého světa fantazie, kde jsem si stále dokola opakoval své dětské hry a vymýšlel si různé scénáře, ve kterých jsem byl v roli muže. Byla to ale jen taková vnitřní hra. Ne nic, o čem bych, nedejbože, kdy mluvil nahlas.
Když mi bylo asi dvanáct let, má osobnost se rozpadla na malé střípky. Ze zmatení sám ze sebe jsem se prakticky rozbil. Začal jsem propadat depresím, v hlavě se mi utvořilo spoustu altereg (pochopitelně většina z nich byli starší muži) a během let se můj stav postupně zhoršoval. Víc jsem se emočně odřízl, odcizil se lidem, má deprese se zhoršovala, začal se projevovat můj alkoholismus i narkomanie. Má rodina samozřejmě o ničem dlouho dobu nic nevěděla, až do jednoho incidentu, kdy jsem se nechtěně předávkoval dextromethorfanem a skončil na kapačce. Tehdy jsem byl poprvé dohnán k psychologovi a následně psychiatrovi. Oba vídám dodnes. Říkám jim spoustu věcí o svém životě. Po těch letech v emoční izolaci je fajn občas mluvit. Nedá se ale říct, že by to bylo co k čemu.
Je to už dlouhá doba, ale stále mě zžírá deprese. Stále mám chuť hodit si mašli. Stále beru drogy. Stále piju. A lékaři nevědí nic o mém snu být mužem.
Den, kdy se z mého 'alterega' vyklubala má dávno, od dětství potlačovaná, pravá, osobnost bylo ve druháku na střední škole. Zpřátelil jsem se s dívkou. Naše přátelství se během chvíle stalo obsesivním, což skončilo několikanásobným útěkem z domova od její tyranské rodiny. Já opustil internát (již třetí, přehazovaly si mě jako horký batát. Uznávám ale, že člověk jako já se moc nehodí do instituce pojmenované 'Křesťanský Domov Mládeže U Svaté Ludmily'). Pronajaly jsme si první byt, tedy pokoj v podnájmu. S rodiči jsem byl pořád v dobrém vztahu, chápali, že od života chci trochu dobrodružství a že mám s Lisbeth velice blízký vztah. Dokonce mě i maminka velice štědře finančně podporovala, za což jsem jí nesmírně vděčný, protože bez ní by nebylo nic z toho možné.
Mé velkolepé životní kotrmelce tu ale nejsou podstatou tohoto vyprávění. Jde tu o to, že jsme se 'zpřátelili' víc, než jsem původně čekal. Když poznala moje 'alterego'- tedy mě- které se v tu dobu akorát dralo napovrch (asi okolo šestnáctého roku), byla první, kdo mě skutečně bral takového, jako kdo jsem se cítil. První mě oslovavala mým skutečným jménem. První o mně mluvila v mužském rodě. Projevila se má přirozená mužská iniciativa, když mi došlo, že jsem v téhle domácnosti vážně brán jako chlap. Slovo dalo slovo, a už dva překrásné roky spolu chodíme.
Našel jsem lásku. Někoho, kdo mě pochopil a respektoval od samého začátku bez jakýchkoli předsudků. Mám milující rodinu (která sice něco tušit musí, vzhledem k tomu, že mě má přítelkyně oslovuje jako muže, ale snaží se to zametat pod kobereček, což o něčem svědčí), slibnou budoucnost po jedné z vysokých škol, kam se hlásím, dokonce jsem i během střední (se vší skromností řečeno) velice zkrásněl. Bohužel ale do ženskosti.
Odmítám jedno pozvání na rande za druhým. Bůh alkoholu mi zakazuje pouze odmítat pozvání na drink v barech. Zhubnul jsem o osmnáct kilo, zvětšilo se mi poprsí, vytvarovalo se tělo, vylezly ženské rysy v obličeji a zkrátka a dobře jsem vykvetl. A jako žena bych byl s tímto vzhledem asi nadmíru spokojený. Mě, jako muže dokonce ženy podobného vzhledu velmi přitahují (ženy mě začaly přitahovat od doby, co se můj vnitřní muž konečně prodral na povrch. Ten malý neskormný bisexuál!). Proč jsem tedy pořád nespokojený?
Být ženou je přeci jednodušší, mrknutím oka a krátkou sukní získám všechno,na co si vzpomenu. Jsem díky létům tréninku velmi dobrý v roli ženy. Natrénoval jsem ženskou svůdnost s vlajícími prapory, až jsem se párkrát sám málem přesdvědčil, že možná i žena jsem. Rád se občas obléknu do těsných šatů, krajek, nalíčím se a natáhnu punčochy. Baví mě pohledy lidí, baví mě ta pozornost. Konec konců, je mi jedno,co mám na sobě. Dám se považovat za 'sladkého transvestitu'.
Ale skutečně Já jsem to v moment, kdy jsem sám na bytě se svou milovanou, jen v trenýrkách a oprané flanelce, poslouchám svoje desky, dám si pivo a pečuji o ní. To je to, co mě naplňuje. Díky jejímu opožděnému vývoji jsem něco jako její otec, s nadsázkou řečeno. A vyhovuje mi to tak. Vím ale, že ona otcovským komplexem trpí a že jí přitahují stejní muži, se kterými se já identifikuji. Já ale nemám vousy, ani chlupy na břiše. Bojím se, že si jednou najde muženějšího muže, než jsem já.
Z tohoto důvodu jsem mockrát uvažoval nad operací. Mám ale moc velký strach. Bojím se reakce rodiny, bojím seprůběhu i výsledku operace, zdlouhavého procesu, možných rizik… Nehledě na to, že jako žena jsem nejspíš pohlednější. Mé rysy jsou sněhurkovské a pokožka porcelánová. Můj nosík malý a špičatý. Pořád hledám negativa v tom předělání, abych nad tím přestal přemýšlet. Mám přeci už vytetované obočí! A tolik hezkých kousků v šatníku! Mám rád make-up!
…Ale představa, že bych to vážně podstoupil a bez komplikací do dopadlo tak jak má… ta představa mě uklidňuje. Je příjemná. Nejspíš se k tomu ale nikdy neodhodlám a svou drahou dívku donutím žít se sladkým transvestitou z transsexuální Transylvánie. Stejně všichni víme, že být po operaci stejně není to pravé ořechové jako se tak narodit. Já chci funkční erekci, dobře? Zní to sobecky, ale do prdele s tím! Chci se vymočit bez bolesti a mít vousy bez toho, aniž bych musel roky zobat pilulky!
K tomuto tělu jsem přirostl. Ale nejsem to já. Vidím ho jako objekt, který rád maluji, fotografuji nebo jinak znázorňuji. Ale já se takhle nevidím. Kdykoliv si v hlavě přehrávám nějaké scénář, je v něm malá drobná úprava- vypadám jako ten, jako kdo se vidím já.
KDO VŮBEC SAKRA JSEM
Bože, Ježíši, Buddho, Santo, Ježíšku, Vílo Kmotřičko, Velikonoční Zajíčku, kdokoliv! Mám jen jedno zasrané přání! Prosím osvoboďte mě
 


Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 9. ledna 2017 v 6:27 | Reagovat

vítej v klubu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama