Čertík v krabičce

26. července 2017 v 16:30 | L. |  Poezie
A jsme tu zase.
Sedím a sleduju televizi jako debil.
Kocovinu mám jak prase,
Ale proč, vždyť jsem nic nepil.

Tady je to ale jedno.
Tady neplatí zákony.
Tohle není ledajaký pokoj,
Tady poznáš své démony.

Mé malé soukromé peklo,
Jaká to čest,
Nuže, zvolávám Na zdraví,
Tak jest.

Neumí správně napodobit lidskost,
Parodie na svět za těmito zdmi
Prosím o milost!
Dveře nevedou ven, jen do černé tmy.

Bylo ticho, než jsem přišel,
To já jsem ho probudil,
Je jako čertík v krabičce,
A to já jsem kličkou zatočil.

Jsem tvůj malý Truman,
Mé šílenství je tvá show,
Hodiny se zastavily,
Teď pozpátku jdou.

Kdo sedí v té židli?
Nikdo, je prázdná.
Někdo tam být musí,
Když to dřevo praská.

Poslouchá telefony,
Nejsou to skutečné hovory,
Mluví se mnou Pokoj,
Rozeznám lidi a netvory.

Šuplík se otevřel,
Schody vržou,
Technická porucha,
Mé smysly lžou.

Napustila se vana,
Jelení parohy v odraze zrcadla,
Sklo se roztříštilo,
Omítka ze zdi odpadla.

Já pryč ale neutíkám,
Mé nohy jsou ze dřeva,
V okně vidím cizí tvář,
Co usmívá se zvesela.

A tak mě tak napadá,
že tohle není sen,
A že to stejně zapomenu,
Hned jak začne den.

I tak si píšu poznámky,
Roztřesenou rukou,
Které ráno někam zmizí,
Nebo luštit nejdou.

Zbudou tu jen noční můry,
A náhodné vize,
A vzpomenu si na všechno,
Až se sama zapne televize.

A moderátor bude koukat na mě,
A ne do čočky kamery,
Když výhružně se usměje,
Až vyplním v paměti mezery.

Tak pomyslím si, že příště,
To všechno zkusím nahrát,
Jenže to mi nedojde,
Že točil jsem to už dvakrát.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama