Jsem zvrhlík, ale jen když mám prázdniny

10. srpna 2017 v 2:20 | ??? |  L.
Poslední dobou mě navštěvuje ve snech zvláštní muž.
Nemám ponětí, jak se jmenuje, ani kdo to je. Dnes se mi o něm zase zdálo, podvedl jsem v tom snu s ním svojí přítelkyni (to není moc hezké, L.). Může to být někdo, koho jsem viděl v televizi? Na ulici? Těžko říct.
Mé sny jsou poslední dobou znepokojivé, děsí mě a matou mě. Je to asi přibližně stejná doba, co v nich vystupuje on. Zhoršily se mi halucinace. Vidím siluety, lidi, vlnící se okraje, šmouhy, hmyz a myši. Slyším smích, šepot, hlasy mlucící cizí řečí, nebo třeba dýchání. V noci mám špatný pocit. Jako když jsem se jako dítě bál otevřené skříně ve tmě, kterou jsem zapomněl zavřít.
Všechny osobnosti a alterega, co jsou ve mně se teď míchají absurdně dohromady. Což mi připomíná, že se mi dnes zdálo o doktoru Jackyllovi a panu Hydeovi. Tak, jak jsem si je představoval, když jsem to četl. Jen nebyli jeden člověk, chodili sešití dohromady jako siamská dvojčata. Jako vizuální metafora mě samotného.
Zrovna nedávno se mi zdálo, že si má přítelkyně našla milence a já je oba brutálně zavraždil, na truc svedl její sestru a pak se intoxikoval k smrti. Ale zrovna dnes se mi zdálo o Snovém Muži, takže si nemáme asi co vyčítat. Na druhou stranu ona nás nezabila (ale těžko říct, kdyby to zjistila, nemůžeme si být jistí ničím). Celkově se mi zdá teď o špatných věcech. Ale jinak než jindy. Teď jsem hlavním zlem v těch snech já. A upřímně si to užívám.
Jde přece jen o sny, ne?
Zrovna pár dní zpět jsem ošklivě vykuchal jednu svojí 'kamarádku'. Užil jsem si to. Ale byl jsem jako zvíře bez špetky sebeovládání. Pořád si pamatuju, jak ta krev chutnala, když jsem jí začal olizovat z ostří nože, co jsem použil. A na to, jakou strukturu měla na dotek její střeva.

Ale jinak jsem vážně slušnej chlap, fakt.

Znáte to, na většinu lidí leze jaro, na mě každý rok leze léto.

Je to rok co rok stejné.

Jsem zlejší, odtažitější, samotářský, prožiju drobnou psychotickou epizodu, jsem agresivnější, nabručený, deníky plním šílenostmi, kterým za pár měsíců už ani nerozumím, všichni se ptají jestli mi je dobře, piju od rána, koušu prášky na bolest, schnou a praskají mi rty, mám zvláštní sny, trpím přeludy, čtu pořád tu samou knihu, přijdu si zlejší a že jsem skutečně našel svoje pravé já. Vždycky si to myslím, i teď si to myslím. Ale podle zkušeností z předchozích let si myslím, že to po létě zase přejde.
V létě se asi vážně měníme v jednoho. Vždy přesně ve stejnou dobu, jakoby zazvonil pomyslný budík psychické lability.

Jako naše výroční společné zasedání, jako opakovaný poznávací zájezd. To, jak ho mám rád, a jak jsme si blízcí, mi dochází hlavně v létě.
Mluvím o létě, jakoby za to mohlo. Jakoby sluníčko a zmrzlina mohli za to, že se hroutím. Není to ročním obdobím. Je to samotou, kterou v létě každoročně prožívám. Býval jsem dříve přece takový celý rok. Asi do druháku na střední škole. Pak jsem si našel vztah, přestal být sám a svoje karamboly prožívám jen tehdy, když se na nějakou dobu izoluju.
Vždy mi v tu dobu dojde, že mi to poměrně chybí. Ano, díky Lisbeth jsem sice z obecního pohledu lepším člověkem. Milejším, chápavějším, citově povolnější. A láskyplnější. Ale teď? Cítím se nesmrtelně, nezranitelně. Když se neotevřete, nikdo se nedostane dovnitř a nic nezmůže. Jsem jako z kamene a líbí se mi to. Ale ačkoliv jsem si to slíbil mockrát, stejně to přestane a zase se oddělíme zdí. nebudu L. a Jack. Budu L. a Jack. Ale asi je to tak správně. Nejsem materiál na vztah ani nic podobného když jsem sloučený. Normálně jsem sice rozpolcenější a nešťastnější, ale funkční člen společnosti, kterého lidi mají rádi, a můj malý Hyde zůstane schovaný, dokud nenastane příležitost nebo důvod se objevit. Ale teď nerozeznávám jednoho od druhého. Možná proto ten sen se siamskými dvojčaty.

Léto mě děsí, ale i tak je to většinou vrcholem roku, co se psychózy týče. A já si to užívám zvrhlým způsobem, protože mě moje utrpení teď baví.

Normálně jsem zkrátka jen smutný a prázdný a cítím se vnitřně izolovaný. Ale teď? Jo, všechno je na velký hovno a všechno nesnášim. Ale umím s tím naložit. Přijdu si silnější. Mám rád, když jsme oba dohromady. Když je to jen L, jsem nešťastný. Když je to jen Jack, je možná až moc velkej parchant. Ale dohromady? Lehce melancholický zvrhlík. Ve všech smyslech toho slova. A cítím se dobře. Divně, ale dobře.
Můj vnitřní věštec mi ale čte z dlaně, že se švy přetrhají okamžitě, až přijedu zpět za svou milou. To ale nevadí. Vše se vrátí do starých kolejí. Nemusí vědět, kým v létě jsem. Je to moje malá osobní rozpustilá dovolená. A nemusí mě štvát, že už to skončilo. Tuhle dovolenou prožívám dvakrát do roka, což je nadprůměrný počet dovolených, co si člověk za rok udělá. Ještě mám měsíc našeho malého zvrhlého mišmaše a pak? Hou hou hou, šťastné a veselé.

-(autor neznámý)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama