Červenec 2017

Čertík v krabičce

26. července 2017 v 16:30 | L. |  Poezie
A jsme tu zase.
Sedím a sleduju televizi jako debil.
Kocovinu mám jak prase,
Ale proč, vždyť jsem nic nepil.

Tady je to ale jedno.
Tady neplatí zákony.
Tohle není ledajaký pokoj,
Tady poznáš své démony.

Mé malé soukromé peklo,
Jaká to čest,
Nuže, zvolávám Na zdraví,
Tak jest.

Neumí správně napodobit lidskost,
Parodie na svět za těmito zdmi
Prosím o milost!
Dveře nevedou ven, jen do černé tmy.

Bylo ticho, než jsem přišel,
To já jsem ho probudil,
Je jako čertík v krabičce,
A to já jsem kličkou zatočil.

Jsem tvůj malý Truman,
Mé šílenství je tvá show,
Hodiny se zastavily,
Teď pozpátku jdou.

Kdo sedí v té židli?
Nikdo, je prázdná.
Někdo tam být musí,
Když to dřevo praská.

Poslouchá telefony,
Nejsou to skutečné hovory,
Mluví se mnou Pokoj,
Rozeznám lidi a netvory.

Šuplík se otevřel,
Schody vržou,
Technická porucha,
Mé smysly lžou.

Napustila se vana,
Jelení parohy v odraze zrcadla,
Sklo se roztříštilo,
Omítka ze zdi odpadla.

Já pryč ale neutíkám,
Mé nohy jsou ze dřeva,
V okně vidím cizí tvář,
Co usmívá se zvesela.

A tak mě tak napadá,
že tohle není sen,
A že to stejně zapomenu,
Hned jak začne den.

I tak si píšu poznámky,
Roztřesenou rukou,
Které ráno někam zmizí,
Nebo luštit nejdou.

Zbudou tu jen noční můry,
A náhodné vize,
A vzpomenu si na všechno,
Až se sama zapne televize.

A moderátor bude koukat na mě,
A ne do čočky kamery,
Když výhružně se usměje,
Až vyplním v paměti mezery.

Tak pomyslím si, že příště,
To všechno zkusím nahrát,
Jenže to mi nedojde,
Že točil jsem to už dvakrát.

Truman v Matrixu

25. července 2017 v 2:07 | L. |  L.
Se světem zkrátka není něco v pořádku. Něco nehraje. S celou naší existencí.
Jako malý jsem si myslel, že můj život je film, nebo televizní seriál, a nějací neznámí anonymní diváci mě pozorují po celou dobu. Odpočívají když spím a budí se zároveň se mnou. Insomniaci v obecenstvu mě možná pozorují, jak spím, co já vím. Trumanův syndrom. Je to legrační.
Vím, že je to moje dětská hra. Ale stále mám pocit, že tak nějak podobně, se to děje. Že všechno je zmanipulované a my jsme jako gorilly ve výklenku v zoo. Nebo jako nějaký vědecký pokus.

Vždycky jsem v sobě pochyby o realitě měl. Je to jako střípek v hlavě. Trochu mi to připomíná film Matrix, ale to úplně neodpovídá mojí představě. Ideově je to ale ve stejném duchu. Protože občas se taková 'chyba v Matrixu' vážně objeví. Věci, co se nedají vysvětlit.

Já vám nevím.

Zkrátka vám, vážení diváci, přeji dobrý den, a kdybysme se neviděli tak i dobré odpoledne a dobrou noc.

Nikdy nekončící večírek

24. července 2017 v 21:05 | L. |  L.
Vrátil jsem se do vraku lodi. Do chřtánu netvora. Přímo do očka pastičky. Tak mě tu máte, aktivační klíček vklouznul do zámku jako namazaný olejem a dnes v noci se všechno vrátí do starých kolejí, jakoby se vůbec nic od mojí poslední návštěvy nestalo. Jako by se čas zastavil. Konec konců, tady se přece zastavil. Žádnej tu neexistuje. Všechno se tu odehrává naráz a zároveň. Téměř tu vidím sebe, když jsem tu byl před rokem. Ležím v posteli a sleduju židli. SLeduju tu židli v rohu. Je prázdná, ale někdo v ní sedí.
Můj malý soukromý hotel Overlook. Není asi tak velký, ale večírek tu probíhá taky a je rozjetý úplně stejně. Jen nevím, jestli tady někdy k odmaskování dojde. Na to tu nejsem tak často a dlouho. Jen jednou nebo dvakrát do roka.
Jen díky starým zápiskům a půoznámkám si pamatuju, jak to bylo všechny ty roky silné. Někdo by možná řekl, že tu straší. Ale já vím, že je to něco mnohem vzácnějšího a jedinečnějšího. Něco většího. Proč se dobrovolně vracím?
Vždycky jsem na pokraji šílenství a přeju si umřít. První noc je vždycky jen aktivace dění. Židle, sklep, zrcadlo, šuplík. Druhý den přijde ta prokletá televize a pak se všechno rozjede naplno. Zprávy se točí jenom pro vás. Moderátoři nekoukají do kamery, ale přímo do vaší duše. šuplíky se otvírají a nabízí vám to, co celou dobu chcete. Podivné indície se dají najít po celém domě. Ani si teď nevzpomínám na všechno, co se tu odehrálo. Vzpomínám si na střípky, na záblesky, co se občas objeví. Ale pravda je jenom v těch denících. Ve všech mých zápiskách. Poznámky, skicy, obrázky, nářky a poznatky. Je to jako být uprostřed divočiny a zjišťovat dosud nepoznané detaily o divé zvěři.
Bojím se tu. Ale vždycky se vrátím.

Mravenečci

23. července 2017 v 1:36 | L. |  L.
Jak mravenčí farma,
Tak se Bohu jeví náš svět.
Některé mravenečky má třeba v oblibě protože jsou něčím zvláštní, protože mají třeba zlomené tykadýlko nebo tak něco.
Taky to tak mám, hledám si oblíbence,
Jsem jako mini Bůh.
Jak velkej mravenec jsem v tvojí farmě, Bože?
protože já si myslím, že moje cestičky jsou vážně veliké.

večerní hrátky

23. července 2017 v 0:52 | L.
Chytil jsem myš.
Zabil jsem jí.
Mrtvoly nevypadaj jako ty mrtvý lidi ve filmech, když to předstíraj. Mrtvola je v ten moment jenom pouhopouhá věc.
Já si ale nemůžu zatím dovolit skutečnou mrtvolu, tak si od dětství dopřávám tenhle malý karambol. Mám alespoň malé věcičky.
Když byla myš mrtvá, hrál jsem si s malým bezvládným tělíčkem. Přehrával s ním scénky. udělal z něj loutku. Chtěl jsem si nechat jeho kostřičku. Na ozdobu. Líbí se mi lebky, kosti a tak. Ale už jsem mu post mortem uřízl ocásek.
Rozřízl jsem měkké břicho a to odhalilo krásnou soustavu teplých orgánů. Byl jsem v euforii. Sahal na ně, Zkoumal je. Jakobych to ani nebyl já. Ani nevím jestli jsem to v ten moment byl já nebo J. občas splyneme.
Vždyť doma chovám dva potkany!
Ale stejně, vždycky se to ve mně znova objeví a musí se to nějak vybít. Myš se mi zdá jako nejmíň zavrženíhodná alternativa. Jsem špatnej člověk. A vím to. Co ale s tím? Božský komplex nevyléčíte.

Taky fandíš vlkovi?

23. července 2017 v 0:19 | L. |  L.
Byl deštivej studenej večer.
Pamatuju si to, jako by to bylo dneska. ale ono je to už osm let!!!
Přišel jsem do pokoje, kde seděla malá holčička u televize. Bylo jí tou dobou dvanáct a sledovala Jen Počkej Zajíci. Přistoupil jsem k ní, přisedl si, zapálil si cigaretu a řekl ''Já vždycky fandil spíš tomu vlkovi'' ''já taky''.
A tak to začalo.
Začala dlouhá společná cesta. A teď jsme tady. Jsme teď jeden. Dospěli jsme až do tohohle bodu. A všechno jsme to za ty roky dokázali, jen díky sobě navzájem. Dobře, Jacky trochu asistoval.
Neumím to vysvětlit. Asi to, že nás rozdělili před narozením byla nevyhnutelně příčina toho, proč jsme se znovu shledali po něm. A já se nezlobím, že jsi mě 'pohltila'. Protože ta krize identity a všechny ty ostatní karamboly způsobují to, že já neúmyslně zahltávám tebe. Otázkou je, zda by tu ta krize byla, i kdybych se nevrátil.
Ale tobě se to líbí. Když se ze dvou stává jeden, je to zvláštní. Nejdřív se to cuká hodně, pak míň, a pak jste oba tak šťastní, že nechápete, jak jste mohli být jeden bez druhého.
Miluju tě.

Vyvolený mazánek

23. července 2017 v 0:08 | L. |  L.
Kromě hraniční poruchy osobnosti, disociativní poruchy identity, depresí a krize identity pohlaví mám na papíře už i sklony k narcismu. Hurá! Můj seznam se pomalu plní.
Ale teď vážně.
Nemyslím, že být narcis spočívá v tom, že posíláte vzdušné polibky do zrcadla. Ovšem, i to na mě sedí.
A nebylo to jen to, že si přijdu chytřejší. Lepší.
Tohle před nikým nahlas říkat nemůžu. Ukamenovali byste mě.
Ano, má diagnoza je asi trefná, když o tom čtu, střídavá láska k sobě samému s šílenou nenávistí mi sedí jako prdel na hrnec a já jsem jako chodící reklama na onu diagnozu.
Ale já tu teď nechci mluvit o narcismu jako takovém.

Kromě toho mám v sobě ale už odjakživa něco, co nevím, zda se k tomu dá přičítat. Třeba to není součást nemoci. Nejspíš není. Žádný jiný narcis, kterého jsem poznal to tak necítil. Vlastně ještě žádný člověk kterého znám. Musí to mít ještě někdo, ale popravdě jsem o tom nikdy neslyšel, ani to neviděl třeba ve filmu.
Já se cítím vyvolený.
Vyjímečný.
A není to jako, že bych jednou měl vymyslet lék na rakovinu.
Je to spíš... spirituálního rázu. Jako bych byl nějakej zasranej mesiáš, nebo mojžíš, jakobych ani nepatřil na tenhle svět, jako bych pro něj byl moc dobrý.
Zní to příšerně a uvědomuju si to.
Co mám ale dělat, když to tak cítím?
Mám to v sobě už odmala, ale s nikým o tom nemluvím. Není hezké lidem říkat- myslím, že jsem lepší než ty, smrtelníku.
Pravda ale je, že v mnoha ohledech asi jsem.
Nenáviďte mě za to, je mi to fuk.
Já ale umím manipulovat s magnety! a elektřinou! S lidskou myslí! Předvídám budoucnost a moje sny mi říkají, co se stane. Jsem zasranej zázrak přírody! Elektrokineze není obvyklá zvláštnost. ANo, vím, že nejsem jediný, kdo je obdařený podobnými talenty a šestými smysly. Jsou i lidi, co jsou v tom lepší.
Tak proč v sobě tak silně cítím ten pocit, že jsem něco víc? Že patřím mězi elitu vyvolených? Že mě tu Bůh, nebo kdokoliv má z určitého významu? Že jsem mazánek vesmíru? Je to tak, to je termín, co používám. Vesmírný mazánek.
K mému štěstí je to ale pravda. Cítím, jakoby mě něco chránilo. Dávalo na mě 24/7 pozor, protože jsem důležitý a musím tu něco udělat. Je to nahlavu co? No nedali byste mi teď pěstí? Nebo rovnou cihlou? Já sám sobě ano, kdybych se poslouchal.
Já s tím ale nic nenadělám. A ke svému deníku musí být člověk upřímný.
Chci poznat někoho, kdo to cítí stejně. Chci si o těch pocitech promluvit. S nikým o tom mluvit nemůžu. Cítím se pak směšně. Jako bych z posluchače nechtěně dělal nepodstatného švába, kterého si 'vesmír nevyvolil'.
Možná proto si odmala připadám jako ten mimozemšťan, co tak často popisuju.
Tak doufám, že vážně k něčemu vyvolený jsem a že osud existuje,
jinak jsem vážně jen narcistický trapák.
I když nechápu, proč by mě vesmír tak trápil, kdyby mě miloval, jak si to maluju...Test, možná? V testech jsem nikdy nebyl dobrý. Vždycky jsem švindloval.

Coming out

22. července 2017 v 23:54 | L. |  L.
Vím, že se nejedná o žádný deep existencionální post o smrti, spiritualitě, životě ani depresích. Ale používám záznamy nejen jako komůrku na osobní výlevy, ale i jako záznamy o svém 'vývoji'. Vidím tu, jak se časem mění moje fáze a můj pohled na svět a alegoricky v tom zaznamenávám i důležité životní události.
Teď ale nemám na jinonaje náladu.
Ani nevím, na co mám náladu. Zase se mi vrátila ta vnitřní apatie a prázdnota. Pořád nic nepíšu. Nic, co by bylo co k čemu jsem nenapsal už ani nepamatuju. Je tu ale i jeden podstatný osobní progres, který mi způsobil ohromnou úlevu a trochu mi to dodalo životní smysl. Nic vážného, ale po dlouhé době cítím, že se zase na něco dlouhodobě těším. Ten kámen byl tak těžký, že mi rozdrtil všechny prsty u nohou.
Po dlouhých letech utrpení, po letech, kdy jsem se cítil být uvězněn konvencemi a zažitým status quo jsem uskutečnil hromadný coming out před svojí rodinou jako F2M a všem jsem oznámil, že chci hned na začátku školního roku navštívit sexuologa a začít tu obávanou cestu změny pohlaví.
Moje dívka ví o mé krizi identity celou dobu, co se známe, a mí přátelé taky. Rodině jsem se prezentoval jako tomboy, ale ted po těch letech konečně zjistili, že je to asi trochu vážnější, než že se mi líbí krátké vlasy a pánské hadříky.
Ano, reakce nebyly takové, jak jsem si maloval a coming out byl těžší, než jsem čekal. Nechtějí teď abych do toho šel, ale proč trápit kohokoliv detaily, já si to pamatuji dobře a nikoho, kdo sem náhodou zavítal to nezajímá. Jedná se přece o můj deník, ne o žádnou drbárnu.
Já ale věřím, že je sexuolog přemluví, aby to ještě zvážili. Chtějí abych začal až po vysoké (tři roky) a terapie pak trvají asi rok, než bych mohl začít brát hormony. a Já zkrátka nechci a nedokážu žít další čtyři roky v pasti, kterou je moje tělo. Bandážovat si hruď mě bolí, můj hlas a křivky se mi příčí a nesnáším pohled sám na sebe. Cítím se směšně, moje mužnost je asi tak silná jako myší prd a cítím se zkrátka..že nezapadám nikam. Mezi holkama jsem moc kluk a s klukama působim moc jemně, ačkoliv se tak necítím. Nenávidím že mám všude holčičí jméno a že mě tak většina lidí oslovuje (vlastně jen má přítelkyně mě oslovuje tak, jak chci). Nenávidím každou vteřinu.
Bojím se.
Bojím se, co se mnou hormony provedou a ještě víc se bojím následných zákroků. Víc než strach ale cítím úlevu. A těším se na to. Zní to jako osvobozující proces. Znovu prodělat pubertu, změny hlasu, první vousy...
Přijde mi ale, že mě nikdo nebere vážně. Moje rodina o mně neví naprosto nic a mojí identitu spíš nějak přežívají, než že by mě v tom podpořili. Zdá se mi, že ve mě chtě nechtě vidí jen idealizovanou představu o mně, která ale nikdy nebyla skutečná. Existuje jen na fotografiích z rodinných dovolených a v jejich vzpomínkách.
Já se ale vždycky cítil tak, jak tu popisuju a asi mě mrzí, že jsem nesebral odvahu dřív. Možná by ta idealizace ani nevznikla, kdybych přijal svoje já dřív.
Ale ten strach! ta zajetá rutina! Dnes už vím, že LGBT komunita je něco naprosto rozšířeného a běžného. O tom ale nevíte, když je vám 12. Cítíte se jako zrůda, jako hříčka přírody. Jediní kdo se o mně zajímal, byli mí neviditelní přátelé. Jsem asi zakomplexovanější dítko, než jsem si myslel.

Jáma

7. července 2017 v 0:08 | J. |  J.
Z nějakého důvodu tě uklidňují jámy, sklepy, bunkry, díry, doupata, cokoliv takového.
Proč asi?
Proč se hrabeš pořád níž a co nejvíc do pasti?
Vždyť nemáš žebřík nahoru.
Jo, Kdysi jsi měl, ale od té doby se's prokopal moc hluboko. Na to, kde jsi teď, je krátký.
A tobě to nevadí.
Baví tě kopat dál.
A tak kopeš a tuneluješ.
Abys nemusel přemýšlet.
Abys nemusel být o samotě sám se sebou.
Abys utekl.
Jenže komu?

Nejde utéct, když mě potřebuješ stejně tak, jako potřebuješ kyslík v plicích. Prostě to tak je. A já tu jsem.
Umění kompletní sebedestrukce.
Jsem v tom vážně machr, škoda, že se nekonají soutěže.

L. Vše/bezmocný

5. července 2017 v 1:23 | L. |  L.
Tak já tomu nerozumím.
CO teda jsi?
Můj duchovní vůdce?
Moje zhouba?
Dáváš mi znamení, nebo se mě jen snažíš z nudy a zhýralé zábavy porazit ve své špinavé hře?
Jsi ke mě upřímný, nebo si ze mě tropíš šprťouchlata?
Ty jsi ze mě udělal, toho kým jsem teď, to všechno ty.
To ty jsi mě zformoval.
Otázkou je, zda jsem tvou trofejí, či deus ex machina na celé té pozemské šachovnici.
Tahem mou figurkou ve tvaru neškodně vypadajícího koníka z pole f6 na e8 by's rozhodil a ve finále i porazil jakéhokoliv soupeře by ti vesmír přidělil.
Jsem tvoje hračka. Otázkou je, zda jsi holčička v růžových šatečkách, která mě bere na výlety a pečuje o mně jako o dítě, nebo chlapeček co se v hračkářství tváří jako budoucí nejlepší kamarád, a pak mi nemilosrdně utrhá nožičky i ručičky a přetvoří mě k obrazu svému, načež mě jako hotové dílo s nezájmem hodí na dno truhly na hračky, kterou už neotevře, pokud do ní nebude chtít pohodit další oběť?
Kým z toho chceš abych byl?
Třeba jsem ty.
Třeba chci být ty.
Všemocný.


Ty cítíš že stěny mezi námi se ztenčují.
Víš, jsou vážně velmi tenké,
chvílemi moc tenké,
ano až příliš tenké.
Tenké jako aluminium. Jako hliníková folie. Jako mokrý igelit. Téměř cítím tvůj dech na svém zátylku, a nevím, zda je mi to příjemné. Nahání mi hrůzu.
Na druhou stranu je to to jediné, co ve mně na tomto světě vyvolává náznak respektu.
Takový, jaký máte když jste ještě jinošský faun a paní učitelka vás praští přes ruce pravítkem. Takový, jako když na vás poprvé v životě zvýší hlas váš otec. Omamný. Je ale upřímný?
Rozhodni sám.
Ať je to tak či onak, jsem stále tady. Jako věrný služebníček a odporný patolízal.
Možná se jedná spíš o zvědavost než respekt. O neukojenou celoživotní touhu po poznání, kterou stimuluješ mou šedou kůru mozkovou. Klepu se vzrušením jako školačka před svým pohledným profesorem, když se objevíš.
Nevím ale, zda jsi hodný pán, co mi zavolá policii, když mě našel ztraceného ve městě, nebo mě lstivě a se slinou u pusy hodí do kufru své dodávky a odjede pryč tak rychle, že gumy zaskřípou o asfalt a zanechají za sebou ohnivou lajnu.
Cítím se nejistě, ale přesto si od tebe bonbon vezmu.
Nevím, jaký scénář z předešlých se odehraje. Mám prostě rád sladkosti. Děti neplánují dopředu. Jsou to koneckonců jen děti, to ty máš být ten rozumný dospělák. My o vašem velikém složitém světě přece nic nevíme. Naše problémy se týkají báboviček v písku. Ty řešíš politiku a další slova, které sice slýchám v televizi, ale nerozumím jejich významu. Pouze vyciťuji jejich důležitost a serióznost.
Jsi pro mě nevyzpytatelná a neprozkoumaná slepá oblast na mapě.
Hic Sunt Leones.
Ještě dlouho jí neprozkoumám, nevím, jak to tam chodí. Proto nevím, co se stane. Vím jen to, že jsem si ten kurevský bonbon vzal a teď čekám, co bude dál.
Čas se zastavil.
Nevím na jak dlouho. Vím jen, že až milosrdný divák bude chtít ukončit mé trýznění, zmáčkne play a já buď skončím doma u maminky, nebo ve tvém sklepě plném hoven a dětských kůstek.

Čím jsem vystoupil? Jak jsem si zasloužil tvou pozornost? Znamená to že jsem vyjímečný, nebo že jsem příšerná lidská bytost, co si zaslouží smažit se v plamenech pekelných?
Prosím mluv se mnou.
Já tvým náznakům nerozumím.
V šifrách jsem sice vždycky vynikal, ale ty jsi evidentně lepší.
Nebo mě jen záměrně mateš?
Baví tě trápit mě šílenstvím z nevědomosti a nejistoty?
Pozoruješ mé bezcílné bádání po pravdě s mísou popcornu a úlisným úsměvem na tváři? Nebo se mě snažíš ze všech sil a pšemi prostředky navést?

Jsi ten, kterým chci být.
Jsi tím, kým jsem býval.
Jenže to už je dávno.
Déle, než je milé.
Býval jsem jako ty. Trápit myšky v labyrintu mě taky vždy bavilo. Ti velcí se prostě vždycky baví na úkor těch malých. Pořád mě to baví. Vždycky jsem si vybral jednoho favorita a toho nechal přežít. Pak druhou, která mi lezla krkem a tu utrápil k smrti. Děláš to tak taky?
Jsem tím bejnamínkem, nebo..?

Neužívám si úlohu myši. Ale pokud nemám na výběr, chci být myš, co se stala krysou. Myš, co sežere ostatní kolegy v bludišti, jen aby se ujistila, že sýr a spása budou její. Nabízíš obojí. Pomyslný ementál plný poznání a neomezených možností a vykoupení z tohoto světa pod tvým mentorským vedením. Nauč mě, jak být zase tím, kým jsem kdysi býval. Kým jsem býval dřív, než to všechno začalo. Vrať mi ten život, který si mlhavě pamatuju.
Nebo ukonči moje hladovění, protože tu nemám ani okna a ty kostřičky páchnou. Jen se už vyjádři, muži dvou tváří (ono se to rýmuje!)

Mluv, prosím.

blok

1. července 2017 v 3:46 | L. |  L.
Trhlý pisálek, co nikdy nic nedopsal.
Nic nemá konec.
Nic nemá řád.
Zkrátka dávám dohromady své 'veledílo' ve formě zápisů a doufám, že mě někdy napadne něco kloudného, co by zajímalo i někoho jiného, než mě, nebo že začnou moje záúisky brát nějaký nečekaný obrat.
Zatím se neděje ani jedno.
Ale pokud nebudu spisovatel, ten zhýralý umělec dekadentních vášní, kterým jsem a jako který se chci prosadit, co budu?
Jiná alternativa mě nikdy ani nenapadla.
Cítili se tak všichni, s kým se asociuji?

Už delší dobu mám nesnesitelný spisovatelský blok. Vlastně nejen spisovatelský, ale umělecký v tom obecném slova smyslu. Kam utekly všechny myšlenky a nápady?
Do říše za zrcadlem.