Květen 2017

Mimozemšťan

3. května 2017 v 22:51 | L. |  Poezie
Jedné bouřlivé noci,
přistál na planetu Zemi neidentifikovatelný létající objekt.
Z jeho útrob vylezl tvoreček neznámého původu.
Byl ještě malý a nepamatoval si, odkud je. Nepamatoval si, co je zač, ani svoje jméno.

Ujal se ho pozemský pár a bral ho jako vlasního.
Milovali ho tak.
A on miloval je.
Nikdy mu ale neřekli, co se té noci stalo.
Neřekli mu, že není odtud.
Ale on to stejně vždycky tušil.

Tušil to, když se mu ostatní děti smáli, že je zelený.
Když se mu smáli, že má oči velké a daleko od sebe.
Když se smáli, že nerozumí jejich emocím.
Tušil to, protože byl jiný než ostatní.

Často v noci koukal na nebe a představoval si,
kde je jeho skutečné místo v tom tajemném vesmíru.
Miloval svoje rodiče.
Ale věděl, že nejsou jako on. A on není jako oni.

Když v noci spal,
vracel se do svého skutečného domova.
Vždycky se ale probudil.
A z celého toho nádherného pocitu mu zůstaly jen vzpomínky.

Hodně rád spal.
Rád se tam vracel.
Rád koukal za zrcadlo a rád létal do vesmíru.
Byl rád, že to umí.
Nikdo jiný, koho znal, to neuměl.

Jednoho dne,
potkal mimozemšťanku,
která byla růžová.
Nebyla zelená jako on,
ale nebyla ani béžová jako všichni ostatní.
Byla pastelově růžová,
a taky hodně ráda spala.
Taky neznala cestu domů.

A tak se ti dva chytli za ruku.
A toulali se Zemí spolu.
A už nedoufali,
že najdou svojí rodnou planetu.
Protože když byli spolu,
bylo to jako jejich malý soukromý vesmír.

Chci domů

3. května 2017 v 22:39 | L. |  L.
Jsem rozbitej.
Chci umřít.
Mám žízeň.
Nejsem v pohodě.
Nejsem šťastnej.
Jsem prázdnej.
Proč se kvůli tomu mám cítit ještě provinile? Proč se mám omlouvat?
Děkuju moc, svět je krásný místo.
Nechtemě prostě konečně umřít.
Prosím.
Já žadonim.
Nechci mít výčitky.
PROSÍM.
Chci se vrátit domů.

Kůzlátka kůzlátka

3. května 2017 v 22:35 | L. |  L.
Když nejsem ty, tak proč vypadáme oba stejně? Proč na nás lidi volají jedním jménem? Na nás všechny?
Kdo se vlastně všechno schovává uvnitř?
Kůzlátka,kůzlátka, otevřete vrátka-
Ne, nefunguje to na povel.
Prostě přijdeme, kdy se nám bude chtít.
Počkat, co se to děje.
Kde to jsem?
Jak jsem se sem dostal?
Jo, aha, to jsem nebyl já.
To to všechno vysvětluje.
Jak se ale dostaneme domů?
Halo, vrať se, prosím.
Kdo vlastně vůbec jsi?
Já žiju v tvojí hlavě.
Ale všichni mi říkaj L.
Tak jako tobě.
Protože nikoho nezajímá, jak se jmenuju.
Už ani tebe.
A to jsme si dřív tak rozuměli.
Je nás tu spoustu.
Jen nás zkus napočítat, hádej, hádej, hádači.
Nejsem L. ani J.
Jenže já nikoho nezajímám. Nikdo z nás ostatních nikoho nezajímá.

Konec

1. května 2017 v 0:32 | L. |  L.
Už nevím, kdo vlastně jsem. Ani kým jsem byl. Nevím kým mám být být a kým okolí chce, abych byl. Jestli byl v mojí hlavě někdy jakýsi náznak řádu, či pořádku, tak teď už tam není. Nevím co si myslím. Nevím jaké prožívám emoce. Vím jenom to, že pořád dělám všechno špatně.
Slyším hlasy, vidím obrazy, představuju si věci- je snadné to svézt na alkohol či drogy, ale těžko jsem mohla být narkoman, když mi bylo šest. Ne, já nejsem blázen, protože jsem narkoman, ale jsem narkoman, protože jsem blázen, to je přece jednoduché. Takže všichni, kdo mají hloupé řeči o tom, že si to ten blb způsobil sám, protože kouřil marijánku, hltal prášky a
cucal elesdýčka, si můžou vylízat prdel.

Ale vždyť přece nemá důvod
Chce jenom pozornost
Takovej dřív nebyl
Změnil se
Může si za to sám
Všichni máme problémy
a co děti v Africe?
Jsou lidi, co jsou na tom hůř
Ty máš problémy? Tak poslouchej, co mam já
Je divnej.
Chcem aby byl jako dřív
Chcem aby byl NORMÁLNÍ


Jak se vůbec opovažuji cítit se mizerně?
Jak si můžu dovolit být vyšinutý potrhlík?
Lidi jako já přece nemají žádné problémy. protože mají skvělou rodinu a úžasnou přítelkyni. Všechno je jenom v jejich hlavě. Tak to bývá, psychické problémy většinou v hlavě bývají.

Já chci prostě-
ani nevím co.
Smrt?
To ne.
Konec.
To spíš.