Vyvolený mazánek

23. července 2017 v 0:08 | L. |  L.
Kromě hraniční poruchy osobnosti, disociativní poruchy identity, depresí a krize identity pohlaví mám na papíře už i sklony k narcismu. Hurá! Můj seznam se pomalu plní.
Ale teď vážně.
Nemyslím, že být narcis spočívá v tom, že posíláte vzdušné polibky do zrcadla. Ovšem, i to na mě sedí.
A nebylo to jen to, že si přijdu chytřejší. Lepší.
Tohle před nikým nahlas říkat nemůžu. Ukamenovali byste mě.
Ano, má diagnoza je asi trefná, když o tom čtu, střídavá láska k sobě samému s šílenou nenávistí mi sedí jako prdel na hrnec a já jsem jako chodící reklama na onu diagnozu.
Ale já tu teď nechci mluvit o narcismu jako takovém.

Kromě toho mám v sobě ale už odjakživa něco, co nevím, zda se k tomu dá přičítat. Třeba to není součást nemoci. Nejspíš není. Žádný jiný narcis, kterého jsem poznal to tak necítil. Vlastně ještě žádný člověk kterého znám. Musí to mít ještě někdo, ale popravdě jsem o tom nikdy neslyšel, ani to neviděl třeba ve filmu.
Já se cítím vyvolený.
Vyjímečný.
A není to jako, že bych jednou měl vymyslet lék na rakovinu.
Je to spíš... spirituálního rázu. Jako bych byl nějakej zasranej mesiáš, nebo mojžíš, jakobych ani nepatřil na tenhle svět, jako bych pro něj byl moc dobrý.
Zní to příšerně a uvědomuju si to.
Co mám ale dělat, když to tak cítím?
Mám to v sobě už odmala, ale s nikým o tom nemluvím. Není hezké lidem říkat- myslím, že jsem lepší než ty, smrtelníku.
Pravda ale je, že v mnoha ohledech asi jsem.
Nenáviďte mě za to, je mi to fuk.
Já ale umím manipulovat s magnety! a elektřinou! S lidskou myslí! Předvídám budoucnost a moje sny mi říkají, co se stane. Jsem zasranej zázrak přírody! Elektrokineze není obvyklá zvláštnost. ANo, vím, že nejsem jediný, kdo je obdařený podobnými talenty a šestými smysly. Jsou i lidi, co jsou v tom lepší.
Tak proč v sobě tak silně cítím ten pocit, že jsem něco víc? Že patřím mězi elitu vyvolených? Že mě tu Bůh, nebo kdokoliv má z určitého významu? Že jsem mazánek vesmíru? Je to tak, to je termín, co používám. Vesmírný mazánek.
K mému štěstí je to ale pravda. Cítím, jakoby mě něco chránilo. Dávalo na mě 24/7 pozor, protože jsem důležitý a musím tu něco udělat. Je to nahlavu co? No nedali byste mi teď pěstí? Nebo rovnou cihlou? Já sám sobě ano, kdybych se poslouchal.
Já s tím ale nic nenadělám. A ke svému deníku musí být člověk upřímný.
Chci poznat někoho, kdo to cítí stejně. Chci si o těch pocitech promluvit. S nikým o tom mluvit nemůžu. Cítím se pak směšně. Jako bych z posluchače nechtěně dělal nepodstatného švába, kterého si 'vesmír nevyvolil'.
Možná proto si odmala připadám jako ten mimozemšťan, co tak často popisuju.
Tak doufám, že vážně k něčemu vyvolený jsem a že osud existuje,
jinak jsem vážně jen narcistický trapák.
I když nechápu, proč by mě vesmír tak trápil, kdyby mě miloval, jak si to maluju...Test, možná? V testech jsem nikdy nebyl dobrý. Vždycky jsem švindloval.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama