Jsem špatný člověk, Otče?

28. ledna 2017 v 22:02 | L. |  L.
Na světě neznám lepšího pocitu, než někoho vlastnit.
Orgasmus,
pití zdarma,
sjetost,
opilost,
bohatství,
popularita,
pizza,
nic.

STačí zatahat za pár nitek a lidi se snaží přetrhnout, aby se vám zavděčili.
Sedni, Punťo. Lehni. Válej sudy, dělej mrtvýho.
Punťa nepotřebuje ani piškot za odměnu. Odměnou je mu můj spokojený úsměv.
Sám vlastním malý psí útulek. Býval obrovský. Od doby co jsem svou loutkařskou činnost omezil je o mnoho menší. A to je doba, od kdy jsem zadaný. Vztah je svazující záležitost. Od doby, co jsem si ho pořídil se výrazně zmenšil můj útulek. Když jsem byl sám a nudil se, nedělával jsem nic jiného, než si hrál s pejsky. Teď na to nezbývá už tolik času, ale stále je to můj největší koníček, na který čas od času zapomenu. Pak stačí malý spínač, a voilá. Mistr loutkař je doma, mí maličcí.

Není to celé jen o všech těch materiálních výhodách. Je to o odevzdání. Ti lidé jsou v ty okamžiky vaším majetkem. A jsou s tím spokojení. Připadám si v ty okamžiky jako slavná rocková hvězda. Ne jako nějaký diktátor. Protože ti lidé mě milují a dělají, co chci, jen proto, že to sami chtějí.
Můj předkrm, mé rozcvičky jsou emočně slabí lidé. Emočně labilní zranitelná štěňata s poruchou úzkosti, které nakopnete a ještě se vám omluví za to, že vám tím namohla nohu. Takové mám nejraději.
Je totiž snadné za ty nitky tahat, a když se vám jednou povede zavřít ho do toho kotce, už nikdy se nesnaží vylézt ven. I když ho třeba dlouho nevidíte a on na to odevzdání zapomene, pak se vrátíte a všechno je to zpět, jakobyste ani nezmizeli.
Důvod je prostý. Není to o praktické stránce, že dostanete, co jen chcete. ANi o nijakých strategických plánech. Jde jen o zábavu. O bezduchou zábavu co dodává šťávu té prostoduchosti života. Život není zábavný, pokud si ho člověk nezpestří. A být bastardem je moje zpestření.

Mám systematicky rozmístěné pejsky, abych měl pokaždé alespoň jednoho na hraní, ať jsem kdekoliv. Ať už jsem u rodiny, u sebe doma, u prarodičů nebo třeba s přáteli.
Když se nějakému z nich objeví v očích třeba jen kapka vzdoru, zlý Punťa. Musí dostat bačkorou přes zadek, aby si uvědomil své místo. STačí to udělat párkrát, a celý život máte věrného druha. Idolizují vás, obdivují vás. Chce to jen trochu zastřihnout křidélka a srážet sebevědomí v kombinaci s idolizací vlastní osoby.
STačí se v jejich očích nastínit jako nejlepší a nejúžasnější jedinec planety a hned to v nich vyvolá touhe se vám zavděčit.
Je to jako když jsem tehdy psal o té slavné holce, co přišla na mojí školu. Stačilo jí být slavná a hned měla za prdelí smečku. Já bohužel stále musím vynakládat snahu. Odměnou za neúnavné tahání nitek je mi ale sladké patolízalství. Hloupost lidí je něco, co mě nikdy nepřestane iritovat, ale nemůžu říct, že toho pokrytecky nevyužívám.
Někoho do své smečky dostanete za jeden den, někoho za pár měsíců.
Legrační je, že většinu těch lidí nazývám svými přáteli.
Nejsou to všichni mí přátelé, ale značná část.
Jsem špatný člověk?
Sám si rád myslím, že ne. Jen že mám slabost pro kvalitní zábavu.

Stačí mi napsat jedna věta do smsky a někdo, kdo bydlí hodinu chůze jde v minus dvaceti stupních, aby mi přinesl něco, co chci z obchodu a dokonce za to sám zaplatí.
Stačí jedna zmínka o tom, že se nudím a někdo, kdo bydlí přes celou Prahu jede ve dvě ráno v zimě, aby přijel na návštěvu a ještě přinese pití.
Mají tak naději, že budou v mých očích lepší, že je budu víc uznávat. Evidentně jim to za to všechno stojí, protože kdyby nechtěli, nedělají to. A v tom je krása toho všeho. Je to něco jiného než přiložit někomu k hlavě zbraň nebo mu vyhrožovat. Takhle to všechno dělají z vlastní vůle jen proto, abyste je uznávali. A když nezačnete, budou se snažit víc a víc. Pak stačí třeba jen malá pochvala nebo projev uznání, aby neztratili naději a jsou vaši. Vidí, že mají šanci. Jen si jí musí zasloužit.

Proč se mnou moje přítelkyně chodí? Rozkazuju jí. Jednám s ní občas jako s věcí. Při sexu jí biju a pálím o ní špačky. Ztrapňuju jí neustálým pitím na veřejnosti a bytím pod vlivem v nevhodné okamžiky. Jsem workoholik. Pořád ze sebe dělám ukřivděného. Manipuluji s jejími emocemi. Hodně. ALe vždyť já jí tak miluju!
Nezapomenu, jak mi říkala, že by se klidně vzdala rodiny, vzdělání i svých snů jen proto, abych jí neopustil.
Nikdy jsem nic takového nechtěl ani chtít nebudu.
Ale moje ego je v nebeských výšinách.
Když nejsme spolu, maluje mě. Píše o mně. SKládá o mně básně. Mluví o mně. Žije mnou. Jsem její droga, její životní styl. Nejsem její láska, jsem její život.
Asi už jí taky nevědomky vlastním.
Miluju jí. Udělal bych pro ní věci, co bych pro nikoho jiného neudělal. Ale nemůžu si hrát na to, že jsem z ní neudělal svojí hračku. Ale vždyť to jsem přece nikdy nechtěl! Vážně bych za ní dýchal.
Fuj fuj, zlý L.

Jsem špatný člověk, Otče?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama