Štětky a Milionář

19. ledna 2017 v 21:39 | L. |  L.
Jsem samolibý a hrdý jedinec. Považuji se za člověka, který se nemá zač stydět.
Ale i život někoho, jako jsem já v sobě ukrývá nějakou tu špínu. Nějaké kostlivce ve skříni. Jsou tu období, na které nejsem hrdý ani já. A je to něco, co mě tíží. Proto jsem také začal psát. Jinak bych vybouchnul jako atomová bomba.

24.4. 2016
Nikdo by nechtěl být Carmen. Carmen, princezna apatie, šílenství, zmatenosti a nevyrovnanosti. Carmen už nechce od života nic jiného, než se o nic nezajímat a sjet se zadarmo. Carmen by ale také měla jít s pravdou ven. Nač lhát němému kusu papíru?
Není to ve skutečnosti princezna. Princeznou není už moc dlouho. Nejblíž, jak se teď dostane k princezně je to, když jí jeden z jejích zákazníků v bordellu obdaruje plastovou korunkou s růžovými plastovými kamínky, než jí dá pásku přes oči. COž je mimochodem za příplatek, panáčku. Princezny nenosí síťované punčochy a květované korzetky.
Kdo to ví, ať odpoví- Kam se poděl zbytek tvé úcty, Carmen?
Políbila jsi dno a líbí se ti. Líbí se ti špinavost a nečistota toho všeho. To dobrodružství. To sebevědomí. Lusknutím prstu jsi o balík bankovek těžší, bez jakékoliv větší námahy.
Nemůžu klesnou níž, teď už se není čeho bát. Zkusil jsem prorazit strop, a když se to nepovedlo, vzal jsem útokem dno. A když jsem políbil jeho zaprášený povrch, měl jsem stejnou reakci, jako když jsem spatřil naleštěný strop- ''A to je jako všechno?''. Vrátilo se to. Lupínky fungují v obou směrech.
Můj vlak se rozjel a nejde zastavit. A nebo nechci? Tak či tak jede do stanice Zoo. Carmen se jako jarní pašík válí v bankovkách od flitrů a blaženě se chechtá. V jedné ruce drží prezervativ a v druhé třešňové lízátko. Její podpatky mají sice jen třináct centimetrů, ale připadá si v nich jako mrakodrap. Jako by všichni okolo byli mrňaví jako blešky a ona je škodolibě zadupávala jako zuřivá Carmenzzila.
První zákazník a také spoluúčastník mé premiéry byl rozkošný stydlivý profesor z Ameriky, který mi zobal přímo z ruky. Těmi dalšími bych se moc nechlubil. Nikdy jsem neviděl jednosušší peníze. Sedím v šatně a odpočítávám minuty do konce směny. Moje nadšení vystřídalo vystřízlivění a únava. Mé emoce jsou jako na houpačce. Střídá se radost a vzrušení se záchvaty střízlivosti, sebezhnusení a sebenenávisti. V podprdě mě ale hřejou dýška a na kase na mě čeká tučná výplata za odvedenou práci. Pokud se tedy těch dnešních celkem odvedených cca patnáct centimetrů dá za práci počítat, haha.
Neumím chodit na podpatcích. Naštěstí některé taťky moje dětinská neohrabanost okouzlila, jak později přiznali. Vysloužil jsem si za ní lidové přísvěvky.
A to hlazení ega! Zákazníci můj vzhled a mládí vychvalovali na úkor ostatních kolegyň a div mě nežádali o ruku. Stále mi vrtají hlavou slova neznámé kolegyně z šatny. Na konci směny se mi svěřila se svých neúspěchem a já jí oponovala svým úspěchem. Jen na to lhostejně mávla rukou a zabrblala ,,Tak TY, Carmen...'' a zasmála se ,,U tebe se to přece dá čekat!''. Zarazila mě. Mé ego vylétlo tu noc do nebes.

(...)

Svět za oponou bordella se mi jeví zvláštní a dost nad ním přemýšlím. Přes dojem hravosti se člověk do světa těch prohnaných mršek ponoří a všechno se náhle jeví takové lidské a skutečné. Za maskou šlapek se ukrývají skutečné dívky a jejich skutečné životy. Nejsou to jen kokety v krajkách. Jsou to zranitelné dívky, které v nepřítomnosti zákazníků leží zabalené v dečkách a zaujatě sledují Milionáře. Jakmile se ale ozve zvonek, televize vymění nevinnost Milionáře za porno kanál, zapne se hudba a dívky skočí na jehlovité podpatky a začnou tančit okolo tyčí. Opona se zákazníkům stáhla dřív, než stihli sejít ze schodů a dívky se za svojí masku hravých mršek nepustily. Z osobností a opravdových lidí byly zase jen silikony v podprdách a frndy v tangáčích. Osobnosti a lidskosti tam nebylo ani co by se za nehet vešlo. Byly to jen loutky, které po odchodu zákazníků přestaly existovat. Ony tu identitu zahodily jako použitý kondom a klienti je vší hanbou a výčitkami raději zapomněli. A pokud ne, stále na ně vzpomínali jako na ony loutky, na objekty bez vlastních citů, životů a myšlenek. Jsou to v ty momenty jen prdelky. Jen matičky určené k zasunutí šroubku.
Baví mě sedět v rohu a celé tohle malé divadýlko pozorovat, zatímco usrkávám kolu a polykám nezdravé množství prášků. Toto povolání bylo vždy považováno za určité tabu, avšak po sejmutí masky se ukázalo zase jen jako lupínky. Jen holky, co potřebují peníze.

Nejsem na toto období dvakrát hrdý. Ale byl jsem na tom zle. Měl jsem skutečně zlé deprese, potřeboval jsem rozptýlení a polechtání ega. Potřeboval jsem peníze na drogy a pití, protože všechno padalo na nájem. Chtěl jsem trochu pošimrat žárlivost své přítelkyně. Využil jsem svého mládí, svého příjemného vzhledu a své houževnatosti. Byla to určitě zkušenost, za kterou jsem rád. Ale pokud už nikdy nebudu takhle moc potřebovat peníze, už nikdy se do světel neonů nechci vrátit. To, že jsem dominantním mužem mou práci trochu ztěžovalo. Ano, šlo to, dívku umím hrát moc dobře. Ale šlo mi proti srsti být něčí hračkou. To JÁ dělám z lidí hračky. A to je asi to, co mě štvalo ještě víc než nedostatek sebeúcty.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama