Michelangelo a kapusta

20. ledna 2017 v 3:35 | L. |  L.
Nepříjemná všednost se střídá s pocity sjetosti a apatie a to pořád dokola. Nevím, co se mi hnusí víc. Nevím, jaké lupínky plné plísně budu nakonec hltat? Buď jedny nebo druhé, tak či tak si na sebe uzluju oprátku s podkopávám stoličku.
Nejedná se ale o pravou šibenici.
Kolem torza mám popruhy a za krkem ramínko, které ze mě dělá falešného umrlce.
Protože nic není skutečné.
Nic není co to je, a všechno je, co to není.
Protože už přišel čas, jak řekl mrož, kus dál teď zavést řeč. Na lodě, boty vladaře, na kapustu a křen.
Proč vepři mají křidélka a moře vaří se?
Proč růže rostou v míse jen, když my se najíst jdem?

To ale odbočuji. Už chápu své diagnózy. Jednalo se jen o termíny na papíře. Ale teď je chápu do poslední hořké slabiky. Pojem 'Realita' se mi vzdaluje. Stádečko ovcí bylo dřív za plotem. Teď mě od něj dělí dálnice, ostnaný drát, hlídači a Velká Čínská zeď.
A asi se ani nesnažím za nimi podhrabat. Jen mě odlišnost jejich světa mate tím, jak se bezpodmínečně mísí s tím mým. Ať chci nebo ne, vždy budou právě oni jeho základem.Tvarovatelnou hmotou, kterou tvaruji do rozpustilých sošek a plastik. Do uměleckých děl.
Nejhorší je, že si svou tvarovatelnost neuvědomují, dokud není dílo dokonáno. A pak jen lhostejně pokrčí rameny a odkráčí na svých důmyslně vytvarovaných nožkách bez jakéhokoliv pozastavení nad mou snahou či talentem.
Je to jako házet hrášek na stěnu a doufat, že zeď je děravá, a někdo váš hrách na druhé straně ocení. Někdo, kdo chytí každý hrášek co proletí, aby ho lačně zblajznul a vděčně mlaskal. Někdo, kdo potřebuje berličku víc, než malý Timmy.
Někdo takový tam bude, kdo chytne můj hrách, kdo mého Davida ocení.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama