Coming out

22. července 2017 v 23:54 | L. |  L.
Vím, že se nejedná o žádný deep existencionální post o smrti, spiritualitě, životě ani depresích. Ale používám záznamy nejen jako komůrku na osobní výlevy, ale i jako záznamy o svém 'vývoji'. Vidím tu, jak se časem mění moje fáze a můj pohled na svět a alegoricky v tom zaznamenávám i důležité životní události.
Teď ale nemám na jinonaje náladu.
Ani nevím, na co mám náladu. Zase se mi vrátila ta vnitřní apatie a prázdnota. Pořád nic nepíšu. Nic, co by bylo co k čemu jsem nenapsal už ani nepamatuju. Je tu ale i jeden podstatný osobní progres, který mi způsobil ohromnou úlevu a trochu mi to dodalo životní smysl. Nic vážného, ale po dlouhé době cítím, že se zase na něco dlouhodobě těším. Ten kámen byl tak těžký, že mi rozdrtil všechny prsty u nohou.
Po dlouhých letech utrpení, po letech, kdy jsem se cítil být uvězněn konvencemi a zažitým status quo jsem uskutečnil hromadný coming out před svojí rodinou jako F2M a všem jsem oznámil, že chci hned na začátku školního roku navštívit sexuologa a začít tu obávanou cestu změny pohlaví.
Moje dívka ví o mé krizi identity celou dobu, co se známe, a mí přátelé taky. Rodině jsem se prezentoval jako tomboy, ale ted po těch letech konečně zjistili, že je to asi trochu vážnější, než že se mi líbí krátké vlasy a pánské hadříky.
Ano, reakce nebyly takové, jak jsem si maloval a coming out byl těžší, než jsem čekal. Nechtějí teď abych do toho šel, ale proč trápit kohokoliv detaily, já si to pamatuji dobře a nikoho, kdo sem náhodou zavítal to nezajímá. Jedná se přece o můj deník, ne o žádnou drbárnu.
Já ale věřím, že je sexuolog přemluví, aby to ještě zvážili. Chtějí abych začal až po vysoké (tři roky) a terapie pak trvají asi rok, než bych mohl začít brát hormony. a Já zkrátka nechci a nedokážu žít další čtyři roky v pasti, kterou je moje tělo. Bandážovat si hruď mě bolí, můj hlas a křivky se mi příčí a nesnáším pohled sám na sebe. Cítím se směšně, moje mužnost je asi tak silná jako myší prd a cítím se zkrátka..že nezapadám nikam. Mezi holkama jsem moc kluk a s klukama působim moc jemně, ačkoliv se tak necítím. Nenávidím že mám všude holčičí jméno a že mě tak většina lidí oslovuje (vlastně jen má přítelkyně mě oslovuje tak, jak chci). Nenávidím každou vteřinu.
Bojím se.
Bojím se, co se mnou hormony provedou a ještě víc se bojím následných zákroků. Víc než strach ale cítím úlevu. A těším se na to. Zní to jako osvobozující proces. Znovu prodělat pubertu, změny hlasu, první vousy...
Přijde mi ale, že mě nikdo nebere vážně. Moje rodina o mně neví naprosto nic a mojí identitu spíš nějak přežívají, než že by mě v tom podpořili. Zdá se mi, že ve mě chtě nechtě vidí jen idealizovanou představu o mně, která ale nikdy nebyla skutečná. Existuje jen na fotografiích z rodinných dovolených a v jejich vzpomínkách.
Já se ale vždycky cítil tak, jak tu popisuju a asi mě mrzí, že jsem nesebral odvahu dřív. Možná by ta idealizace ani nevznikla, kdybych přijal svoje já dřív.
Ale ten strach! ta zajetá rutina! Dnes už vím, že LGBT komunita je něco naprosto rozšířeného a běžného. O tom ale nevíte, když je vám 12. Cítíte se jako zrůda, jako hříčka přírody. Jediní kdo se o mně zajímal, byli mí neviditelní přátelé. Jsem asi zakomplexovanější dítko, než jsem si myslel.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama