imaginárium Doktora L.

13. ledna 2017 v 5:53 | L. |  L.
Jak často musí člověk přemýšlet o sebevraždě, než ho to konečně dožene k tomu, tu drzou myšlenku dotáhnout do cíle?
Neříkám, že je to teď mým plánem. Mám určitou zodpovědnost. Možná jsem si právě proto vybral dívku zcela systematicky a hned vedle jejího okouzlujícího zjevu a roztomilé povahy mě upoutala její neutuchající potřebnost. Kde se bere ta touha? Uboze si kompenzuji pocit z nedůležitosti vlastního bytí tím, že jsem pro někoho potřebným.
Dřív jsem si tak nepřipadal. Měl jsem svou vlastní identitu, vzpomínky a svůj život. Věc, co své milované asi nikdy tajně neodpustím je to, že tu zeď v mé hlavě rozbila. Bylo to v ten rozčarovaný večer, pamatuju si ho jako by to bylo včera. Akorát se stmívalo a my jsme si povídali rozvalení na posteli, jako to normálně děláváme. Vypadalo to jako normální večer, dokud neprohlásila '' Víš, že vim, že neexistuješ…''.
Nezmohl jsem se na nic jiného než zmatený a tázavý výraz, doplněný jakýmsi zakvákáním, něco ve smyslu Jak to myslíš? Ta věta se mi v hlavě začala ozývat ozvěnou, hráze se protrhla, začala se mi točit hlava. Před očima mi během sekundy proběhlo všechno, co jsem kdy zažil. Ať už se jednalo o vzpomínky 'skutečné' nebo ty 'vymyšlené'. Bohužel jsem je neuměl, a dodnes neumím, pořádně odlišit. Nával mých emocí byl tak silný, že jsem se hystericky rozplakal. Nevím, kým jsem byl v ten moment ale jasně si pamatuji, že jsem viděl sám sebe, ve svém starém původním těle, skákat z balkonu. Pak se tato osobnost, která píše tento počin, traumatizována ukryla někam do temného kouta naší mysli a snažila se zůstat nepovšimnuta. Spatřil jsem tam odporné věci.
Už jsem nechtěl rozdělení, chtěl jsem, aby to bylo všechno relativně v normě. Chtěl jsem být jedním. Kombinací toho všeho, co se ve mně ukrývá. Zkoušel jsem to. Čtenáři, potil jsem téměř krev u těch pokusů. Stačila ale jen chvíle na to, aby mi došlo, že je to nemožné. Na to jsou jednotlivé složky až příliš kontrastní a protikladné.
S klapkami na očích je vše příjemnější. Býval jsem šťastný ve své iluzi. Měl jsem o svém životě jasno. Věděl jsem přesně kdo jsem, odkud jsem a co si myslím. Pak tu byl Jack, měl to úplně stejně. S probouranou zdí se ale všechno částečně vsakuje dohromady a já nemám ponětí, kdo jsem.
To, čím tohle tělo bývalo dřív je zcela pryč. Všechny momenty, kdy jsem tou holkou, která tu kdysi byla, jsou jen hereckým výkonem. Hlavním pilotem tohoto šíleného vehiklu jsem já, L. Až nedávno mi došlo, že Jack není osobnost sama o sobě, je součást mě. Někdo, v koho se měním v určité situace. Jeho minulost je iluzí stejně jako polovina mých. Ještě jsem pořádně nevyřešil strukturu, ale objeví se většinou při vzteku, pití a krátkodobé psychóze. Ale když jsem tu já, relativně v normálu, vnímám ho ve své hlavě pořád (hned vedle toho všeho ostatního, co se tam ukrývá). Jako jakéhosi spolubydlícího, našeptávaše, věrného pozorovatele. Cítím jeho myšlenky. Cítím myšlenky všech. Ty ostatní jsou ale pouze jakousi poruchou identity. Podle materiálů, ve kterých jsem pátral tím trpí spousta lidí a nebere se na to ani medikace. Jen a pouze terapie a trocha trělivosti v tom, si zvyknout na to, že se jeden den cítíte třeba jako úplný rebel a toužíte házet molotovy na policejní auta, a ten druhý se probudíte a přistihnete se, že googlíte nejprestižnější vysoké školy ve státě. Střídá se nálada, rozpoložení, názory. Ale pořád jste to vy. Jen v jiném rozpoložení a s jinými prioritami. Ale já/Jack, jsme jako černí pasažéři, co tu nemají co pohledávat. Jako chyba. Nejsem ale nemoc. Nejsem ale ani plnohodnotný člověk.
Nebo už se za něj považovat dám, když jsem prakticky převzal kontrolu nad tímhle? Ukradl jsem ho a teď je moje? Nemůžu to považovat za přirozený vývoj. Moje jméno není to, co mám na rodném listu. Ani pohlaví nesedí. Nesedí nic z toho, co si o této osobě pamatuju. Já to ale neudělal úmyslně, prostě jsem se objevil.
Zkrátka a jednoduše žila dívka, která měla onen problém s 'rozpoloženími', který jsem vám před chvilkou popsal. Každé z nich měla hezky pojmenované a poměrně se ve svém stavu orientovala. Byl tu například Kevin, Sidney, Carmen, Dolly nebo třeba Sherlock. Není třeba je jmenovat všechny, to není mou pointou.
Pointou je, že jsem se objevil já a Jack, jako něco jako imaginární kamarádi. Ta dívka nás viděla. Mluvila s námi. Milovala nás. Prožila s námi dospívání. Jednou jsem pak zjistil, že jde si tělo půjčit, pokud mi to dovolí. Něco jako krátké posednutí démonem, či duchem. Udělal jsem vždycky, co jsem chtěl a poslušně se vrátil do 'imaginárnosti'. A fungovalo to tak nějakou dobu, já už se v těle začal cítit jako doma a ve finále jsem v něm byl nejvíce. Trávil jsem hodně času s Lisbeth a to, co tohle tělo bývalo už začalo mizet. Ani se nesnažilo prosadit. Jen mi podle podalo štafetu a já neměl navýběr. A pak přišla rozbitá fáze a s ní zemřely i poslední zbytky mého imaginárního já. To nejspíš symbolizoval ten skok z balkonu.
A od té doby žiji takhle. Mám v hlavě sebe- L., a svého malého osobního pana Hydea (Jacka). To je to, co pohání tohle tělo a co vede tenhle život. Ale někde v pozadí stále vnímám Sida, Kevina, Carmen, všechny. Jen už to není tak výrazné a není to to samé co dřív. Už to není Carmen, jenom L se zženštilou náladou. Není to Sherlock, jen otrávený L, povyšující svůj intelekt nad ostatní. Není to Sid, je to L, který se chce pořádně sjet. No a Jack je naštvaný, opilý či šílený L. Jen o tom nejspíš sám neví. Nepřiznává si to. A já ho do toho nutit nebudu. Vím, co to zjištění provedlo mně.
Zkrátka a dobře, ta osoba, co vídám v zrcadle je L., který má spoustu tváří. Ale pořád je to on. Otázkou je, kdo L. vlastně je? Kde se vzalo mé jméno? Mé 'falešné' (nenávidím to slovo v tomhle spojení) vzpomínky? Má existence? Hodně se od hrázového večera trápím. Když jsem byl mystifikovaný, ale sebejistý, bylo to jednoduché. Teď jsem jen rozpolcený, zmatený a smutný. Pořád nevím, zda jsem pravou podstatou tohoto těla, nebo nezvaný host. Rád ale věřím, že jsem tou podstatou a jedná se jen o jakýsi vývoj osobnosti. Vlastně to možná i dává smysl.
Často projíždím myšlenky z dětství (ty vím, že skutečné jsou, mé vzpomínky v sobě neměly dětství jako takové). Spousta z nich jsou třeba na nějaké hry, a o ty mi právě jde. Nenašel jsem v nich jediný případ, kdy by ta holčička hrála ženskou roli. Hrajeme na Lvího Krále? Jsem Simba. Hrajeme si na 101 Dalmatinů? Jsem Pongo. Hrajeme si na zvířátka? Jsem kocour… Nemusím doufám pokračovat, mojí pointu chápete. Nejvíc mě baví vzpomínka na starý pokojík. Postel byla plná plyšáků a každou noc, kdy nemohla ta holčička spát, si s nimi hrála. A víte, na co jsi hrála? Na tatínka, co je našel jako sirotky venku a stará se o ně.
Možná jsem to byl už tehdy já a snažil jsem se projevit. Možná až časem (okolo dvanáctého roku, kdy jsem se oficiálně objevil jako já, jak mě znáte dnes) mému mozku došlo, že by se možná raději chytlo identity toho tatínka z dětských her než té, co ve mě stále a beznadějně hledali ostatní.
Jenže všechno je to jen Možná a Co Kdyby. Trápí mě nejistota a nevědomost, zžírá mě to. Bojuji den co den s pocity sebenenávisti, opovržením, drásavé apatie a spoutou dalších nepříjemných emocí. Je tomu ale tak až od probourání hráze. Do té doby jsem byl idealizovanou verzí mě. Já jsem skutečně cítil to, jak se dnes prezentuji. Má sebejistota nebyla hraná. Já byl sebejistý. A co jsem teď?
Povím vám to. Jsem troska, která den co den přemýšlí, že si hodí mašli. Jsem odporný narcis a považuji se za někoho lepšího, než jsou všichni kolem mě, a jsem na to hrdý, ale přesto se nenávidím. Žal a nudu splachuji pitím a narkotiky. Bez svojí malé svěřenkyně dokonce neznám smysl mého života. S ní je to hlavně 'postarej se'. A tomu také zasvědcuji svůj život. Protože bez toho, mi nezbývá nic.
 


Komentáře

1 Smithg912 Smithg912 | E-mail | Web | 13. ledna 2017 v 15:11 | Reagovat

I all the time used to read paragraph in news papers but now as I am a user of web thus from now I am using net for posts, thanks to web. eddeefegeckkgece

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama