Nejsem Bůh, ale rád si na něj hraju

22. ledna 2017 v 18:27 | L. |  L.
Až když jsem chvíli v izolaci začínám vidět věci, vůči kterým jsem normálně slepý. Nebo spíš ke kterým chci být slepý?
Nesnáším věci, které normálně miluji. Opět se vracím k tomu, co mám tak rád, a na co jsem díky hloupým povinnostem zapomněl.
Nejde být lhostejný vůči všem těm indiciím, které na vás křičí.

NAPIJ SE!
SJEĎ SE!
PIŠ! PIŠ VÍC! NAPIŠ VELEDÍLO!
IGNORUJ LIDI!
LIDI JSOU JENOM PRACHBÍDNÍ IDIOTI!

Mám v sobě pořád špetku svého civilizovaného já. Svého já, které říká, že nejsem bůh, který dosud předstíral, že je člověkem, ale člověk, co se snaží hrát si na boha.
Je to něco, čím trpím už od dětství. Když jsem ale zjistil, že je pro mě mnohem výhodnější vycházet s lidmi a potlačovat potřebu zakoulet očima při každém jejich slovu a opravovat každou hloupost, kterou vytrousí z úst, dělal jsem to. Je lepší je ignorovat, občas být popřípadě milý. Teď ale přemýšlím, jestli materiální výhody za tuto oběť stojí. Můj šálek už postupně přetéká.
Nikdo mě tehdy, dokud jsem se držel svého já, neměl rád. Přemýšlím ale zda mi tak nebylo lépe. Nemám díky 'přátelům' ani vztahům čas soustředit se na to, na čem mi skutečně záleží.
Ano, o vztah bych přišel nerad. DOkáže ale tolerovat to, co se ze mě stalo? Během necelých tří let jsem se stal tím, kým mě ona chtěla mít. Stal jsem se člověkem, kterým si od začátku myslela, že jsem. Stal jsem se její ideou. Poslední měsíce mi ale ta idea přestala vyhovovat.
A teď, když mám čas přemýšlet v izolaci, ničím a nikým nerušen, mi dochází, jak obrovská převářka to vlastně je. Nejhorší je, že mé herecké výkony byly natolik procítěné, že jsem jim sám uvěřil. Ovšem, miluju jí. Ale znamená pro mě slovo Láska to samé, co znamená pro ostatní?

Nikdo nemá rád mé skutečné já.
Nikdo nemá rád chytrolíny.
Nikdo nesnese v místnosti chytřejšího člověka, než jsou oni sami, který to dává hrdě najevo.
Nikdo nesnese ve své přítomnosti feťáka a alkoholika, který by jinak jejich společnost nevydržel, než pod vlivem.
Nikdo nechce trávit čas s chladným a odtažitým sociopatem lomeno psychopatem, který jejich city dokáže opětovat jen ve svém omezeném rámci možností.
Nikdo nemusí svůj čas marnit s labilním jedincem, který si ani není sám jistý, kým je a jak se vůbec jmenuje.
Na pohřby lidí, jako jsem já, nikdo nechodí.

Už je to tady, bombardování zprávami, že jsem poslední dobou divný, zvláštní, nepříjmený, odtažitý, protivný, otrávený, morous, unavený, nemluvný, nemám chuť na sex, jsem lhostejný a chladný vůči fyzickému kontaktu a uzavřený za svými mentálními hradbami et cetera et cetera et cetera.
Jenže já se necítím divně. Cítím se, jako bych po dlouhé době vylezl konečně z ulity. Poprvé za dlouhou dobu nejsem v podmaňující depresi. Poprvé po dlouhé době se konečně cítím jako Já.
Jak to budu cítit, až se vrátím do civilizace? Až opět přijdu do styku s lidmi? Vždycky se stane to samé- adaptuji se.
Jenže já už nechci tuhle malou Darwinovskou hru. Chci být Já. Ať už se s tím okolí vyrovná jakkoliv. Už nechci hrát podle pravidel morálky.

Chci být zase kretén.
Chci být zase chytrolín.
CHci být zase ledovou drama queen.
Chci být zase tím milovníkem šifer, výzev a manipulace s lidmi.
Chci být tím, kým jsem už od dětství vážně byl.
Nebaví mě potlačovat to, co si skutečně myslím jen proto, abych se lidem zavděčil.

Vím, že nejsem nadčlověk a už vůbec ne Bůh. To ale neznamená, že si na něj přestanu hrát a předstírat, že jím jsem.

Kam se poděla stimulace mého intelektu, které jsem dřív tak holdoval? Kolik jsem poslední měsíce přečetl knih? Kolik počinů jsem napsal? Kolik hádanek jsem rozluštil? Kolik nových věcí jsem se naučil? Odpověď je jednoduchá- žalostně málo. A to je právě to, co chci změnit.

Hodně zdaru a štěstí mé drahé. Nebude to teď mít se mnou snadné.
I přes tuhle mojí malou niterní revoluci se o ní zvládnu postarat a dát jí, co potřebuje.
Zvládne ale ona moje Já?

Vrací se můj sadismus. Vrací se můj výsměch. Vrací se moje samolibost a vytrácí se všechno smutné. Moje ambice a chuť do života se pomalu ale jistě plíží zpět do mého podvědomí.
Už nechci skočit z balkonu. Už se nechci předávkovat.
Chci se pořádně sjet a dělat, co se mi zamane.
Mám pocit, jako bych měl všechno pod kontrolou.

Jacky měl pravdu, vážně jsem byl sketa. Hrál jsem si na něco, co nejsem. Já nejsem ten hodný, charismatický a milující jelimánek, kterým jsem předstáral, že jsem.
Já jsem kretén. A vždycky jím v hloubi duše budu. Ať už se znovu adaptuji, nebo ne.
Jak dlouho mi to vydrží?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama