Opilý námořník

13. srpna 2017 v 4:39 | J. |  J.
A je to tady.
Léto nastoupilo v plné síle a- hádej, hádej, hádači- Na týhle kocábce je teď oficiálně šéfem Kapitán Torrance. L. je něco jako nepodstatný podporučík, kterého bych mohl hodit přes palubu.
Užívám si to, dokud to jde. Každé léto jednou končí a všechno se anuluje.

Já mám kocábku náram náram náram, kocábku náram náramnou. Akorát že nemá ani cíl, ani směr. Střídá své kapitány rychle, a žadý chce plout jinam. Jen si navzájem kradou kormidélko jako děti bábovičky. Ten chce to a ten zas tohle. Loď by na mapě neudělala prostou linii, která by zobrazila, že plula určitým směrem- z bodu A do bodu B.
Ne, tahle by na mapě zanechala stopu smyček, cik-cak linek, zamotaných klubek a nerozhodných vlnovek. Kdo ví, kam nás vítr nakonec zanese. Možná až na konec světa. Možná doplujeme někam, kam nikdy nikdo nedoplul. A nebo nás dožene bouře a my prachbídně utoneme v hlubinách oceánu, dokud naše nafouklé bledé plující mrtvoly nesezobou racci a po naší existenci nezbudou ani památky.
Kdo ví?

(Co s opilým námořníkem?)
(Oholit mu břicho rezavou břitvou!)

Až léto skončí, taky se probudím s oholeným břichem, uvězněný v sudu nebo překvapený v posteli dcery nového kapitána. Mně se ta funkce ale líbí! Alespoň mám jako jediný z nás trochu představu, kam se chci plavit (No dobře, ne konkrétně, ale vím alespoň světadíl!).
Nevím, jak dlouho už se plavíme. Pojem času přestal dávat jakýkoliv smysl. Koho chytne první ponorková nemoc?

(Poj'd sem, ty malej sráči!)
(Ztratil nervy...)

Ano, uznávám, že se jedná asi nejvíce o můj obor. Jako jediný mám praxi. Ale netroufám si odhadnout konec tohoto absurního příběhu. Třeba to ani není příběh. Třeba se jedná jen o žalostný život nemocného chudáka. Chdáka, co žije ve svém světě plném příšer, špatných metafor o mořeplavectví a opojení.

Chci do knížky. Chci skočit do zažloutlých stránek a podtrhaných řádků a zapomenout na všechno, co se stalo mimo ně. Být postavou v knize nebo filmu, byl bych padouch. ten padouch, kterého nikdo nemůže skutečně nenávidět.
Přijdu si jako Tyler z Fight Clubu (jmenoval se tak, že?). Když jsem tu knihu četl, a viděl i film, s jeho postavou jsem se zžil. Nuzák, agresor, filosof, alkoholik a dokonce i alterego? No dejte pokoj, až příliš perfektní.
Jde o to, že i přesto, že to s ním neskončilo dobře, lidé ho znají. Jeho citáty si píšou na trička a sdílí je na sociálních sítí. Jeho obrázky najdete na plakátech, na přebalu knihy nebo třeba na hloupém street artu na ulici. A jedná se sice o trend, mít rád 'nepochopené' postavy. Ale vtip je v tom, že někomu nezůstanou nepochopené. Někdo je pochopí, a třeba se s nimi i asociuje. A to bych přesně chtěl já.
Ať už jsou moje vzpomínky skutečné nebo ne, stýská se mi. Často si představuju, že usnu a probudím se doma v Boulderu a zjistím, že tohle všechno byl jen podivný sen, který vyvolala nesprávná kombinace prášků s pitím. Pere se to ve mě. Kdybych měl druhou šanci, nevím, jestli by můj příběh skončil jinak.

Zkrátka mi asi není souzeno být šťastným.
Asi až moc ztrácím nervy.
Na to si připiju. Na to, ať už ten zasranej život konečně skončí.
Na to, abych přenechal svojí stopu v zemi, která mi právem náleží, splnil svůj úkol a pak puf.
Chci domů. Ale bez toho, aniž by si mě lidi pamatovali to neudělám.
Chci, aby tohle všechno mělo nějakou odezvu. Aby to stálo za to. Aby to utrpení přineslo alespoň nějakou formu zpětné vazby. Když už jsem musel trpět na téhle zasrané planetě, tak chci, aby to někdo alespoň ocenil. Aby nezapomněli. Chci toho moc? Doufám že ne, protože je to jediný, co mě drží naživu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama