Frekvence

9. ledna 2017 v 11:16 | L. |  L.
Noci jako je tahle.
Už jich bylo spoustu a spoustu jich ještě bude.
Nemůžu spát.
Spánek je luxus, který si nemůžu dovolit.
Moje drahá polovička provokativně pochrupuje a slintá do polštáře. Zdá se jí o marmeládě v holinkách, nebo tak něco. Dělám, že mě štve, ale ve skutečnosti jí jen šíleně závidím. Taky bych ocenil trochu spánku. Dal bych si trochu odpočinku s pozitivní polevou, prosím, abych zítra (dneska) mohl-
Hrozně nahlas dýchá. Ruší mě to. Zároveň se to ale pere s frekvencemi v mojí hlavě, které mě tak neoblomně nenechají spát. A když to nejsou frekvence, jsou to hlasy nebo myšlenky nebo zvuky a nebo tak něco a vy jste blázni už jen proto, že nemůžete spát, protože vám to něco nedovolí.
Zavírají se mi oči a myšlenky bezcílně bloudí. Hrají zvrhlá škatulata a to zapříčinilo, že jsem ještě podrážděnější, než předtím. Myslím na to, jak jsem jako ještě malý nevycválaný faun míval problémy se spaním; Myslím na to, že bych ocenil panáka; Myslím na to, že si ho asi půjdu nalít; Myslím na to, co asi povídá moderátor ve ztlumené televizi a zkouším odezírat (neúspěšně). Myslím na to, jestli má přítelkyni, ženu nebo třeba snoubenku. Jestli má děti a jestli je dobrým otcem. Přemýšlím, co se mu asi dneska přihodilo a na co zrovna myslí. Baví ho jeho práce?; Myslím na to, jak rád bych do své přítelkyně začal nemilosrdně kopat, jen aby byla vzhůru a prožívala ta muka se mnou. Čiré sobectví, neohleduplnost a jednoduchá zahořklost. Ale vážně tomu tak je. Představuji si, jak jí polívám obličej studenou vodou, která by jí odloučila od jejího milence pana Hajánka a byla dnes v noci součástí mého světa.
Ano, tohle je můj svět. Moje království. Při takových nocích si připadám jako ve svém soukromém vesmíru. Všechno okolo tak nějak přestává existovat. Nic za těmi čtyřmi stěnami místnosti není. Jsem to jen já, uzavřen ve svojí hlavě. Ano, dokud jsem bydlel sám, bývalo to pohodlnější. Mohl jsem všude rozsvítit, uvařit silnou kávu s vodkou, pustit muziku či televizi a jednoduše předstírat, že nic jako spánek, či noc neexistuje. Ale teď? Tma. Provokativní tma. Připomíná mi, o co přicházím a způsobuje mě ještě ospalejším. Skoro tak, jako to poklidné oddechování. Občas, když se provokace stává nesnesitelnou, rozšířím svůj vesmír o další čtyři stěny.
Pohled na mě, jak sedím na ručníku v koupelně, sleduji filmy na laptopu a vařím kafe na umyvadle musí být úsměvný. Dnes v noci na to ale nemám ani trochu náladu.
Slyším svůj tep, její hlasité oddechování, televizi od sousedů, souložící pár, mouchu narážející bezcílně do okna, kapající kohoutek, šelest záclon, syčení mého drahého mazlíčka z terária-
Nedá se to vydržet!
Mám neskutečný vztek. Probuď se! Věnuj se mi! Zkus pochopit, jak já každou noc žiju!
Prakticky umírám únavou a vyčerpáním. Touhou po ráně z milosti nebo třeba jen omdlení abych se mohl trochu vyspat. Ale ty frekvence, ty pitomý frekvence-
Když zavřu oči, vidím nesympatickou bílou sterilní místnost jako ztělesnění onoho zrnění a připadám si jako trouba. mikrovlnná. Protože vlny vnímám taky, ty mě mimochodem taky nechávají bdělým. Ostatně, co taky ne, že?
Řádky píšu téměř poslepu. Víčka jsou těžká a já děsím toho, že dvě hodiny musím vstávat. Je to tak nerealistické, tak daleko, tak nesplnitelné.
Proč mě to chrápání tak vytáčí? Je to jako výsměch. Synfonie chrupkání a elektromagnetického pištění se perou o to, kdo mě bude držet víc vzhůru. Je to remíza, vážená poroto!
Vím, jak to bude probíhat dál. Je to každou noc stejné. Přibližně za hodinu mě neudrží vzhůru už ani frekvence a já upadnu do mrtvolného bezvědomí. Hodinu na to je budíček. Cítím se jako v nějaké přihlouplé reality show. Jsem jako bezelstný Truman, se kterým si všichni jen hrají a kterým manipulují jako bezbrannou malou marionetkou. Věrní diváci mé eskapády pozorují a uzavírají sázky na to kdy a kde zemřu na vyčerpání nebo nepříčetně skočím z balkonu.
Venku už se pomalu rozednívá.
Na mém světě je strašidelné to, že s úderem rána a prvním kontaktem s lidmi přestane existovat. Během dne na probdělou noc ani nevzpomenu. Ovšem, důkazem je mé usnínání o přestávkách a padesát odstínu šedi po očima, ale myslím jen na svojí únavu. Ne na tu přízračnou noc. V těchto nocích přichází najevo spoustu věcí.
V ty Noci jsou napsal své nejlepší básně, příběhy a povídky. Namaloval nejlepší obrazy a nakreslil nejlepší skicy. Přišel s nejlepšími nápady. S průlomovými myšlenkami.
Nejsou to ale jen zisky.
Když čtu svůj deník, noční zápisy jsou tak nějak jiné, než ty denní. Gradují do něčeho, do čeho nemají a až znění toho všeho mě donutí se pomalu uklidnit a své rozhořčení zamést pod pomyslný kobereček.

(…)
Celý můj život se mi jeví jako jedno velké deja vu a já nevím, zda oprávněně. Jako by to byl zašmodrchaný chrchel snů, myšlenek, altereg, předtuch, pocitů, vzpomínek, emocí, střípků, záblesků, domněnek, tušeb, tajemství, temnoty, rozdrobení, názorů, zrnění, frekvencí, hlasů, chemie a neurčitých flashbacků, který neochotně vykašlal nějaký velice nemocný kocour se zánětem v levém oku a pak své dílo odkopnul, jakoby se v jeho stvoření nijak neangažoval.
(…)
Cítím se jako mandarinka hozená na pomerančovou farmu. Na první pohled ta odlišnost vidět není. Musíte objekt pořádně prohlédnout, prozkoumst s popřípadě ochutnat, abyste pochopili tu nezaměnitelnou odlišnost. Jenže to je všem u prdele, protože ovoce už dnes nikdo moc nejí, pokud si nesnaží kompenzovat porušenou dietu. Nikoho neinterestuje zatoulaná mandarinka ve skladu s pomeranči. Na světe jsou přeci mnohem závažnější problémy, než zamíchané ovoce. Třeba ti imigranti, že? Humbuk, pane prezidente!
(…)
Občas zapomínám na svojí skutečnou podstatu. Sirová špinavost, špinavá sirovost. Čirá špína. Nefalšovanost. To, co se nedá ošálit, ani opomenout. A i když zapomenu, ona naštěstí nikdy nezapomene na mě.
(…)
Odkud se to vždycky vynoří? Ta nechuť a neodhodlanost. Touha, aby bylo po všem. Jít si lehnout a spát a spát a vypařit se ve spánku a už nikdy neprozřít. Není to smutek. Je to vyčerpání, enormní apatie a znechucení. Jsem jako meziválečný existencionalita (Člověk je přeci nutně svobodný i proti své vůli, že, pane Sartre?). Celé hodiny sedím a představuju si, že mi střechou proletí letadlo, či meteorit. Bez varování a času na rozmyšlení. Chci ránu z milosti. Kde je ten padající motor? Vybuchující kotel? Tuberkolóza? Cokoliv?
Přijde mi, jako bych neměl pravomoc na to, udělat špinavou práci sám. Nebo jen odvahu? Drzost? Tak či tak stojím na kraji střechy nemocnice a netrpělivě čekám, až mě někdo zlomyslně strčí dolů a já budu vděčně předstírat vzpouru a poslední vzdechy pudu sebezáchovy. Nechci smrt. Chci prostě klid. Konec. Prázdno. Nic. Tmu. Ticho. Prostě usnout. Zaspat všechno. Zatáhnout život a existenci. Vyhnout se tomu jako nechtěné hodině ve škole. Najít kličku a nemuset nic řešit a ničemu čelit a nad ničím přemýšlet. Chci být stromem, květinou, nebo třeba houbou. Ale kdo ví, třeba mají také svoje houbí starosti, o kterých nemáme ani ponětí…
(…)
Prý jsem čtyři dny nespal. Moc si nevzpomínám, probdělé dny a noci se mi vpíjí do sebe. Proč mi nic nedovolí spát? Kdyby mi alespoň Charlie Manson nařizoval prolívat krev nevinných, dávalo by to nějaký smysl. Ale náhodně generované zvuky a věty, co se mi proplétají myšlenkami jsou nesnesitelné a nesmyslné.
(DEJ PEJSKOVI NAJÍST HAF HAF HAF)
(MAMMA MIA, TO JSOU ALE DOBRÉ MASOVÉ KULIČKY!)
(MAMI, A BUDE S NÁMI TATÍNEK NA VÁNOCE?)
(MELOUNOVÝ KYSELÝ CUKR JE MŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ!!!)
Nevím, jestli mě víc rozčilují skutečné zvuky kolem mě, nebo ty, co jsou v hlavě.
Prý mám psychózu.
(…)

Nemůžu se ubránit pocitu, že je za pět dvanáct. Tedy spíš tak jedenáct čtyřicet, ale pointa zůstává. Proč ale? Jakoby se mi bortil hrádek z písku. Pečlivě uplácávám hrbaté věžičky a krutý příliv mezitím podemele hradby v jejich základech. Zatoulaní poustevníčci by se zatím zavrtali popraskaných věží a příkopy škodolibě rozdupalo tlusté děcko těch německých turistů na lehátkách vedle. Polib si prdel, Dolfe!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama