Únor 2017

Zmagnetizován

22. února 2017 v 7:09 | L. |  Poezie
Má duše je z magnetů,
Vyprchávám z tohoto času,
Protože je relativní,
Čas chutná jako hlen
Mezi sny je hrozně tenká hranice
Souvisí spolu

Umím konstruovat prostředí

Rozdíl mezi snem a disociací


Je 16:53

A odpoví mi někdo?
Byl by paradox to přiznat
Ohromný paradox


Necchávvám kousky sebe v jiných sférách energie????prp

Proč si pamatuju něco, co se vůbec nestalo

Zdálo se mi o něčem. C

Proč to spolu nefiguruje

Jak funguje tělo brz dušw
Časem se cestuje šikmo
Byl jsem v kanceláři

Kam sse poděla,/??

Obchodník se sny

20. února 2017 v 12:22 | L. |  Poezie
Jsem anděl, který tvoří chaos,
jsem démon, co po míru touží,
jsem hlasem ve vaší hlavě,
který vás za tmy souží.

Jsem pohádka před spaním,
nepochopený efekt motýlí,
jsem rozpustilý baron Prášil,
co zármutek rozptýlí.

Jsem relativní,
můj hlas je sykot zmijí,
jsem temný černý stín,
co okna v noci míjí.

Jsem sladký jako vaše sny,
trpký jak hořkost života,
neřízený jako aeroplán,
co nemá pilota.

Kážu vodu, piju víno,
nerozeznám rub a líc,
prodejte mi svojí duši,
vašim prosbám vyjdu vstříc.

Nejsem černý ani bílý,
levá ani pravá strana,
tak svěřte se mi, děťátka,
komu tady zvoní hrana?

Pijan, co neměl jméno

18. února 2017 v 22:32 | L. |  Poezie
Viděl jsem moře spolknout Atlantidu,
Byl před vznikem princů Pekel,
teď samotu svou topím whiskey,
tak, havrane, dím, mene tekel.

Rosemary má děťátko,
A já jsem jeho otcem,
marnotratný syn je mrtev,
zapomněl jsem, kdo jsem.

Lloyde, prosím, další rundu,
Johnnie Walkera na kamenech,
cokoliv ať necítím,
že pohlcen jsem v plamenech.

Tak, Medocu, jsi tu?
Přeslechl by jsem tě málem,
Bojím se nelidských příšer,
i když sám jsem jejich králem.

Už zase spím v chůzi, drahý,
Modrovous mě straší ve snech,
napíchne mou hlavu na kůl,
Prosím, jen ho nenech.

Včera četl jsem noviny,
a nestíhal se divit dosti,
když navštívil mě sám anděl,
anděl pitvornosti.

Povídal mi o mém bratru,
že prý ho to mrzí,
ať vrátím se prý domů za ním,
že byl úzkoprsý.

Táhni domů, posle z Nebes!
Nestojím o tvůj chláchol,
už nemám žádnou rodinu,
vypouštíš z úst samý blábol.

Nemůžu teď domů s tebou,
už dávno nejsem skutečný,
sám toulám se skrz časoprostor,
osamělý, zbytečný.

Dnes navštívil mě malý chlapec,
proč že piju, ptal se.
To abych zapomněl, že piju, kluku.
Té absurditě smál se.

Vyprávěl mi o květině,
a že nechápe dospělé,
já mu řekl svojí verzi,
a svůj příběh s andělem.

Řekl jsem mu o svých bratřích,
o mladé dívce s duší chlapce,
řekl jsem mu o své touze,
po alkoholu kapce.

Pověděl jsem o všech křivdách,
o svém drahém otci,
o tom jak mě vyměnil,
té osudné noci.

Vyprávěl jsem o své lásce,
i o tom, jak jsem zemřel,
o tom, jak mě zatratili,
když stal se ze mě rebel.

Rebel proti samu lidstvu,
rebel vůči rozkazům,
rebel proti samu Bohu,
rebel vůči zákazům.

Řekl jsem mu o Pekle,
o Očistci i o Nebi,
o tom, jak jsem Pekle vládnul,
a jak jsem ho zvelebil.

O pouti své nekonečné,
a o pádu Babylonu,
o své cestě bez cíle,
o kilometrech milionu.

Zeptal se mě na mé jméno,
Loknul jsem si znovu,
smutně jsem se na něj usmál,
těch už jsem měl tolik, kluku.

Nemožný mesiáš

18. února 2017 v 22:31 | L. |  Poezie
Natrhnul jsem časoprostor,
myšlenkou vypnul proud,
cestoval skrz zrdcadlo,
stanul před boží soud.

Deus ex machina,
červí díra,
žádný restart,
odejít není síla.

Jdu dál a bolí mě nohy,
V ponožkách mám hvězdný prach,
Z lebky mi raší rohy.

Jsem tulák, nemáte drobný?
Nebo něco k jídlu,
Byli byste hodný.

Nejsem vážný člověk,
nemám žádný cíl,
jsem nemožný centurion,
a vždycky jsem jím byl.

Jsem šílenec v krabici,
mimozemšťan s dvěma mozky,
jsem tu jenom na návštěvu,
máte to tu hezký.

Vrátím se zase včera,
nebo před sto lety,
postavte mi zatím na čaj,
mám si zouvat boty?

Jsem mesiáš,
poutník, co rozevře moře,
muž beze jména,
stále míjím povědomé tváře.

Do uší chytám radio,
když spávám, slyším hlasy,
božský kanál,
čtvrtá dimenze, mám hady jako vlasy.

Nejsem skutečný,
pocházím z dětského snu,
na zádech jizvy od křídel,
princ na pekelném psu.

Jsem ten, co prošel očistcem,
byl u pádu Říše římské,
malý chlapec s duší starce,
předzvěstitel smrti blízké.

Jsem jezdec apokalypsy,
syn, bratr a otec,
jsem krásná noční můra,

et cetera, konec.

Osvícenské blues

18. února 2017 v 22:05 | J. |  Poezie
Půlnoc, hvězdy a ty.

Rozepsaná hra, kterou už nikdy nedokončím.

Hlas mého mrtvého otce.

Prý mám vzít hůl, a udělat, co musím.

Protože každej skutečnej umělec musí trpět.

Protože každej člověk zabíjí to, co miluje.

Třeba pak uvidím obrázek Ježíše v hromadě teček, jako ostatní děti ve třídě.

A sestra Beatrice pak bude pyšná,

A já dostanu zbrusu novou Bibli.

Třeba.

Nejsme jeden

18. února 2017 v 17:31 | L. |  L.
Nevím, co se to se mnou děje, když jsem dlouho sám.
Nerozeznávám pak hranice mezi mnou a Jackem. Vpíjíme se do sebe.
Jack musí zůstat Jackem, já musím zůstat sebou. Hezky oddělení a každý na svém písečku.
Věci, co jsem psal mi teď nejdou do noty. Ale musí tu zůstat. Musím si pamatovat svůj pochod myšlenek. Tím, kým jsem byl v izolaci bych byl, kdybych neměl jí. Tím ale teď nejsem.
Jsem ten, co píše básně. Jsem šílenec v krabici a tulák po hvězdách. Jsem ten romantik z Barrandovských teras.
Samota mě nutí na to zapomínat a míchá nás dva dohromady.
Jacky musí zůstat Jackym,
L. musí zůstat L.
Musíme se střídat. Ne snažit se být jedním.
Remember remember.
Nejsme jeden a nikdy nebudem.
Manipuloval se mnou.
Díky samotě jsem jeho vlivům téměř podlehl.
Štval mě proti ní.
Nenechám se.
V létě mě to čeká znovu, měsíc o samotě. a Já vím, že nás ta fáze čeká znovu.
Ale zase se vrátím.
Vždycky se vátím.
Starý dobrý L.

Relativní bouře

17. února 2017 v 8:43 | L. |  Poezie
Blíží se bouře,
ale já už jsem jí jednou zažil.
Zažil jsem jí zítra ve čtvrt na dvě.
Protože když se vydáte relativní cestou,
můžete se vrátit třeba i předchozí den.
Ale já jí zažil zítra,
a ne včera.

Třeba mě ta bouře odfoukne domů,
když sám neznám cestu,
a rodiče mě obejmou,
a vystaví si tuhle báseň na ledničku.

A já budu koukat z okna,
na tu bouři, co vidim podruhý,
a budu si říkat,
že je mi to nějaký povědomý,
že se mi o tom asi zdálo.

Deus Ex Machina

15. února 2017 v 6:00 | L. |  Poezie
Odkrojili jsme se od reality,
do vesmíru, který se nakonec zhroutil.
Cestuji vektorem skrz časoprostor
podle centra gravitace.
Už jsem tam jednou byl.

Hlasy a frekvence, zvuk rozbitého skla,
tohle už jsem jednou viděl.
Zrnění.
Zrcadlo, kov, voda.
Časová myčka.
Bzučení.

Čtvrtá dimenze.

Když se objekt probudí z cesty po tečném vesmíru, často ho pronásledují zážitky ze snů. Protože tam je odpověď-
ve spánku.