Srpen 2017

Molotovův Koktejl

31. srpna 2017 v 7:03 | L. |  Poezie
Co se ze mě stalo?
Z ostudy mám kabát,
Co však ale můžu dělat,
Nic, tak půjdu se zas navát.

Nenávidím muže v zrcadle,
Starej smrdutej trouba,
Pod očima škála šedi,
Pleť jako stará houba.

Jeden den je jako druhej,
A já nechávám se unést proudem,
Zkrátka pluju bez protestů,
Než stanu před Božím soudem.

Je tomu už rok,
Co se mnou má žena není,
A jsou to už roky dva,
Co propil jsem rodinné jmění.

A že ty prachy vrátím,
Jsem naděje prost,
Svůj boj už jsem vzdal,
Už mám tak nějak dost.

Tak, Bože, dej mi znamení,
Nebo jenom náznak,
Posaď mě zpět na koně,
Potřebuju zázrak.

A nebo mě zkrátka zabij,
Nenech mě už trpět znova,
Namíchej mi poslední koktejl,
Dej mi třeba Molotova.

Chci mít za co bojovat,
Chci mít zase naději,
Jenže to je zbožné přání,
Tak mrtev budu raději.

Vždyť nemá cenu, přátelé,
Plakat nad rozlitým pivem,
To co jsem si nadrobil,
Vyžeru si s klidem.

Všechno má své následky,
Bída a smrt jsou moje,
Vždyť stejně všechno směřovalo,
Do hromady hnoje.

Zkrátka jsem to všechno posral,
Bůh druhé šance nedává,
Tak míchej, míchej, barmane,
Ať to se mnou zamává.

Do lahve trocha lektvaru,
Z hrdla látka vede dolů,
Koktejl hezky zazátkujem,
Vezmu si ho, prosím, domů.

Není sic rok třicet devět,
Pro klasiku mám však slabost,
Cítím se jak finský voják,
Co spravedlnosti chce činit za dost.

Nemám ale v merku sověty,
Mám nicotný cíl,
Svým cílem jsem já sám,
A vždycky jsem jím byl.

Nezáleží přece na tom,
Zda utopím se v kořalce,
A nebo do pekel dorazím,
Na plamenné motorce.

Zamknout dveře,
Okna po celém bytě zavřít,
Připálit šátek ve flašce,
A pak s ní o zem silně praštit.

Je to přece jednoduché,
Proč jí má ruka nehodí?
Chce snad zůstat v téhle špíně?
A nebo snad marodí?

Pusť jí na zem, všivá haksno,
Jak rosol se tu neklepej,
Jen povol prstů sevření,
Ty blbej srabe prokletej.

Co je s tebou? Chceš snad zůstat?
Miluješ snad tuhle špínu?
Máš ráda být odpadem?
Oceňuješ žal a bídu?

I když v ruce mám vstupenku ven,
Stojím jako solný sloup,
Ne a ne s ní o zeď prásknout,
Nemůžu se ani hnout.

Možná je to Boží vůle,
Mojí ruku zastavil,
Jaku ruku Abraháma,
Když před zkoušku ho postavil.

Třeba nejsem zatracený,
Třeba mi dal druhou šanci,
Třeba dám se zase do kupy,
Třeba najdu práci.

Pustím tedy kohoutek,
Uhasím smrti plamen,
Pán nademnou nezanevřel,
Zvolávám mu Amen.

Jdu do postele jako nový muž,
Ani panáka teď nechci,
Nechci zklamat Pána Boha,
Když dal mi další šanci.

Už nikdy ani kapičku,
Zítra začnu s prací,
Už vidím jak platím dluhy,
A žena se ke mě vrací.

Pálím cigaretu vítězství,
Popel mizí jako obavy,
Kouř bledne jako moje strachy,
Mou mysl plní představy.

Usínám s dobrým vědomím,
Že všechno se zlepší,
Život mi dal druhý dech,
Odteď bude lepší.

Ve čtyři hodiny ranní,
U domu houká sanita,
Vše seběhlo se rychle,
Stačila jen minuta.

Tělo muže v igelitu,
Z oken černý dým stoupá,
Policista píše zprávu,
Červený hasičák zběsile houká.

Nebojte se, vážení,
To tu máme v jendom kuse,
Tohle je tento týden potřetí,
Co někdo usnul se špačkem v puse.

Strýček Ed

19. srpna 2017 v 17:36 | J. |  Poezie
Když moji rodiče zemřeli,
Strýček vzal mě k sobě hned,
Jmenuje se Edward,
Já říkám mu Strejda Ed.

Dokud nezačal být divný,
Měl jsem Eda celkem rád,
Dokonce v jedné posteli,
Dohromady s ním musím spát.

Je mi přece skoro dvanáct,
A proto mi vadí,
Že jsem skoro dospělej,
A on mi vlasy pořád hladí.

Chtěl jsem mít svůj vlastní pokoj,
On začal na mě řvát,
Že k němu mám mít respekt,
Že může mě k adopci dát.

Moc se mi nelíbí,
Že na mě pořád sahá,
Prý mám bejt kluk poslušnej,
A né parchant malá.

Možná jsme si až moc blízcí,
A on mě chce ještě blíže,
V noci mi hází ruku přes pas,
Nebo ještě níže.

Strejda Ed je hezký muž,
Nechápu proč nemá ženu,
Potom ona místo mě,
Přitulila by se k němu.

A já bych byl v pokoji,
Jako ostatní bychom žili,
Bylo by nám spolu hezky,
Pravá rodina bychom byli.

Hodila by se i proto,
Že mohla by vařit,
Protože můj strýček Ed,
To nemůže víc mařit.

Včera k večeři byla omáčka,
Moc zvláštně to chutnalo,
Šel jsem po ní hnedka spát,
A všechno mě ráno bolelo.

Když jsem přišel do kuchyně,
A řekl Edovi co mě trápilo,
'Nestarej se, šampione'
A dal mi pusu na čelo.

Dnes už mi je čtrnáct,
Ed mnohem víc pije,
Dává mi pusu na pusu,
A občas mě bije.

Už mi nedává omáčku,
Ani prášky do mlíka,
Chce abych byl při vědomí,
Když ty věci podniká.

Trochu jsem si na to zvykl,
Vždycky zavřu oči,
A on mě pak políbí,
Když už se mnou skončí.

Ale já ho mám pořád rád
Když nepočítám noci,
Moc hezky se o mně stará
nejblíž co mám ke skutečnému otci,

Ve dne mě bere do školy,
A fotbal spolu hrajeme,
Večer musím plnit povinnosti,
A takhle my dva fungujeme.

Jednou jsem ho prosil,
Zda nemůžu radši spát,
Prej jestli chci kapesný,
Tak ho nemám srát.

Prý nemám zkoušet odmlouvat,
A chovat se jak 'malej mamrd',
Protože prej v posteli,
Nestojím za víc než za prd.

Tak dělal jsem, co chtěl,
Byl na mě pak hodný,
Ráno mě pohladil po hlavě,
A dal mi nějaký drobný.

Dneska je mi sedmnáct,
Už roky šetřím prachy,
Chtěl jsem od něj utéct pryč,
Teď mě souží strachy.

Strach že se Ed rozzlobí,
Strach, že ho třeba zklamu,
Strach že bude smutný,
Strach že sám to nezvládnu.

Mám výčitky ze svých plánů,
Chtěl jsem Eda opustit,
Dnes uvařím večeři,
A telku třeba můžem pustit.

Sám se k němu přivinu,
On se tváří šokovaně,
Toužím po jeho uznání,
On kolem pasu chytne mě.

Lehnu si mu na rameno,
Pásek mu začnu rozepínat,
On mou ruku zastaví,
Že chtěl si se mnou popovídat.

Dal jsem mu pusu,
Jako on mě, když jsem byl malej,
A on mi pověděl,
Že jsem na něj už moc starej.

Taťka mlsoun II.

19. srpna 2017 v 17:35 | L. |  Poezie

Mé sluníčko, můj měsíček,
Celičký můj svět,
Dneska v noci odešla,
Zrovna jí bylo pět.

Teď sedím sám v prázdném domě,
Pod očima černé kruhy,
Sedím v dětském pokojíku,
V hlavě strach a chmury.

Je to moje vina,
Vše seběhlo se náhle,
Já byl zrovna mimo,
A mimo jsem stále.

Nic nebolí tolik,
Jak vidět ta očka se zavírat,
Očka co měla po matce,
A vidět je zas umírat.

Měl jsem jeden úkol,
A já ho posral kolosálně,
Měl jsem jí být otcem,
Jak to má být normálně.

Sbírám svojí odvahu,
Léků tu mám různé druhy,
Snad mě trochu nakopnou,
Mám potřebu vzpruhy.

Hrst prášků do jedné nožky,
A do té druhé drink si dám,
Na zemi leží její méďa,
Říká 'já být tebou, tak dva si namíchám'.

Na stolku má naší fotku,
V rámečku z trvdých těstovin,
I na fotce jsem zrovna sjetej,
Ona neví, já to vim.

Je z minulého léta,
Když na výlet jsem s ní jel,
Jedna z nejhezčích vzpomínek,
Co za dlouho jsem měl.

Ležím v její postýlce,
Nohy mi čouhají ven,
Tulím se napůl k fotce,
Napůl s medvídkem.

Prášky se už rozpustily,
Žaludek mě pálí,
Cítím se silně zpitomělý,
A tak mě to baví.

Dobelhám se ke své skříni,
Šuplíček je zamčený,
V něm stříbrný revolver,
Pravidelně leštěný.

Můj starý dobrý kamarád,
Už mockrát chtěl jsem smrti polibek,
Dnes jsem ale rozhodnutý,
Neměl jsem být dobytek.

Ruka se mi třese,
Kouká na mě odraz z hlavně,
Uvnitř je jen jeden náboj,
Co už pár let čeká na mě.

Šup s pistolí do kapsy,
Procházím se domem,
Pořád cítím její vůni,
Všemu dávám sbohem.

Má prohlídka baráku,
Končí v mojí ložnici,
Nejsem smutný- odhodlaný!
Zamračím se na polici.

Na zemi jsou zaschlé zvratky,
Na stolku Jim Beam v placatce,
Asi se z něj napila,
Když kolem jsou plivance.

Ležím teď na posteli,
Na straně kde spávala má žena,
Na straně, kde chci zemřít,
A kde zemřela má dcera.

Pořád tisknu medvídka,
Pár loků Jima jsem si dal,
A mám teď trochu výčitky,
Že jsem svojí malé lhal.

Nebudeme všichni spolu,
Nemá cenu se snažit,
Protože narozdíl od nich dvou,
Já budu se sám v Pekle smažit.

V ústech cítím kov,
Hlaveň mě studí v puse,
Nabiju svou kamarádku,
Naposledy pomodlím se.

Pevně stisknu méďu,
Poslouchám nezvykle tichý dům,
Sleduju fotku v makarónech,
Klik, cvak, bum.

Krysí Kluk

19. srpna 2017 v 17:33 | L. |  Poezie
Jmenuju se Lucas,
Pro známé jsem Luke,
Ale ti, co mě lépe znají,
Říkají mi Krysí kluk.

Nerozumím lidem,
Ale krysám alespoň trochu,
Ještě aby ne,
Doma jich mám celou tlupu.

Černou, bílou, šedou, hnědou,
A tak pořád dál,
Stále mi tu přibývají,
Jsem spíš Krysí Král.

Nechovám je ale v klecích,
Lezou kam by rády,
Spíš než jako mazlíčky,
Mám je jako kamarády.

A občas když jsem potichu,
A poslouchám potají,
Slyším své malé přátele,
Jak si spolu šeptají.

Šeptají si o všem možném,
Ale hlavně o mně,
O tom že jsem dokonalý,
Přesně ten pravý pro ně.

Dnes v noci za mnou jedna přišla,
A řekla mi strašné zprávy,
Muž přes ulici je prý vrah,
A chce zkoncovat s námi.

Prý si mám vzít benzin,
A nějaké sirky,
Bude to raz dva řekla,
Hotové během chvilky.

My tě chceme jenom chránit, pane,
Jsme přece tvá rodina,
Musíš si ale pospíšit,
Odbívá pátá hodina.

Už určitě brousí nůž,
Z našich kůží udělá šaty,
A nejde jenom o nás,
Tu tvojí chce prý taky.

Udělal jsem co mi řekla,
Za pár hodin siréna,
Byl jsem hodně nervózní,
Až mě chytla migréna.

Nikdo nemá podetření,
Všechno prošlo hladce,
Má rodina je na mě pyšná,
A to chutná sladce.

Dneska za mnou přišla jiná,
Říkala mi hrozné věci,
Že tu byl muž když jsem spal,
A do mozku dal mi štěnici.

Prý to ale vyřeší,
Dala mi svou dobrou radu,
Prý ten signál přeruší,
Čepice ze stříbrného alobalu.

Jde to takhle nějakou dobu,
Chrání mě a opatrují,
Já jim jejich lásku vracím,
A péči jim opětuji.

Nedávno jsem ale slyšel,
Že kují na mě pikle,
Prý nemám žádné podezření,
Tak skoncují to rychle.

Já ale nejsem žádný blázen,
Nenechám se napálit,
Stejně jako souseda,
Je můžu všechny zapálit.

Mám ale teď lepší nápad,
Zašel jsem si do krámu,
Všechny krysy ještě spali,
Bylo brzo po ránu.

Koupil jsem si lahev jedu,
A schoval jí do balíčku,
Jsou to ale chytré myšky,
Našli jí tam za chviličku.

Ptali se mě, co to znamená,
Co že to chci udělat,
To máme za svou oddanost?
Chceš nás všechny oddělat?

Očka se jim leskly,
Chtělo se mi plakat,
Brečel jsem a omlouval se,
Tak nechali to plavat.

Všichni jsme se udobřili,
Lahev jsem zlostně odhodil,
Nemohl jsem jí už vidět,
A tak jsem jí vyhodil.

Když dělal jsem si večer čaj,
Tak divil jsem se moc,
Když někdo zazvonil na dveře,
Byla přece skoro noc.

Došel jsem až dolů,
Dveře otevřu dokořán,
Žádný pozdní host,
Jenom tmu tu mám.

Děcka jedny pitomý,
Jak já je nemám rád,
Vracím se zpět do kuchyně,
Můj čaj je už akorát.

Asi jsem ho nechal dlouho,
Má zvláštní hořkou pachuť,
To ale není nic co nespraví,
Kostka cukru na chuť.

Místo rána,
Vynesu odpadky hned,
Když ho snesu dolů,
Vidím, že chybí jed.

Před očima mám mlhu,
Slyším tichý smích,
Tohleto si nezasloužím,
Byl jsem jedním z nich.

Upadl jsem na schodech,
Ptám se proč to dělají,
Oni ale neodpoví,
Jen šeptají si potají.

Když přišel pan domácí,
A viděl jak tam ležel,
Od smradu rychle utekl,
A na policii běžel.

Pan policajt tělo zkoumá,
Do notesu si píše,
Muž, svobodný, žádná rodina,
Ani domácí zvíře.

V kapse měl prý lahev jedu,
Sebevražda to mohla být,
Měl prý psychické problémy,
Tak třeba už nechtěl žít.

Chyběly mu obě oči,
Měl ohryzanou kůži,
Nejspíš ho našli myši a sežrali je,
Tomu nebohému muži.

Po krysách ale ani stopy,
Prý o nich v práci mluvil dál a dál,
Nikdo je ale ještě neviděl,
Přísahali by, že bydlel sám.

Taťka mlsoun

18. srpna 2017 v 7:11 | L. |  Poezie
Od doby, co maminka odešla,
Tak tatínek mlsá hodně,
Tic-tac, bonbony a cukrátka,
Ale nikdy nenechá nic pro mě.

Asi budou hodně dobré,
A nejspíš je má hodně rád,
Je po nich vždy šťastnější,
A můžeme si hrát.

Cukr jí i nosem,
Až tolik ho miluje,
Dává mu to energii,
A pak si se mnou maluje.

Neví, že ho při tom vidím,
A já mám trochu obavy,
Protože občas si dá trochu moc,
Spadne, a praští se do hlavy.

Spoustu hodin potom hajá,
Tak peřinkou ho přikreju,
Pohladím ho ve vlasech,
A bebí mu umeju.

Když nemlsá, je hodně smutný,
Asi mu chybí maminka,
Ale vždycky mu pomůže,
Jedna speciální lentilka.

Nechce, abych mu ujídala,
Bonbony má v krabici,
A dal jí hodně vysoko,
Do ložnice na polici.

Mám tatínka hodně ráda,
Hraje i roli mámy,
Nechce žádnou jinou paní,
Co by žila s námi.

Moc maminku miloval,
Nosí pořád její fotku,
A když se na ní vždycky dívá,
Lesknou se mu oči trochu.

A i když jí teď nic nebolí,
Pořád mi moc chybí,
Ale tatínek říká, že je v nebi,
A oba nás vidí.

Prý mě bude vždycky chránit,
A bude se mnou všude,
Ale co chudák taťka,
Na toho čas nezbude?

Dnes hajá v mém pokojíku,
Tvrdě tam teď spí,
Je cítit jako pivečko,
A hořký kouř z něj čpí.

Chtěla jsem být taky šťastná,
A strach mám o něj maličko,
Co když dostane cukrovku,
Nebo zastaví se mu srdíčko?

Nechtěla jsem taťku okrást,
Nechtěla jsem švindlovat,
Vypadal ale tak šťastně,
Chtěla jsem jen ochutnat.

Dnes měl osm růžových bonbonků,
A dvanáct těch bílých,
Tři veliké žluté,
A pět dobrých modrých.

Vzala jsem si židli,
Na ní dala stoličku,
To abych dobře dosáhla,
Na zakázanou poličku.

Uvnitř bylo mnohem víc,
Než jenom ty cukrovinky,
Injekce, čtverečky a malé houby,
Pro mě samé velké novinky.

Houby ale nemám ráda,
A z injekcí mám strach,
Je tatínek snad doktor?
A k čemu má v sáčku prach?

Konečně jsem našla,
Všechny druhy sladkostí,
Jsou ve zvláštních balíčcích,
Za lahvičkami různých velikostí.

Vzala jsem si co měl tatínek,
Nasypala si to do ručičky,
Zapila to lektvarem, co měl u postele,
Ze kterého mi vytryskly slzičky.

Ten lektvar je fuj fuj,
A bonbony vůbec nejsou sladké,
Vůbec nevím, proč je papá,
Když chutnají takhle.

Nožky se mi zamotali,
Začali se plíst,
Ležím mu teď na postýlce,
Neměla jsem je jíst.

Všechno se mi točí,
Chtěla by jsem spinkat,
Co je ta sakra za bonbony?
Asi budu blinkat.

Slyším strašidelné zvuky,
všude šílené barvy,
Vidím lidské siluety,
A odporné larvy.

Hodně jsem se bála,
Ale nemohla jsem křičet,
Mé tělíčko nefunguje,
Tak začala jsem brečet

Brzy mě našel tatínek,
V očích měl velkou paniku,
Seběhlo se to rychle,
Zavolal hned sanitku.

Křičel na ně,
Prej ať pohnou prdelí,
A křičel na ně sprosťárny,
I když se tak nemluví.

Pak přiběhnul ke mě,
K sobě mě přivinul,
Že prý ho to mrzí,
Že je strašný vůl.

Moc si na nic nevzpomínám,
Jen vím že hodně brečel,
Ptal se co jsem přesně snědla,
když jsem mu to řekla, ječel.

Už chtěla jsem jít hodně spát,
A slyšela jsem maminku,
Jak volá moje jméno,
A že prý uvidíme se za chvilku.

Z dálky slyším tátův pláč,
Fackuje mi tváře,
Prý že nesmím usnout,
A dál jen samý nářek.

Tati, já teď nemám sílu,
Si s tebou už dnes hrát,
Pohrajem si zase zítra,
Já teď vážně musím spát.

Za chvíli vidím sama sebe,
Sestry a doktora v bílém kabátu,
Jsem zelená a poblinkaná,
A doktor mluví na tátu.

Taťka má tvář v dlaních,
U mého lůžka klečí,
Opakuje že je kretén,
A hodně moc brečí.

Doktor řekl, že jsem byla slabá,
Tatínek mě objímá,
Šeptá mi spoustu věcí,
A mě to moc dojímá.

Pořád se mi omlouvá,
Teď ale zní vyrovnaně,
A slibuje že ještě dnes večer,
Budeme všichni tři pohromadě.

Musíme si promluvit o L.

17. srpna 2017 v 22:02 | L. |  L.
Dal jsem svojí matce přečíst jednu z mých nejoblíbenějších knih. Dokonce jsem jí půjčil i svůj vlastní oblíbený výtisk. To namená moje poznámky, moje kroužkování a podtrhávání a moje můj sentiment.
Chtěl jsem, aby trochu nahlédla za oponu. za mojí oponu. Člověk přece nemůže číst věčně Nesba nebo Osha. Tohle je život. A spoiler- Vážně si o Kevinovi měli promluvit.

Doufal jsem, že trochu pochopí chování Kevina a jeho roztržité matky. Upřímně nevím, koho z nich mám raději, ha. S kým se ale asociuji je Kevin. A já doufal, že pochopí Kevinovo chování, pochod myšlenek, jeho svět. Znamenalo by to pak, že trochu porozumněla tomu mému.

Neporozumněla.

S vypravěčkou sice chvílemi sympatizovala, ale Kevina považuje za zvrhlého spratka... Dobrá, co si budeme nalhávat, to on je. Ale každá mince má dvě strany. A pijde mi že tu druhou přehlédla. Možná si jí všimnou jenom ti, kdo jsou na tom podobně, nebo se s něčím podobným setkali. Nevidí Kevinovu nesnesitelnou apatii, která štve i jeho samotného, jeho nudu, jeho touhu po tom prorazit strop a nahlédnout do jiného světa, jeho zklamání, když zjistil, že to nebylo takové, jak si to představoval, jeho následnou lítost, jeho zmatení, jeho ukřívděnost, jeho touha zanechat stopu, jeho potřeba porazit stereotyp, jeho nenávist k vlastnímu otci a smíšené pocity lásky k jeho matce, promíchané a maskované škodolibostí.
Vždycky jsem si myslel, že ví, že tíhnu k podobnému smýšlení. Myslel jsem, že tuší něco o mých plánech a jen si to nechce připustit. A možná to tak je. Možná náš následný rozhovor byl jen dílo psychického vydírání.

,,Podle mě, když má matka dítě, ze kterého vyroste vrah, násilník, pedofil nebo cokoliv podobného, ona si nemůže pomoct, pořád ho miluje. Ale určitě by byla šťastnější, kdyby ho nikdy neměla.''

Ano, mami, je to tak. Ale co chceš udělat? Utratit mě? No, doufejme tedy, že o mém osobním životě nic nezjistí. Rodinu a koníčky je lepší držet oddělené tlustou čarou.

I moje polovička miluje jen jednu mou část. Jen jednu stranu mince. Druhé části je bojí. Proto raději peníz moc neprohlíží. A já to vím. Nechce s tím mít nic společného. A já jí miluju, ale vyvolává to ve mě určité pochybnosti. Možná by lidi jako já měli být sami. Protože já bych měl asi strach žít s někým podobně smýšlejícím...
Možná bych měl skočit do knihy a vzít si emočně pokořenou apatickou Evu, tolerující vrahy a toužící jen po vřelém projevu lásky, haha. Jedna věc je jistá, nejspíš bych si rozumněl se svým novým nevlastním synem.

Bumerang

17. srpna 2017 v 21:45 | J. |  J.
Pocity marnosti, apatie a deprese se vrací jako nějakej zasranej bumerang a já ho s nadějí odhazuju s co největší silou, ale o to úderněji se pak vrátí.
Potřebuju se napít.

Za několik dní poletím poprvé letadlem úplně sám. Žádní kamarádi, žádná rodina, žádná přítelkyně. Jen já, já a moje maličkost. Ještě nikdy jsem si tolik nepřál havárii letadla. Vždycky jsem se cítil trochu provinile, když jsem se za to modlil a v letadle byl se mnou někdo, koho mám rád. Ale teď ne. Chci aby se ta zkurvená kocábka rozlomila vejpůl v co nejvyšší výšce. Nepřipoutám se, jen pro případ, že by se to stalo.
Člověk může být všem ukradený, ale jakmile zemře, všichni si hned začnou vyčítat, že spolu netrávili čas, nebo že se s ním pohádali, než zemřel nebo že na něj nebyli tak hodní, jak by si teď přáli. Do takových aby uhodil blesk. Knihy, umění, nápady a výtvory lidí se taky prodávají nejlíp, když už dotyčný natáhnul brka.
Možná dopíšu svoje veledílo, svojí ''Hru'', úhledně jí vytisknu a zalaminátuju, položím na viditelné místo a pak se uchlastám k smrti nebo tak. Záruka bestselleru, post mortem vydání díla rumem nasáklého a zdrogovaného sebevraha, který byl ještě do toho, světe div se, mentálně chorý!
Humbuk!

Rodinná pohoda

15. srpna 2017 v 4:10 | J. |  Poezie
Jsme spolu už spoustu let,
Má lásko, můj miláčku,
Ale jak nad tím tak přemýšlím,
Chci asi hodit zpátečku.

Chci ti něco ukázat,
Hrála' s někdy kroket, zlato?
Roque je něco podobného,
Tak pojď, jdeme na to.

A synáček půjde s náma,
Taťkův malý šampion,
Hru si jistě zamiluješ,
Budeš jí hrát ty i on.

Držím v rukou velkou pálku,
Zářivý úsměv na tváři,
Jste celou dobu proti mně,
Vy dva malí podlí lháři.

Rozmáchnu se,
Tvá noha zvučně křupne,
Křičíš jako pominutá,
Asi mi hlava pukne.

Víš, že bych vám neublížil,
Odpusť mi to, prosím, kotě,
Nechtěl jsem to udělat,
Dolez ke mně, obejmu tě.

Já se přece nezlobím,
Že syna jsi mi přebrala,
Zničila mi celej život,
A alkohol mi sebrala.

Tak přestaň prosím plakat,
A nezkoušej mě štvát,
Chci to skončit rychle,
Ať můžu večer psát.

Napíšu o tobě báseň,
I o tom malym skřetovi,
Jak jsem vám dal medicínu,
Krásce a malému hochovi.

Měli jste být na mé straně,
Nekout mi pikle za zády,
Takhle to pak dopadá,
Když hraješ na mě šarády.

Napřáhnu se znova,
Švih, prásk, křup a bum
Tvá hlava je na na kaši,
Ví o tom už celý dům.

Kdysi krásný obličej,
Který jsem tenkrát líbal,
Je teď ještě krásnější,
Než zamlada býval.

Kousky mozku tečou po zdi,
Z paličky visí vlasy,
Kam zmizel ten malej šmejd?
Schoval se mi asi.

Synku, hochu, chlapečku!
Tak vylez a pojď k tátovi,
Maminku nějak bolí hlava,
Tak musíme k doktorovi.

Tak vylez, ty sráči mrňavá,
Já vím, že tu 'seš,
Zasloužil bys přes zadek,
A to taky dostaneš.

Máš přece ctít otce svého,
Ty parchante malej,
A ty, barmane,
Mi prosím burbon nalej.

Hledám, pátrám,
Už cítím tvůj strach,
Někde slyším vzlykání,
Chystám si už rozmach.

Otevřu dveře,
Za nimi se krčí prcek,
Udeřím ho vší svou silou,
Páteř praskne jako klacek.

Teď sedím sám u stolu,
Píšu o všem záznam,
Dodržel jsem svůj slib, šéfe,
Odškrtal jsem celý seznam.

Udělal jsem co jste chtěli,
Oba dva jsou kaput,
Můžu být teď jeden z vás,
Členem týmu nafurt?

Že nechcete mě mezi sebe?
Vždyť oba jsem je oddělal,
Vy jste mi to slíbili-
Bože, co jsem to udělal?

Opilý námořník

13. srpna 2017 v 4:39 | J. |  J.
A je to tady.
Léto nastoupilo v plné síle a- hádej, hádej, hádači- Na týhle kocábce je teď oficiálně šéfem Kapitán Torrance. L. je něco jako nepodstatný podporučík, kterého bych mohl hodit přes palubu.
Užívám si to, dokud to jde. Každé léto jednou končí a všechno se anuluje.

Já mám kocábku náram náram náram, kocábku náram náramnou. Akorát že nemá ani cíl, ani směr. Střídá své kapitány rychle, a žadý chce plout jinam. Jen si navzájem kradou kormidélko jako děti bábovičky. Ten chce to a ten zas tohle. Loď by na mapě neudělala prostou linii, která by zobrazila, že plula určitým směrem- z bodu A do bodu B.
Ne, tahle by na mapě zanechala stopu smyček, cik-cak linek, zamotaných klubek a nerozhodných vlnovek. Kdo ví, kam nás vítr nakonec zanese. Možná až na konec světa. Možná doplujeme někam, kam nikdy nikdo nedoplul. A nebo nás dožene bouře a my prachbídně utoneme v hlubinách oceánu, dokud naše nafouklé bledé plující mrtvoly nesezobou racci a po naší existenci nezbudou ani památky.
Kdo ví?

(Co s opilým námořníkem?)
(Oholit mu břicho rezavou břitvou!)

Až léto skončí, taky se probudím s oholeným břichem, uvězněný v sudu nebo překvapený v posteli dcery nového kapitána. Mně se ta funkce ale líbí! Alespoň mám jako jediný z nás trochu představu, kam se chci plavit (No dobře, ne konkrétně, ale vím alespoň světadíl!).
Nevím, jak dlouho už se plavíme. Pojem času přestal dávat jakýkoliv smysl. Koho chytne první ponorková nemoc?

(Poj'd sem, ty malej sráči!)
(Ztratil nervy...)

Ano, uznávám, že se jedná asi nejvíce o můj obor. Jako jediný mám praxi. Ale netroufám si odhadnout konec tohoto absurního příběhu. Třeba to ani není příběh. Třeba se jedná jen o žalostný život nemocného chudáka. Chdáka, co žije ve svém světě plném příšer, špatných metafor o mořeplavectví a opojení.

Chci do knížky. Chci skočit do zažloutlých stránek a podtrhaných řádků a zapomenout na všechno, co se stalo mimo ně. Být postavou v knize nebo filmu, byl bych padouch. ten padouch, kterého nikdo nemůže skutečně nenávidět.
Přijdu si jako Tyler z Fight Clubu (jmenoval se tak, že?). Když jsem tu knihu četl, a viděl i film, s jeho postavou jsem se zžil. Nuzák, agresor, filosof, alkoholik a dokonce i alterego? No dejte pokoj, až příliš perfektní.
Jde o to, že i přesto, že to s ním neskončilo dobře, lidé ho znají. Jeho citáty si píšou na trička a sdílí je na sociálních sítí. Jeho obrázky najdete na plakátech, na přebalu knihy nebo třeba na hloupém street artu na ulici. A jedná se sice o trend, mít rád 'nepochopené' postavy. Ale vtip je v tom, že někomu nezůstanou nepochopené. Někdo je pochopí, a třeba se s nimi i asociuje. A to bych přesně chtěl já.
Ať už jsou moje vzpomínky skutečné nebo ne, stýská se mi. Často si představuju, že usnu a probudím se doma v Boulderu a zjistím, že tohle všechno byl jen podivný sen, který vyvolala nesprávná kombinace prášků s pitím. Pere se to ve mě. Kdybych měl druhou šanci, nevím, jestli by můj příběh skončil jinak.

Zkrátka mi asi není souzeno být šťastným.
Asi až moc ztrácím nervy.
Na to si připiju. Na to, ať už ten zasranej život konečně skončí.
Na to, abych přenechal svojí stopu v zemi, která mi právem náleží, splnil svůj úkol a pak puf.
Chci domů. Ale bez toho, aniž by si mě lidi pamatovali to neudělám.
Chci, aby tohle všechno mělo nějakou odezvu. Aby to stálo za to. Aby to utrpení přineslo alespoň nějakou formu zpětné vazby. Když už jsem musel trpět na téhle zasrané planetě, tak chci, aby to někdo alespoň ocenil. Aby nezapomněli. Chci toho moc? Doufám že ne, protože je to jediný, co mě drží naživu.

Nevěřící Tomáš

11. srpna 2017 v 10:01 | J. |  J.
Hořce ve mě nastupuje pocit absolutního sebeznechucení.

Celé to pozvolné vstřebávání skutečnosti, že o mně lidi mluví. Mluví a mluví a mluví. Moje rodina už nekupuje domů zásoby alkoholu. Dávají si pozor, co si kupují do lékárničky (a když je to něco, co člověk může zneužít, schovají to). Nikdo už mě nezve na oslavy ani na jiné akce, kde se podává třeba biť jen víno. A když mě pozvou, litují toho.
Pohledy ostatních, když si vyžádám třeba jen blbé léky na bolest a sním dva místo jednoho. Kontrolují nenápadně moje zorničky a když se třeba jen přeřeknu, nebo klopýtnu, tak je zle- Určitě jsem namol.
Domlouvají se mezi sebou, kdo mi dá promluvu do duše tentokrát. A ve finále je to pořád to samé dokola.
Nevím, jestli jsem někdy chtěl, aby na mě lidi koukali takhle.
Vím, co se řiká- jaký si to uděláš, takový to máš.

Sebelítost totiž není přepych, který bych si mohl dovolit.
A ani nechci.
(Na druhou stranu, L. ji má dost za nás za oba, no ne?)

Přišel můj čas, je půl čtvré ráno, má múza mě nejen políbila, ale nemilosrdně znásilnila a jediné, co mi chybí k dosažení naprosté spisovatelské nirvany je panáček (možná dva) a pár nových neonově růžových kamarádů ve stříbrném platu. A pak? No, možná konečně jednou něco dopíšu.
Nevím.
Možná mám zkrátka jen strach z dokončení. Krom toho, nikdy nic nebude perfektní. Vždycky zbudou věty, co se budou dát napsat lépe, nebo přehlédnuté pravopisné chyby. Psát si 'deníček' je jedna věc, ale psát doopravdy? Není snadné splnit svá vlastní očekávání.
Chce to používat mozek. Ano, ten slavný mozek Johna Daniela Edwarda Torrance. Nejste vy ten muž, co se živil svým mozkem? Pan Torrance, autor bestsellerů. Profesor Torrance, velebný dramatik a laureát Ceny Newyorských kritiků. Jack Torrance, literát, velevážený myslitel, nositel Pulitzerovy ceny za vzpomínkovou knihu Můj Život ve Dvacátém Století. kterou napsal v sedmdesáti letech. Jacky-boy, milovaný záporák... No kéžby! Ale co, jen neházet flintu do žita, na tohle všechno mám pořád času dost. Nejde si otevřít galerii, pokud mám jen pár skicáků a žádnou skutečnou propracovanou olejomalbu.
Všichni ostatní jsou jako zátěž, jako otravná koule na noze. Jak se má jeden soustředit na svou práci, na něco, co považuje za své poslání, na své koníčky a na svůj život, když ho někdo pořád zdržuje? Mám přistřižená křidélka, tak je to. Zavřeli mě v mrazáku jen s burákovým máslem a sušenkami a počítají s tím, že se nedostanu ven.
Však on mi někdo otevře. Vesmíre? Bože? Kdokoliv? Koukám na vás, teď přišla vaše chvíle. Potřebuju ven, a pak budu konečně ten, kým jsem vždycky měl být.
Protože já sliby dodržuju, pane řediteli. Ale musíte mi pomoct se odsud dostat, abych vám to dokázal. Už jsem tu dost dlouho. Sušenky ani chuť buráků už nemůžu vystát.
Chce to nastolit nějaké změny.

A vůbec, Wendy, hrála jsi někdy roque? Ne? Naučim tě to.

Můj nový život se k nerozeznání mísí s tím starým. Prý vidím realitu zkresleně. Promítám do ní až moc vzpomínek, které prý nejsou stoprocentně skutečné.
Nebyli tam. Nikdo z nich tam nebyl. Nebyli tam tehdy a nejsou tu ani teď. Taky bych byl chytrej jako radio, kdybych byl jen nějakej přiblblej doktůrek, co neumí nic jinýho než psát škrabopisem recepty. Taky bych to bral s nadhledem, kdybych nic z těch věcí nežažil. Když se historie začala teď opakovat a já zažívám to samé úplně odzačátku, nemám nikoho, kdo by mi to věřil.
Každýmu je salám, co jste zažili a viděli, pokud jste alkoholik a narkoman. Všechno co takoví lidé vidí, jsou přeci halucinace, no ne?
Kousněte se do prdele.

I nevěřící Tomáš nevěřil, ale pak uvěřil.
Jen si počkejte.
Nechce to víc, než kapku trpělivosti a odevzdání.
Pak všichni uvidíte.
Každej pak dostane medicínu-

Ochechule

10. srpna 2017 v 5:44 | J. |  J.
Ženský jsou ochechule.
V jednu chvíli je to samé Miláčku miluju tě jaký jsi bla bla budu tě milovat za každých okolností ble ble ble jsi roztomilý když jsi opilý pindy pindy, a jakmile se trošku usadíte a vzdáte se kvůli nim všeho, na čem vám kdy záleželo, zahodíte svůj celoživotní sen a děláte všechno pro to, aby byly šťastné, zvyknou si na vaše podpantofláctví a chtějí víc. Najednou je to všechno málo.

Ty jsi chtěl cestovat? Chyba lávky, já totiž ne. Buď tvůj sen nebo já.
Krindy pindy, omez pití, jestli mě miluješ.
Bububu, omez i drogy, aby toho nebylo málo.
Tak, teď to omez víc.
A teď přestaň úplně nebo se s tebou rozejdu.


Ženy jsou samá ruka, samá noha, samé prso a samý zadek a vy si ani neuvědomute, že pár těhlech aspektů jim dovoluje ovládat celý váš svět. Proč se nedá žít s nimi ani bez nich?

Ovšem, čtete moje plky a říkáte si, tak proč s ní jsi, ty chytráku? Proč jsi vůbec s někým?

Přece proto, že ji miluju.
A je to moje ochechule.

Wendy, miláčku, já ti přece nechci ublížit. Nikdy bych ti neublížil.
aneb
Už to tak bude, jsem rodinný typ.

Lišák

10. srpna 2017 v 5:36 | L. |  L.
Když se můj život asi před rokem nebo dvěma obrátil naruby, vytvořil jsem si nového kamaráda. Říkal jsem mu Andy. Andy byl muž středního věku v otrhaném, ušmudlaném a omšelém kostýmu lišky. Kouřil hodně doutníků, trávy a trochu smrděl, nemyslím, že by ten oblek někdy pral, pil jako duha a vždycky byl nad věcí.
Zasteklo se mi po něm. Byli jsme spolu jen chvíli. Ale i tak mě ten muž dost ovlivnil. Pomohl mi vyrovnat se s těžkou situací, kterou jsem tehdy prožíval. Pomohl mi dát se dohromady. Jeho práce pak skončila a začal chodit míň a míň, dokud nepřestal chodit úplně.
Dneska v noci mě navštívil ve snu. Dali jsme si spolu pár napěchovaných bongů a povídali si.
Dobře, možná to neskončilo jen u toho, ale o tom mluvit nehodlám (spoiler- už vím jaký je to dostat se na další metu s liškou). (Ale u mě to není žádný překvápko. Pamatuješ Jacky, jak jsme se tehdy opili a....?)
Byla to krásná noc. Byl jsem to zase já, vypadal jsem jako starý dobrý L., chybělo mi to. Každopádně, prožívám zase těžký období a ten chlap zkrátka ví co říct. Jednou chci mít taky všechno takhle na háku, jako lišák Andrew.
Snad ho ještě uvidím.

Jsem zvrhlík, ale jen když mám prázdniny

10. srpna 2017 v 2:20 | ??? |  L.
Poslední dobou mě navštěvuje ve snech zvláštní muž.
Nemám ponětí, jak se jmenuje, ani kdo to je. Dnes se mi o něm zase zdálo, podvedl jsem v tom snu s ním svojí přítelkyni (to není moc hezké, L.). Může to být někdo, koho jsem viděl v televizi? Na ulici? Těžko říct.
Mé sny jsou poslední dobou znepokojivé, děsí mě a matou mě. Je to asi přibližně stejná doba, co v nich vystupuje on. Zhoršily se mi halucinace. Vidím siluety, lidi, vlnící se okraje, šmouhy, hmyz a myši. Slyším smích, šepot, hlasy mlucící cizí řečí, nebo třeba dýchání. V noci mám špatný pocit. Jako když jsem se jako dítě bál otevřené skříně ve tmě, kterou jsem zapomněl zavřít.
Všechny osobnosti a alterega, co jsou ve mně se teď míchají absurdně dohromady. Což mi připomíná, že se mi dnes zdálo o doktoru Jackyllovi a panu Hydeovi. Tak, jak jsem si je představoval, když jsem to četl. Jen nebyli jeden člověk, chodili sešití dohromady jako siamská dvojčata. Jako vizuální metafora mě samotného.
Zrovna nedávno se mi zdálo, že si má přítelkyně našla milence a já je oba brutálně zavraždil, na truc svedl její sestru a pak se intoxikoval k smrti. Ale zrovna dnes se mi zdálo o Snovém Muži, takže si nemáme asi co vyčítat. Na druhou stranu ona nás nezabila (ale těžko říct, kdyby to zjistila, nemůžeme si být jistí ničím). Celkově se mi zdá teď o špatných věcech. Ale jinak než jindy. Teď jsem hlavním zlem v těch snech já. A upřímně si to užívám.
Jde přece jen o sny, ne?
Zrovna pár dní zpět jsem ošklivě vykuchal jednu svojí 'kamarádku'. Užil jsem si to. Ale byl jsem jako zvíře bez špetky sebeovládání. Pořád si pamatuju, jak ta krev chutnala, když jsem jí začal olizovat z ostří nože, co jsem použil. A na to, jakou strukturu měla na dotek její střeva.

Ale jinak jsem vážně slušnej chlap, fakt.

Znáte to, na většinu lidí leze jaro, na mě každý rok leze léto.

Je to rok co rok stejné.

Jsem zlejší, odtažitější, samotářský, prožiju drobnou psychotickou epizodu, jsem agresivnější, nabručený, deníky plním šílenostmi, kterým za pár měsíců už ani nerozumím, všichni se ptají jestli mi je dobře, piju od rána, koušu prášky na bolest, schnou a praskají mi rty, mám zvláštní sny, trpím přeludy, čtu pořád tu samou knihu, přijdu si zlejší a že jsem skutečně našel svoje pravé já. Vždycky si to myslím, i teď si to myslím. Ale podle zkušeností z předchozích let si myslím, že to po létě zase přejde.
V létě se asi vážně měníme v jednoho. Vždy přesně ve stejnou dobu, jakoby zazvonil pomyslný budík psychické lability.

Jako naše výroční společné zasedání, jako opakovaný poznávací zájezd. To, jak ho mám rád, a jak jsme si blízcí, mi dochází hlavně v létě.
Mluvím o létě, jakoby za to mohlo. Jakoby sluníčko a zmrzlina mohli za to, že se hroutím. Není to ročním obdobím. Je to samotou, kterou v létě každoročně prožívám. Býval jsem dříve přece takový celý rok. Asi do druháku na střední škole. Pak jsem si našel vztah, přestal být sám a svoje karamboly prožívám jen tehdy, když se na nějakou dobu izoluju.
Vždy mi v tu dobu dojde, že mi to poměrně chybí. Ano, díky Lisbeth jsem sice z obecního pohledu lepším člověkem. Milejším, chápavějším, citově povolnější. A láskyplnější. Ale teď? Cítím se nesmrtelně, nezranitelně. Když se neotevřete, nikdo se nedostane dovnitř a nic nezmůže. Jsem jako z kamene a líbí se mi to. Ale ačkoliv jsem si to slíbil mockrát, stejně to přestane a zase se oddělíme zdí. nebudu L. a Jack. Budu L. a Jack. Ale asi je to tak správně. Nejsem materiál na vztah ani nic podobného když jsem sloučený. Normálně jsem sice rozpolcenější a nešťastnější, ale funkční člen společnosti, kterého lidi mají rádi, a můj malý Hyde zůstane schovaný, dokud nenastane příležitost nebo důvod se objevit. Ale teď nerozeznávám jednoho od druhého. Možná proto ten sen se siamskými dvojčaty.

Léto mě děsí, ale i tak je to většinou vrcholem roku, co se psychózy týče. A já si to užívám zvrhlým způsobem, protože mě moje utrpení teď baví.

Normálně jsem zkrátka jen smutný a prázdný a cítím se vnitřně izolovaný. Ale teď? Jo, všechno je na velký hovno a všechno nesnášim. Ale umím s tím naložit. Přijdu si silnější. Mám rád, když jsme oba dohromady. Když je to jen L, jsem nešťastný. Když je to jen Jack, je možná až moc velkej parchant. Ale dohromady? Lehce melancholický zvrhlík. Ve všech smyslech toho slova. A cítím se dobře. Divně, ale dobře.
Můj vnitřní věštec mi ale čte z dlaně, že se švy přetrhají okamžitě, až přijedu zpět za svou milou. To ale nevadí. Vše se vrátí do starých kolejí. Nemusí vědět, kým v létě jsem. Je to moje malá osobní rozpustilá dovolená. A nemusí mě štvát, že už to skončilo. Tuhle dovolenou prožívám dvakrát do roka, což je nadprůměrný počet dovolených, co si člověk za rok udělá. Ještě mám měsíc našeho malého zvrhlého mišmaše a pak? Hou hou hou, šťastné a veselé.

-(autor neznámý)

Kočka v kolébce

8. srpna 2017 v 14:30 | L. |  Poezie
Není to tak dlouho,
co mé dítě se narodilo,
kluk jako buk,
vše rychle se to přihodilo.

Ale já mám spoustu letů,
co musím chytit,
a účtů nejmíň dvěstě.
naučil se chodit,
když byl jsem na pracovní cestě.

Mluvit uměl dřív,
než jsem se nadál,
a jak zalit vodou,
rostl pořád dál a dál.

A vždycky mě těšilo,
že vidí ve mně vzor,
,,Budu jako ty'' říkával,
a já neklad žádný odpor.

Vždyť to je sen každého muže,
i já ho vždycky měl,
proč by mě tedy netěšilo,
když ódy na mě pěl?

Jsem jako kočka v kolébce,
co nosí domů stříbrné lžíce,
otec malého chlapce,
muž na povrchu měsíce.

,,Nevím, kdy se vrátíš domů, táto,
ale já tu čekám,
hrozně bezva bude to,
tak snad se zítra dočkám.''

Je tomu pár dní,
co bylo mu už deset,
,,Díky za míč, táto!
Jdem ven? Budem si házet?''

Teď nemůžu, synku,
mám toho teď hodně,
on se na mě usmál,
a řekl ,,To je v pohodě.''

,,Máš skvělou práci,
a všechno nám platíš,
a já budu jako ty,
to za uši si zapiš.''

A já byl jak ta kočka v kolébce,
co nosí stříbrné lžíce,
otec osamělého chlapce,
muž na povrchu měsíce.

Byl už pravým mužem,
když se vrátil z vejšky,
,,Popovídáme si, synu?
Jsem na tebe pyšný.''

On se jenom zasmál,
a řekl, že možná příště,
,,Co bych ale chtěl tati,
jsou od auta klíče.
Nemusíš strach mít,
jdu jenom ven s přáteli,
tak můžu si je vzít?''

A já se cítil jak ta kočka v kolébce,
co pořád nosí ty hloupý lžíce,
otec dospělého chlapce,
muž na povrchu měsíce.

Je tomu už dlouho,
co nebydlí s námi,
tak vytočil jsem jeho číslo,
když zastesklo se mi.

Zeptal jsem se, zda se sejít nechce,
řekl ,,rád bych, tati,
jenže děti podlehly chřipce.
A ten blázinec, co mám v práci!
nemám teď čas, táto,
ale dík, že zavolal jsi.''

Když telefon položil,
došla mi pravda, jak se věc má.
Totiž to, že můj synek dospěl,
a je teď přesně jako já.


/* Děj není z mojí hlavy, inspirováno písní Cats in the cradle od Harryho Chapina, kterou jsem v dětství míval moc rád.*/

O králících a lidech

3. srpna 2017 v 1:22 | L. |  Poezie
Už mě to tu nebaví,
Žadoním o milostivou smrt,
Asi nejsem typ na život,
Však z něho mám stejně prd.

Nechápu vůbec nic,
Nelíbí se mi v téhle době,
Nenávidím ostatní
A nerozumím sobě.

Nerozumím lidským citům,
V kapse nosím myšičku,
Pročpak že se nehýbe?
Zabil jsem jí, hošíčku.

Já jsem ale vážně nechtěl,
Rozdrtit ji na kousky,
Chtěl jsem jí jen pohladit,
Když měla tak sladké vousky.

Chci se zavřít do jeskyně
Do sarkofágu, nebo rakve,
Do hluboké nory v zemi,
Kde králíci žerou mrkve.

A já se k nim přidám,
Stanu se jejich králem,
Rozkošná to představa,
Už se tam vidím málem.

Ušákům budu laskavý,
Ale přísný vládce,
Však nemůžou si také myslet,
Že vše projde hladce.

Radši budu chroupat tuřín,
A hrabat se v blátě,
Než žít na povrchu s lidmi,
V tomhle či jiném státě.

A čelit rozmarům a problémům,
Zkrátka všem tupým lidskostem,
Nechci se toho účastnit,
Čelit normám, povinnostem.

Chci tu jen stát v koutě,
Jak čekanka čekat,
Proplout životem po svém,
Na okolní svět nedat.

Jenže lidstvu neutečeš,
Vším tím musíš projít, kluku,
I když budeš chtít skočit z mostu,
Nebo spolknout kulku.

Však králem všech králíků,
Můžeš i tak být,
Vždy když zavřeš oči,
Zkrátka když nechceš bdít.

Tvá liduprázdná nora,
Nezná žádné zákony,
Neplatí tu status quo,
Pustí z úzdy démony.

Tady život není nuda,
I když je to jenom nora,
Je v ní víc než můžeš vidět,
Když koukáš se takhle shora.

Neexistuje tu čas,
Ani následky žádných činů,
Zůstaň tady s námi, Alenko
v říši divů!

Já vždy když zavřu oči,
Vidím svůj osobní šerý svět,
Své králičí království,
Odstěhoval bych se hned.

Ale nic netrvá věčně kluku,
A vím, že raději zemřít,
Jenže dřív nebo později,
Ty oči musíš otevřít.

Milost

2. srpna 2017 v 11:34 | L. |  L.
Tak už mě konečně zabijte a neprodlužujte to.

Mluvím na vás,
hrajete si se mnou už dost dlouho.
I loutky mají svoje limity.
Mě už to zkrátka nebaví. Všechno. Cítím se, jakobych jako smyslů zbavený volal a křičel o pomoc, ale kolemjdoucí se na mě jen soucitně usmívali a šli si dál svojí cestou.
Nedivím se, pro mě pomoc neexistuje.
Tak mě netrapte a pusťte mi žilou.
Chci se vrátit domů.
Nechci tam být jenom ve spánku.
Milost, prosím.