Červen 2017

Bludný Holanďan

28. června 2017 v 17:56 | L. |  L.
Já už ani nevím, co vlastně chci.
Všechno se mi bortí pod rukama. Nic nevychází. Všechno se akorát sere a sere. Třeba mě prostě Bůh nenávidí. Třeba viděl můj báječnej život a řekl si, že to mám moc jednoduchý, a tak mi trochu přistřihl křidélka.
Zdá se mi jako otázka času kdy nade mnou zanevře i ta, kterou miluju.
A proč?
Prostě a jednoduše stále víc poznává, kdo vlastně jsem.
Třeba bylo všechno, co kdy vypustila o lásce předčasné.
Třeba nás nikdo nedokáže milovat.
Třeba nás nikdo nedokáže přijmout.

Začíná léto. Nemám ho rád. V létě se vždycky dějí divné věci. Je to takové rozčarované prapodivné období, kdy se můj mozek vaří ve vlastní šťávě a vzniká ze mě jakási snůžka absurdit a protikladných tvrzení. Zkrátka jeden nesmysl za druhým.
Není dne, kdy bych si ve vaně nepředstavoval, že jí obarvím s pomocí břitvy na rudou. Není den, kdybych si nepředstavoval, že si jako Valda Cvalda rozkřápnu hlavu na chodníku při pádu z vysoké zdi.
Už ani nedělám to, v čem jsem viděl smysl mé existence. deníku, poezie ani rozepsaných knih jsem se nedotkl ani nepamatuju a ruce jsem neměl opatlané od barvy, tuhy nebo uhlu tak dlouho, jako je dlouhý týden před výplatou. Já už zkrátka jen existuju. Sleduju televizi, jím, piju, beru prášky, spím, čtu, čmárám nesmysly, přemýšlím, plním povinnosti.
Už ani skoro nepíšu sem. Ale není to tím, že bych nechtěl.
Já zkrátka a jednoduše nemám co.
Mé problémy, starosti a strasti, ale i nápady, inspirace a výplody se opakují jako zaseklá gramofonová deska a já si připadám trapný a k politování už i sám sobě.

Nikdy jsem nic nedopsal do konce.

Předevčírem jsem spal třicet hodin. Nic jsem v sobě neměl. Prostě jsem jen nevěděl, co dělat. Prostě jsem chtěl plout vesmírem a nestarat se o nic, alespoň na jeden den. Plout mezi sférami, prostorem a časem jako Bludný Holanďan a neuvědomovat si vlastní život.