Zranitelnost

19. ledna 2017 v 19:45 | L. |  L.
V životě jsem se mockrát citově obnažil a mockrát dostal pravý hák přímo do srdce. Paradoxně od lidí, kterým jsem věřil nejvíc.
O nejvíc těch úderů se postarala moje drahá polovička. Moje Lisbeth. Drahá, kolik lží a podfuků jsi to na mě ušila? Kolik z nich mě ještě čeká? Kolik ti jich prošlo bez povšimnutí? Ano, zamilovat se do patologické lhářky bylo něco, co mi ještě v životě scházelo. Vzpomínám si na naše nejhorší období.
Jinak řečeno, tajně pracovala v bordellu, půjčovala naše peníze šlapkám (nemusím podotýkat, že jsem je už nikdy neviděl), lhala mi o tom kde je a co dělá, lhala mi o své minulosti, a prakticky se postupem času ukázalo, že všechno co o ní vím, je vlastně jen její vzdušný zámek, který si v hlavě propracovala tak, že tomu sama málem začala věřit.
Ten den jsem jí prakticky poznal znovu. Ale tentokrát doopravdy.

(...)

Když jsem svojí chupacabře důvěřivě odhalil, co se ukrývá v koutech choré mysli, lapla to, rozžvýkala a vyplivla. Cítím se jako idiot. Poprvé v životě jsem se někomu otevřel a on se mi prakticky vysmál. Tohle už zažít nechci. Už se to nesmí opakovat. Byla to pitomost a naivita. Chytnul jsem se do pasti a se zděšením zjistil, že ten, kdo ji nastražil nebyl zlomyslný Péťa, ale zlomyslnější chupacabra. Jak moc to pak bolí? Kurevsky.
Past na medvědy zklapla a já přišel o tlapu. Tak jsem doplatil na svou hloupost. Bude trvat dlouho, než se odtud vykoušu. A i když to dokážu, ta packa bude do konce života chromá.

(...)

Není jen pochroumaná, dostal jsem do ní zánět a odpadla úplně. Počkat, ona neodpadla. To ona jí uhryzala hned po tom, co se to začalo trochu hojit. Nechal se's napálit, blbečku. Celý život se posmíváš naivitě lidí, ale teď jsi tím hlupákem ty. Znovu. Cítím se jako štěně, kterému máchají čumák ve vlastních chcankách pořád dokola, aby se poučilo, ale ono pak jde a bezstarostně pochčije květináč v ložnici. Teď mě ale vyváleli v hovnech, tohle si pamatovat musím. Nikdy víc. Nohy mám jen tři a pro balanc potřebuju všechny.
Kolik lží ještě vypluje na povrch? S každou další dostanu smrtelný příslib, že tahle byla poslední. COž by byl milý slib, kdyby se neopakoval každý den s každou novou lží, kterou jsem odhalil. Vždy se ptám ''takže už je to vážně všechno?''. Vždycky mi odpoví, že ano a doufá, že jsem idiot a nepřijdu na ty, o kterých se zapomněla zmínit. Jenže já na ně vždycky přijdu a celé se to opakuje. Magdaleno, proč mi tak ubližuješ? Lolito, vždyť já tě chtěl jen milovat.
S každým porušeným příslibem jen plive na mojí utrženou nohu a s protivným výsměchem jí hanobí.

(...)

Spletl jsem se. To, co jsem považoval za jedinou jinou žijící chupacabru byla jen ryšavá malá liška v koživhu chupacabry. Takže jsem možná nakonec vážně jediný svého druhu. Vydávala se za můj druh, zatímco ve stínu nenasytně hltala ostatky mojí tlapky a hladově se ohlížela po dalších.
Lišku nezajímá natřít to Péťovi. Chce rozdrásat mě. Ani mě nechce sežrat. Dělá to pro radost ze hry. A mě už opouští smutek a přichází žalostná apatie. Jen si kousni. Už neutíkám. Nechávám jí hlodat své zbylé končetiny a už ani nekňučím. Jen tupě zírám do prázdna a čekám. Jen nevím na co. Už ale neuteču. Mám jen tři nohy, krom toho je zakousnutá moc hluboko a bez natržení tepny se vytrhnout nejde. Tak jí vláčím s sebou a přemýšlím nad faktem, že svět nejsou jen ovečky, vlci a já. Je i plný lišek. Lišek, co se vydávají za ovečky, vlky a chupacabry. Proč všechny šelmy lovící bíložravce nosí kožich něčeho jiného? Vlci se ukrývají v rouše beránčím, já se ukrývám pod kožichem vlka a liška nosí kostým mě. Proč nemůže být jednou hra čistá? Bez kostýmu? Bez masek?
Nikdy si nemůžu být jistý, co je vlastně finální formou. Pořád čekám, kdy si někdo rozepne ukrytý zip a odkreje nám nový živočišný druh.
Poslední dobou si ale jako chupacabra už tolik nepřipadám a asi bude chvilku trvat, než se to vrátí. Cítím se teď spíš jako poraněné kňučící štěně trhající slepě za nohavici. Trapný, zoufalý a k smíchu. Utíkala předemnou stáda a teď mě odpálí dítě bačkorou. Fňuk.

(...)

Jakého ubožáka ze mě všechny ty zrady udělaly? Tohle už nikdy nedovolím jí, ani nikomu jinému. A další člověk, který se o to pokusí na to krutě doplatí. Už nebudu víckrát za idiota. Toho ze sebe s klidem na duši dokážu udělat sám. Nepotřebuju k tomu asistenci, děkuju moc.
Má drahá se od toho incidentu, doufám, změnila. Je to už asi rok a od té doby to v tomhle ohledu nefunguje jinak, než v jiných vztazích. Už ale nejsem tak otevřený jako tehdy. A asi už nikdy nebudu. Oči i uši mám na stopkách a každé tvrzení, co mi předhodí si dvakrát ověřím. Udělala ze mě paranoidního bastarda. Ale jen svojí zásluhou. Protože ta tlapa vážně nikdy nedoroste.
Jednou to porušila i po přísaze na naší svatbu. Na naší svatbu, věřili byste tomu?
Popravdě řečeno, nikdy jsem neměl takovou chuť jí vrazit facku a začít jí balit kufry. Chtěl jsem je hodit za práh a zabouchnout jí hned před nosem. Dodnes nevím, proč jsem to neudělal. Nejspíš jsem jí vážně už tehdy miloval.
Miluju jí dodnes. Ale i přes všechno, co se snažím sám sobě nalhat, jí nevěřím. A už asi nebudu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama