Nevěřící Tomáš

11. srpna 2017 v 10:01 | J. |  J.
Hořce ve mě nastupuje pocit absolutního sebeznechucení.

Celé to pozvolné vstřebávání skutečnosti, že o mně lidi mluví. Mluví a mluví a mluví. Moje rodina už nekupuje domů zásoby alkoholu. Dávají si pozor, co si kupují do lékárničky (a když je to něco, co člověk může zneužít, schovají to). Nikdo už mě nezve na oslavy ani na jiné akce, kde se podává třeba biť jen víno. A když mě pozvou, litují toho.
Pohledy ostatních, když si vyžádám třeba jen blbé léky na bolest a sním dva místo jednoho. Kontrolují nenápadně moje zorničky a když se třeba jen přeřeknu, nebo klopýtnu, tak je zle- Určitě jsem namol.
Domlouvají se mezi sebou, kdo mi dá promluvu do duše tentokrát. A ve finále je to pořád to samé dokola.
Nevím, jestli jsem někdy chtěl, aby na mě lidi koukali takhle.
Vím, co se řiká- jaký si to uděláš, takový to máš.

Sebelítost totiž není přepych, který bych si mohl dovolit.
A ani nechci.
(Na druhou stranu, L. ji má dost za nás za oba, no ne?)

Přišel můj čas, je půl čtvré ráno, má múza mě nejen políbila, ale nemilosrdně znásilnila a jediné, co mi chybí k dosažení naprosté spisovatelské nirvany je panáček (možná dva) a pár nových neonově růžových kamarádů ve stříbrném platu. A pak? No, možná konečně jednou něco dopíšu.
Nevím.
Možná mám zkrátka jen strach z dokončení. Krom toho, nikdy nic nebude perfektní. Vždycky zbudou věty, co se budou dát napsat lépe, nebo přehlédnuté pravopisné chyby. Psát si 'deníček' je jedna věc, ale psát doopravdy? Není snadné splnit svá vlastní očekávání.
Chce to používat mozek. Ano, ten slavný mozek Johna Daniela Edwarda Torrance. Nejste vy ten muž, co se živil svým mozkem? Pan Torrance, autor bestsellerů. Profesor Torrance, velebný dramatik a laureát Ceny Newyorských kritiků. Jack Torrance, literát, velevážený myslitel, nositel Pulitzerovy ceny za vzpomínkovou knihu Můj Život ve Dvacátém Století. kterou napsal v sedmdesáti letech. Jacky-boy, milovaný záporák... No kéžby! Ale co, jen neházet flintu do žita, na tohle všechno mám pořád času dost. Nejde si otevřít galerii, pokud mám jen pár skicáků a žádnou skutečnou propracovanou olejomalbu.
Všichni ostatní jsou jako zátěž, jako otravná koule na noze. Jak se má jeden soustředit na svou práci, na něco, co považuje za své poslání, na své koníčky a na svůj život, když ho někdo pořád zdržuje? Mám přistřižená křidélka, tak je to. Zavřeli mě v mrazáku jen s burákovým máslem a sušenkami a počítají s tím, že se nedostanu ven.
Však on mi někdo otevře. Vesmíre? Bože? Kdokoliv? Koukám na vás, teď přišla vaše chvíle. Potřebuju ven, a pak budu konečně ten, kým jsem vždycky měl být.
Protože já sliby dodržuju, pane řediteli. Ale musíte mi pomoct se odsud dostat, abych vám to dokázal. Už jsem tu dost dlouho. Sušenky ani chuť buráků už nemůžu vystát.
Chce to nastolit nějaké změny.

A vůbec, Wendy, hrála jsi někdy roque? Ne? Naučim tě to.

Můj nový život se k nerozeznání mísí s tím starým. Prý vidím realitu zkresleně. Promítám do ní až moc vzpomínek, které prý nejsou stoprocentně skutečné.
Nebyli tam. Nikdo z nich tam nebyl. Nebyli tam tehdy a nejsou tu ani teď. Taky bych byl chytrej jako radio, kdybych byl jen nějakej přiblblej doktůrek, co neumí nic jinýho než psát škrabopisem recepty. Taky bych to bral s nadhledem, kdybych nic z těch věcí nežažil. Když se historie začala teď opakovat a já zažívám to samé úplně odzačátku, nemám nikoho, kdo by mi to věřil.
Každýmu je salám, co jste zažili a viděli, pokud jste alkoholik a narkoman. Všechno co takoví lidé vidí, jsou přeci halucinace, no ne?
Kousněte se do prdele.

I nevěřící Tomáš nevěřil, ale pak uvěřil.
Jen si počkejte.
Nechce to víc, než kapku trpělivosti a odevzdání.
Pak všichni uvidíte.
Každej pak dostane medicínu-
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama