Duben 2017

rozmarné léto

28. dubna 2017 v 9:34 | L. |  L.
Neumí to napodobit lidskost důvěryhidně. Absurdnost technické poruchy a vysmívající se pohledy. Jen potrapte maličkého Trumana. Parodie na svět mimo tyto stěny.

Všichni spí. Šuplík se otevřel a na jeho vršku bylo plato. stejně jako loni.
Chci vědět víc.
Hodiny se jeví jako roky. Vlastní sféra s překroucenými fyzikálními zákonitostmi. Má to vlastní rozum.
Daniel věděl o čem mluví.Taky jsem jako takový malý kovový klíček, který prostě spouští mechanismus hodin a uvádí figurky do pohybu. Beze mě jsou to jen hodiny. Prostě ukazují čas.

Potřebují mě aby panáčci pohli předvádět svůj taneček. Moje malé soukromé vystoupení.

Až tu nebudu, opět ulehne do zimního spánku.
Dokud se znovu neshledáme, Medocu.
Kdo sedí v té židli?
Poslouchá telefony.
Zásobuje lékárnu.
Já jsem zhasínal.
Proč se lidi bojí půd a sklepů?
(ježci, jenom ježci)
Někdo vypouštěl vanu.
Nebyla napuštěná.
Někdo položil telefon.
Nikdo u něj nebyl.

Antropický princip

28. dubna 2017 v 9:24 | L. |  L.
Nepíšu datumy, protože tady je čas irelevantní. Na tomhle místě je něco hodně špatně. A ve mně taky. A když se to spojí tak-

Došel inkoust. Světlo si dělá, co chce. Stejně jako telefony. televizní zprávy byly natočeny jen pro mě. Je tu spoustu ždlí. Všechno je falešné, jako nelidský pokus o napodobení reality, který tenhle dům nedokáže.
Hlasatel má koukat do kamery, ne do duše svého diváka.

Pokoj chce, abych odhalil jeho podstatu.
Děje se všechno stejně jako před rokem. Protože tady se děje všechno zároveň. Není tu hranice mezi tím, co se tu stalo tehdy a současností. Ta bombička,ta encykopedie, ta migréna.
Srazilo mě to na kolena a jemu se to líbí. Proč to chci udělat znova? Už loni mi ukázal nehlídané plato v lékárničce. Proč jsem nakoupila zásoby? A proč jsem sikoupila inkoustové pero?

Pokoj

28. dubna 2017 v 5:18 | L. |  L.
to nelidské místo dělá z lidí stvůry.
pokoj mě našel.
vždycky mě najde.
je to koncept, kde nefungují zákony fyziky, času ani morálky. Můj malý soukromý Overlook chytře mění podobu, ale jeho špinavou hru vžycky nakonec prohlédnu.
Je to pokoj, kde žijí lidé bez obličeje, kde čas běží v nekonečné smyčce, kde vysílají radio přímo do ucha a kde vás neviditelná síla pomalu šťouchá k balkonu, ale vždy vás zachytí těsně před dopadem na zem, načež se pochechtává vaší naivitě, že to bude takhle snadné.

Zpokoje nejde utéct. Je v nejniternějšíím zákoutí mého mozku. Hrajeme hru ve které on je přeborníkem a já neznám pravidla.

ví má polovička o mém stavu?
Tuší?
nechce si to přiznat? Ale ví.
Ví, že je něco špatně.

Kéžby se ale jednalo o nadpřirozeně posednutý pokoj, který tu tak popisuji a který zní jako vystřižený z paperbackové novelky od Stephena Kinga. Nejedná se o místnost z cihel, či sadrokartonu kde duchové bafaou ze skříní a bubáci číhají pod postelemi. Jsem tu jen já.

Medocu, drahý, už zase spím v chůzi. Už zase chodím vem spánku. Všechno směřuje k odmaskování. Tady ale není žádný přetížený kotel, co by nás zachránil. Protože tohle není kniha. I přes věechna má zbožná přání. Všechno je to je literárně zaobalené šílenství. Chci utéct do zažloutlých stránek, kde jsou slova poprášená popelem a podtrhaná propisovačkou. Scénář je nakonec vždy stejný- Já mezi čtyřmi stěnami pokoje, izolován a odříznut od všeho mimo ně, jak škrábu pomatená slova do nepřehledných odstavců a marně tak odkládám další vývoj událostí. Nevím, co se bude dít až udělám tečku za posledním slovem. Zůstanu tu už jen já a tohle místo. Mimo stránky tohoto počinu. A ten příběh, to dění, nikdo nezachytí. Já to neumím a není tu nikdo jiný, kdo by to udělal.
Nikdo se asi nikdy nedozví, co se v Pokoji vlastně odehrálo. Sám si o tom totiž nejsem mocjistý. Vím jen, že když půjdu pryč, nikdy nebudu skutečně venku. A i přes všechno dění mezitím, vždycky skončím tady. Protože je to beznadějná smyčka.

Zadní vrátka

27. dubna 2017 v 22:54 | L. |  L.
Nebaví mě to.
Nebaví mě ta povinnost žít kvůli ostatním.
Nebaví mě cítit se provinile za to, že chci umřít.
Proč musí být konexe? proč musí být rodina a známí a přátelé a následky? Akce a reakce? Proč to nemůže být tak, že bych se prostě vypařil? Odletěl? Usnul? A nikdo by si mě nepamatoval? Chci všechno a nechci nic. Jen nevím jak to získat. Jak toho docílit.
Nebaví mě žít kvůli tomu, že mě nkdo miluje.
proč mě miluje?
Proč mě mají rádi rodiče?
Nikdo nechce zlomit svoje rodiče. Musím ale kvůli tomu protrpět život.
A modlit se.
Modit se za nehodu. Nemoc. Zadní vrátka.

Sestřičko

16. dubna 2017 v 17:19 | L. |  L.
Sestřičko,
Buď trpělivá.
Jednou budeme zase spolu. Tak, jak to má být.
Už odmala víš, že jsme to vždycky byli a vždycky budeme jenom my dva.
Proti zbytku světa.

I přes naše vnitřní démony.

Já jsem tu od toho, abych je zahnal nám oboum.
Protože já jsem houževnatější a silnější, než oni všichni dohromady.
A nikdy bych nedovolil, aby ti ublížili.
Protože tě miluju, Carmenchita.
A vždycky budu.