Srpen 2017

Musíme si promluvit o L.

17. srpna 2017 v 22:02 | L. |  L.
Dal jsem svojí matce přečíst jednu z mých nejoblíbenějších knih. Dokonce jsem jí půjčil i svůj vlastní oblíbený výtisk. To namená moje poznámky, moje kroužkování a podtrhávání a moje můj sentiment.
Chtěl jsem, aby trochu nahlédla za oponu. za mojí oponu. Člověk přece nemůže číst věčně Nesba nebo Osha. Tohle je život. A spoiler- Vážně si o Kevinovi měli promluvit.

Doufal jsem, že trochu pochopí chování Kevina a jeho roztržité matky. Upřímně nevím, koho z nich mám raději, ha. S kým se ale asociuji je Kevin. A já doufal, že pochopí Kevinovo chování, pochod myšlenek, jeho svět. Znamenalo by to pak, že trochu porozumněla tomu mému.

Neporozumněla.

S vypravěčkou sice chvílemi sympatizovala, ale Kevina považuje za zvrhlého spratka... Dobrá, co si budeme nalhávat, to on je. Ale každá mince má dvě strany. A pijde mi že tu druhou přehlédla. Možná si jí všimnou jenom ti, kdo jsou na tom podobně, nebo se s něčím podobným setkali. Nevidí Kevinovu nesnesitelnou apatii, která štve i jeho samotného, jeho nudu, jeho touhu po tom prorazit strop a nahlédnout do jiného světa, jeho zklamání, když zjistil, že to nebylo takové, jak si to představoval, jeho následnou lítost, jeho zmatení, jeho ukřívděnost, jeho touha zanechat stopu, jeho potřeba porazit stereotyp, jeho nenávist k vlastnímu otci a smíšené pocity lásky k jeho matce, promíchané a maskované škodolibostí.
Vždycky jsem si myslel, že ví, že tíhnu k podobnému smýšlení. Myslel jsem, že tuší něco o mých plánech a jen si to nechce připustit. A možná to tak je. Možná náš následný rozhovor byl jen dílo psychického vydírání.

,,Podle mě, když má matka dítě, ze kterého vyroste vrah, násilník, pedofil nebo cokoliv podobného, ona si nemůže pomoct, pořád ho miluje. Ale určitě by byla šťastnější, kdyby ho nikdy neměla.''

Ano, mami, je to tak. Ale co chceš udělat? Utratit mě? No, doufejme tedy, že o mém osobním životě nic nezjistí. Rodinu a koníčky je lepší držet oddělené tlustou čarou.

I moje polovička miluje jen jednu mou část. Jen jednu stranu mince. Druhé části je bojí. Proto raději peníz moc neprohlíží. A já to vím. Nechce s tím mít nic společného. A já jí miluju, ale vyvolává to ve mě určité pochybnosti. Možná by lidi jako já měli být sami. Protože já bych měl asi strach žít s někým podobně smýšlejícím...
Možná bych měl skočit do knihy a vzít si emočně pokořenou apatickou Evu, tolerující vrahy a toužící jen po vřelém projevu lásky, haha. Jedna věc je jistá, nejspíš bych si rozumněl se svým novým nevlastním synem.

Bumerang

17. srpna 2017 v 21:45 | J. |  J.
Pocity marnosti, apatie a deprese se vrací jako nějakej zasranej bumerang a já ho s nadějí odhazuju s co největší silou, ale o to úderněji se pak vrátí.
Potřebuju se napít.

Za několik dní poletím poprvé letadlem úplně sám. Žádní kamarádi, žádná rodina, žádná přítelkyně. Jen já, já a moje maličkost. Ještě nikdy jsem si tolik nepřál havárii letadla. Vždycky jsem se cítil trochu provinile, když jsem se za to modlil a v letadle byl se mnou někdo, koho mám rád. Ale teď ne. Chci aby se ta zkurvená kocábka rozlomila vejpůl v co nejvyšší výšce. Nepřipoutám se, jen pro případ, že by se to stalo.
Člověk může být všem ukradený, ale jakmile zemře, všichni si hned začnou vyčítat, že spolu netrávili čas, nebo že se s ním pohádali, než zemřel nebo že na něj nebyli tak hodní, jak by si teď přáli. Do takových aby uhodil blesk. Knihy, umění, nápady a výtvory lidí se taky prodávají nejlíp, když už dotyčný natáhnul brka.
Možná dopíšu svoje veledílo, svojí ''Hru'', úhledně jí vytisknu a zalaminátuju, položím na viditelné místo a pak se uchlastám k smrti nebo tak. Záruka bestselleru, post mortem vydání díla rumem nasáklého a zdrogovaného sebevraha, který byl ještě do toho, světe div se, mentálně chorý!
Humbuk!

Opilý námořník

13. srpna 2017 v 4:39 | J. |  J.
A je to tady.
Léto nastoupilo v plné síle a- hádej, hádej, hádači- Na týhle kocábce je teď oficiálně šéfem Kapitán Torrance. L. je něco jako nepodstatný podporučík, kterého bych mohl hodit přes palubu.
Užívám si to, dokud to jde. Každé léto jednou končí a všechno se anuluje.

Já mám kocábku náram náram náram, kocábku náram náramnou. Akorát že nemá ani cíl, ani směr. Střídá své kapitány rychle, a žadý chce plout jinam. Jen si navzájem kradou kormidélko jako děti bábovičky. Ten chce to a ten zas tohle. Loď by na mapě neudělala prostou linii, která by zobrazila, že plula určitým směrem- z bodu A do bodu B.
Ne, tahle by na mapě zanechala stopu smyček, cik-cak linek, zamotaných klubek a nerozhodných vlnovek. Kdo ví, kam nás vítr nakonec zanese. Možná až na konec světa. Možná doplujeme někam, kam nikdy nikdo nedoplul. A nebo nás dožene bouře a my prachbídně utoneme v hlubinách oceánu, dokud naše nafouklé bledé plující mrtvoly nesezobou racci a po naší existenci nezbudou ani památky.
Kdo ví?

(Co s opilým námořníkem?)
(Oholit mu břicho rezavou břitvou!)

Až léto skončí, taky se probudím s oholeným břichem, uvězněný v sudu nebo překvapený v posteli dcery nového kapitána. Mně se ta funkce ale líbí! Alespoň mám jako jediný z nás trochu představu, kam se chci plavit (No dobře, ne konkrétně, ale vím alespoň světadíl!).
Nevím, jak dlouho už se plavíme. Pojem času přestal dávat jakýkoliv smysl. Koho chytne první ponorková nemoc?

(Poj'd sem, ty malej sráči!)
(Ztratil nervy...)

Ano, uznávám, že se jedná asi nejvíce o můj obor. Jako jediný mám praxi. Ale netroufám si odhadnout konec tohoto absurního příběhu. Třeba to ani není příběh. Třeba se jedná jen o žalostný život nemocného chudáka. Chdáka, co žije ve svém světě plném příšer, špatných metafor o mořeplavectví a opojení.

Chci do knížky. Chci skočit do zažloutlých stránek a podtrhaných řádků a zapomenout na všechno, co se stalo mimo ně. Být postavou v knize nebo filmu, byl bych padouch. ten padouch, kterého nikdo nemůže skutečně nenávidět.
Přijdu si jako Tyler z Fight Clubu (jmenoval se tak, že?). Když jsem tu knihu četl, a viděl i film, s jeho postavou jsem se zžil. Nuzák, agresor, filosof, alkoholik a dokonce i alterego? No dejte pokoj, až příliš perfektní.
Jde o to, že i přesto, že to s ním neskončilo dobře, lidé ho znají. Jeho citáty si píšou na trička a sdílí je na sociálních sítí. Jeho obrázky najdete na plakátech, na přebalu knihy nebo třeba na hloupém street artu na ulici. A jedná se sice o trend, mít rád 'nepochopené' postavy. Ale vtip je v tom, že někomu nezůstanou nepochopené. Někdo je pochopí, a třeba se s nimi i asociuje. A to bych přesně chtěl já.
Ať už jsou moje vzpomínky skutečné nebo ne, stýská se mi. Často si představuju, že usnu a probudím se doma v Boulderu a zjistím, že tohle všechno byl jen podivný sen, který vyvolala nesprávná kombinace prášků s pitím. Pere se to ve mě. Kdybych měl druhou šanci, nevím, jestli by můj příběh skončil jinak.

Zkrátka mi asi není souzeno být šťastným.
Asi až moc ztrácím nervy.
Na to si připiju. Na to, ať už ten zasranej život konečně skončí.
Na to, abych přenechal svojí stopu v zemi, která mi právem náleží, splnil svůj úkol a pak puf.
Chci domů. Ale bez toho, aniž by si mě lidi pamatovali to neudělám.
Chci, aby tohle všechno mělo nějakou odezvu. Aby to stálo za to. Aby to utrpení přineslo alespoň nějakou formu zpětné vazby. Když už jsem musel trpět na téhle zasrané planetě, tak chci, aby to někdo alespoň ocenil. Aby nezapomněli. Chci toho moc? Doufám že ne, protože je to jediný, co mě drží naživu.

Nevěřící Tomáš

11. srpna 2017 v 10:01 | J. |  J.
Hořce ve mě nastupuje pocit absolutního sebeznechucení.

Celé to pozvolné vstřebávání skutečnosti, že o mně lidi mluví. Mluví a mluví a mluví. Moje rodina už nekupuje domů zásoby alkoholu. Dávají si pozor, co si kupují do lékárničky (a když je to něco, co člověk může zneužít, schovají to). Nikdo už mě nezve na oslavy ani na jiné akce, kde se podává třeba biť jen víno. A když mě pozvou, litují toho.
Pohledy ostatních, když si vyžádám třeba jen blbé léky na bolest a sním dva místo jednoho. Kontrolují nenápadně moje zorničky a když se třeba jen přeřeknu, nebo klopýtnu, tak je zle- Určitě jsem namol.
Domlouvají se mezi sebou, kdo mi dá promluvu do duše tentokrát. A ve finále je to pořád to samé dokola.
Nevím, jestli jsem někdy chtěl, aby na mě lidi koukali takhle.
Vím, co se řiká- jaký si to uděláš, takový to máš.

Sebelítost totiž není přepych, který bych si mohl dovolit.
A ani nechci.
(Na druhou stranu, L. ji má dost za nás za oba, no ne?)

Přišel můj čas, je půl čtvré ráno, má múza mě nejen políbila, ale nemilosrdně znásilnila a jediné, co mi chybí k dosažení naprosté spisovatelské nirvany je panáček (možná dva) a pár nových neonově růžových kamarádů ve stříbrném platu. A pak? No, možná konečně jednou něco dopíšu.
Nevím.
Možná mám zkrátka jen strach z dokončení. Krom toho, nikdy nic nebude perfektní. Vždycky zbudou věty, co se budou dát napsat lépe, nebo přehlédnuté pravopisné chyby. Psát si 'deníček' je jedna věc, ale psát doopravdy? Není snadné splnit svá vlastní očekávání.
Chce to používat mozek. Ano, ten slavný mozek Johna Daniela Edwarda Torrance. Nejste vy ten muž, co se živil svým mozkem? Pan Torrance, autor bestsellerů. Profesor Torrance, velebný dramatik a laureát Ceny Newyorských kritiků. Jack Torrance, literát, velevážený myslitel, nositel Pulitzerovy ceny za vzpomínkovou knihu Můj Život ve Dvacátém Století. kterou napsal v sedmdesáti letech. Jacky-boy, milovaný záporák... No kéžby! Ale co, jen neházet flintu do žita, na tohle všechno mám pořád času dost. Nejde si otevřít galerii, pokud mám jen pár skicáků a žádnou skutečnou propracovanou olejomalbu.
Všichni ostatní jsou jako zátěž, jako otravná koule na noze. Jak se má jeden soustředit na svou práci, na něco, co považuje za své poslání, na své koníčky a na svůj život, když ho někdo pořád zdržuje? Mám přistřižená křidélka, tak je to. Zavřeli mě v mrazáku jen s burákovým máslem a sušenkami a počítají s tím, že se nedostanu ven.
Však on mi někdo otevře. Vesmíre? Bože? Kdokoliv? Koukám na vás, teď přišla vaše chvíle. Potřebuju ven, a pak budu konečně ten, kým jsem vždycky měl být.
Protože já sliby dodržuju, pane řediteli. Ale musíte mi pomoct se odsud dostat, abych vám to dokázal. Už jsem tu dost dlouho. Sušenky ani chuť buráků už nemůžu vystát.
Chce to nastolit nějaké změny.

A vůbec, Wendy, hrála jsi někdy roque? Ne? Naučim tě to.

Můj nový život se k nerozeznání mísí s tím starým. Prý vidím realitu zkresleně. Promítám do ní až moc vzpomínek, které prý nejsou stoprocentně skutečné.
Nebyli tam. Nikdo z nich tam nebyl. Nebyli tam tehdy a nejsou tu ani teď. Taky bych byl chytrej jako radio, kdybych byl jen nějakej přiblblej doktůrek, co neumí nic jinýho než psát škrabopisem recepty. Taky bych to bral s nadhledem, kdybych nic z těch věcí nežažil. Když se historie začala teď opakovat a já zažívám to samé úplně odzačátku, nemám nikoho, kdo by mi to věřil.
Každýmu je salám, co jste zažili a viděli, pokud jste alkoholik a narkoman. Všechno co takoví lidé vidí, jsou přeci halucinace, no ne?
Kousněte se do prdele.

I nevěřící Tomáš nevěřil, ale pak uvěřil.
Jen si počkejte.
Nechce to víc, než kapku trpělivosti a odevzdání.
Pak všichni uvidíte.
Každej pak dostane medicínu-

Ochechule

10. srpna 2017 v 5:44 | J. |  J.
Ženský jsou ochechule.
V jednu chvíli je to samé Miláčku miluju tě jaký jsi bla bla budu tě milovat za každých okolností ble ble ble jsi roztomilý když jsi opilý pindy pindy, a jakmile se trošku usadíte a vzdáte se kvůli nim všeho, na čem vám kdy záleželo, zahodíte svůj celoživotní sen a děláte všechno pro to, aby byly šťastné, zvyknou si na vaše podpantofláctví a chtějí víc. Najednou je to všechno málo.

Ty jsi chtěl cestovat? Chyba lávky, já totiž ne. Buď tvůj sen nebo já.
Krindy pindy, omez pití, jestli mě miluješ.
Bububu, omez i drogy, aby toho nebylo málo.
Tak, teď to omez víc.
A teď přestaň úplně nebo se s tebou rozejdu.


Ženy jsou samá ruka, samá noha, samé prso a samý zadek a vy si ani neuvědomute, že pár těhlech aspektů jim dovoluje ovládat celý váš svět. Proč se nedá žít s nimi ani bez nich?

Ovšem, čtete moje plky a říkáte si, tak proč s ní jsi, ty chytráku? Proč jsi vůbec s někým?

Přece proto, že ji miluju.
A je to moje ochechule.

Wendy, miláčku, já ti přece nechci ublížit. Nikdy bych ti neublížil.
aneb
Už to tak bude, jsem rodinný typ.

Lišák

10. srpna 2017 v 5:36 | L. |  L.
Když se můj život asi před rokem nebo dvěma obrátil naruby, vytvořil jsem si nového kamaráda. Říkal jsem mu Andy. Andy byl muž středního věku v otrhaném, ušmudlaném a omšelém kostýmu lišky. Kouřil hodně doutníků, trávy a trochu smrděl, nemyslím, že by ten oblek někdy pral, pil jako duha a vždycky byl nad věcí.
Zasteklo se mi po něm. Byli jsme spolu jen chvíli. Ale i tak mě ten muž dost ovlivnil. Pomohl mi vyrovnat se s těžkou situací, kterou jsem tehdy prožíval. Pomohl mi dát se dohromady. Jeho práce pak skončila a začal chodit míň a míň, dokud nepřestal chodit úplně.
Dneska v noci mě navštívil ve snu. Dali jsme si spolu pár napěchovaných bongů a povídali si.
Dobře, možná to neskončilo jen u toho, ale o tom mluvit nehodlám (spoiler- už vím jaký je to dostat se na další metu s liškou). (Ale u mě to není žádný překvápko. Pamatuješ Jacky, jak jsme se tehdy opili a....?)
Byla to krásná noc. Byl jsem to zase já, vypadal jsem jako starý dobrý L., chybělo mi to. Každopádně, prožívám zase těžký období a ten chlap zkrátka ví co říct. Jednou chci mít taky všechno takhle na háku, jako lišák Andrew.
Snad ho ještě uvidím.

Jsem zvrhlík, ale jen když mám prázdniny

10. srpna 2017 v 2:20 | ??? |  L.
Poslední dobou mě navštěvuje ve snech zvláštní muž.
Nemám ponětí, jak se jmenuje, ani kdo to je. Dnes se mi o něm zase zdálo, podvedl jsem v tom snu s ním svojí přítelkyni (to není moc hezké, L.). Může to být někdo, koho jsem viděl v televizi? Na ulici? Těžko říct.
Mé sny jsou poslední dobou znepokojivé, děsí mě a matou mě. Je to asi přibližně stejná doba, co v nich vystupuje on. Zhoršily se mi halucinace. Vidím siluety, lidi, vlnící se okraje, šmouhy, hmyz a myši. Slyším smích, šepot, hlasy mlucící cizí řečí, nebo třeba dýchání. V noci mám špatný pocit. Jako když jsem se jako dítě bál otevřené skříně ve tmě, kterou jsem zapomněl zavřít.
Všechny osobnosti a alterega, co jsou ve mně se teď míchají absurdně dohromady. Což mi připomíná, že se mi dnes zdálo o doktoru Jackyllovi a panu Hydeovi. Tak, jak jsem si je představoval, když jsem to četl. Jen nebyli jeden člověk, chodili sešití dohromady jako siamská dvojčata. Jako vizuální metafora mě samotného.
Zrovna nedávno se mi zdálo, že si má přítelkyně našla milence a já je oba brutálně zavraždil, na truc svedl její sestru a pak se intoxikoval k smrti. Ale zrovna dnes se mi zdálo o Snovém Muži, takže si nemáme asi co vyčítat. Na druhou stranu ona nás nezabila (ale těžko říct, kdyby to zjistila, nemůžeme si být jistí ničím). Celkově se mi zdá teď o špatných věcech. Ale jinak než jindy. Teď jsem hlavním zlem v těch snech já. A upřímně si to užívám.
Jde přece jen o sny, ne?
Zrovna pár dní zpět jsem ošklivě vykuchal jednu svojí 'kamarádku'. Užil jsem si to. Ale byl jsem jako zvíře bez špetky sebeovládání. Pořád si pamatuju, jak ta krev chutnala, když jsem jí začal olizovat z ostří nože, co jsem použil. A na to, jakou strukturu měla na dotek její střeva.

Ale jinak jsem vážně slušnej chlap, fakt.

Znáte to, na většinu lidí leze jaro, na mě každý rok leze léto.

Je to rok co rok stejné.

Jsem zlejší, odtažitější, samotářský, prožiju drobnou psychotickou epizodu, jsem agresivnější, nabručený, deníky plním šílenostmi, kterým za pár měsíců už ani nerozumím, všichni se ptají jestli mi je dobře, piju od rána, koušu prášky na bolest, schnou a praskají mi rty, mám zvláštní sny, trpím přeludy, čtu pořád tu samou knihu, přijdu si zlejší a že jsem skutečně našel svoje pravé já. Vždycky si to myslím, i teď si to myslím. Ale podle zkušeností z předchozích let si myslím, že to po létě zase přejde.
V létě se asi vážně měníme v jednoho. Vždy přesně ve stejnou dobu, jakoby zazvonil pomyslný budík psychické lability.

Jako naše výroční společné zasedání, jako opakovaný poznávací zájezd. To, jak ho mám rád, a jak jsme si blízcí, mi dochází hlavně v létě.
Mluvím o létě, jakoby za to mohlo. Jakoby sluníčko a zmrzlina mohli za to, že se hroutím. Není to ročním obdobím. Je to samotou, kterou v létě každoročně prožívám. Býval jsem dříve přece takový celý rok. Asi do druháku na střední škole. Pak jsem si našel vztah, přestal být sám a svoje karamboly prožívám jen tehdy, když se na nějakou dobu izoluju.
Vždy mi v tu dobu dojde, že mi to poměrně chybí. Ano, díky Lisbeth jsem sice z obecního pohledu lepším člověkem. Milejším, chápavějším, citově povolnější. A láskyplnější. Ale teď? Cítím se nesmrtelně, nezranitelně. Když se neotevřete, nikdo se nedostane dovnitř a nic nezmůže. Jsem jako z kamene a líbí se mi to. Ale ačkoliv jsem si to slíbil mockrát, stejně to přestane a zase se oddělíme zdí. nebudu L. a Jack. Budu L. a Jack. Ale asi je to tak správně. Nejsem materiál na vztah ani nic podobného když jsem sloučený. Normálně jsem sice rozpolcenější a nešťastnější, ale funkční člen společnosti, kterého lidi mají rádi, a můj malý Hyde zůstane schovaný, dokud nenastane příležitost nebo důvod se objevit. Ale teď nerozeznávám jednoho od druhého. Možná proto ten sen se siamskými dvojčaty.

Léto mě děsí, ale i tak je to většinou vrcholem roku, co se psychózy týče. A já si to užívám zvrhlým způsobem, protože mě moje utrpení teď baví.

Normálně jsem zkrátka jen smutný a prázdný a cítím se vnitřně izolovaný. Ale teď? Jo, všechno je na velký hovno a všechno nesnášim. Ale umím s tím naložit. Přijdu si silnější. Mám rád, když jsme oba dohromady. Když je to jen L, jsem nešťastný. Když je to jen Jack, je možná až moc velkej parchant. Ale dohromady? Lehce melancholický zvrhlík. Ve všech smyslech toho slova. A cítím se dobře. Divně, ale dobře.
Můj vnitřní věštec mi ale čte z dlaně, že se švy přetrhají okamžitě, až přijedu zpět za svou milou. To ale nevadí. Vše se vrátí do starých kolejí. Nemusí vědět, kým v létě jsem. Je to moje malá osobní rozpustilá dovolená. A nemusí mě štvát, že už to skončilo. Tuhle dovolenou prožívám dvakrát do roka, což je nadprůměrný počet dovolených, co si člověk za rok udělá. Ještě mám měsíc našeho malého zvrhlého mišmaše a pak? Hou hou hou, šťastné a veselé.

-(autor neznámý)

Milost

2. srpna 2017 v 11:34 | L. |  L.
Tak už mě konečně zabijte a neprodlužujte to.

Mluvím na vás,
hrajete si se mnou už dost dlouho.
I loutky mají svoje limity.
Mě už to zkrátka nebaví. Všechno. Cítím se, jakobych jako smyslů zbavený volal a křičel o pomoc, ale kolemjdoucí se na mě jen soucitně usmívali a šli si dál svojí cestou.
Nedivím se, pro mě pomoc neexistuje.
Tak mě netrapte a pusťte mi žilou.
Chci se vrátit domů.
Nechci tam být jenom ve spánku.
Milost, prosím.