Taťka mlsoun

18. srpna 2017 v 7:11 | L. |  Poezie
Od doby, co maminka odešla,
Tak tatínek mlsá hodně,
Tic-tac, bonbony a cukrátka,
Ale nikdy nenechá nic pro mě.

Asi budou hodně dobré,
A nejspíš je má hodně rád,
Je po nich vždy šťastnější,
A můžeme si hrát.

Cukr jí i nosem,
Až tolik ho miluje,
Dává mu to energii,
A pak si se mnou maluje.

Neví, že ho při tom vidím,
A já mám trochu obavy,
Protože občas si dá trochu moc,
Spadne, a praští se do hlavy.

Spoustu hodin potom hajá,
Tak peřinkou ho přikreju,
Pohladím ho ve vlasech,
A bebí mu umeju.

Když nemlsá, je hodně smutný,
Asi mu chybí maminka,
Ale vždycky mu pomůže,
Jedna speciální lentilka.

Nechce, abych mu ujídala,
Bonbony má v krabici,
A dal jí hodně vysoko,
Do ložnice na polici.

Mám tatínka hodně ráda,
Hraje i roli mámy,
Nechce žádnou jinou paní,
Co by žila s námi.

Moc maminku miloval,
Nosí pořád její fotku,
A když se na ní vždycky dívá,
Lesknou se mu oči trochu.

A i když jí teď nic nebolí,
Pořád mi moc chybí,
Ale tatínek říká, že je v nebi,
A oba nás vidí.

Prý mě bude vždycky chránit,
A bude se mnou všude,
Ale co chudák taťka,
Na toho čas nezbude?

Dnes hajá v mém pokojíku,
Tvrdě tam teď spí,
Je cítit jako pivečko,
A hořký kouř z něj čpí.

Chtěla jsem být taky šťastná,
A strach mám o něj maličko,
Co když dostane cukrovku,
Nebo zastaví se mu srdíčko?

Nechtěla jsem taťku okrást,
Nechtěla jsem švindlovat,
Vypadal ale tak šťastně,
Chtěla jsem jen ochutnat.

Dnes měl osm růžových bonbonků,
A dvanáct těch bílých,
Tři veliké žluté,
A pět dobrých modrých.

Vzala jsem si židli,
Na ní dala stoličku,
To abych dobře dosáhla,
Na zakázanou poličku.

Uvnitř bylo mnohem víc,
Než jenom ty cukrovinky,
Injekce, čtverečky a malé houby,
Pro mě samé velké novinky.

Houby ale nemám ráda,
A z injekcí mám strach,
Je tatínek snad doktor?
A k čemu má v sáčku prach?

Konečně jsem našla,
Všechny druhy sladkostí,
Jsou ve zvláštních balíčcích,
Za lahvičkami různých velikostí.

Vzala jsem si co měl tatínek,
Nasypala si to do ručičky,
Zapila to lektvarem, co měl u postele,
Ze kterého mi vytryskly slzičky.

Ten lektvar je fuj fuj,
A bonbony vůbec nejsou sladké,
Vůbec nevím, proč je papá,
Když chutnají takhle.

Nožky se mi zamotali,
Začali se plíst,
Ležím mu teď na postýlce,
Neměla jsem je jíst.

Všechno se mi točí,
Chtěla by jsem spinkat,
Co je ta sakra za bonbony?
Asi budu blinkat.

Slyším strašidelné zvuky,
všude šílené barvy,
Vidím lidské siluety,
A odporné larvy.

Hodně jsem se bála,
Ale nemohla jsem křičet,
Mé tělíčko nefunguje,
Tak začala jsem brečet

Brzy mě našel tatínek,
V očích měl velkou paniku,
Seběhlo se to rychle,
Zavolal hned sanitku.

Křičel na ně,
Prej ať pohnou prdelí,
A křičel na ně sprosťárny,
I když se tak nemluví.

Pak přiběhnul ke mě,
K sobě mě přivinul,
Že prý ho to mrzí,
Že je strašný vůl.

Moc si na nic nevzpomínám,
Jen vím že hodně brečel,
Ptal se co jsem přesně snědla,
když jsem mu to řekla, ječel.

Už chtěla jsem jít hodně spát,
A slyšela jsem maminku,
Jak volá moje jméno,
A že prý uvidíme se za chvilku.

Z dálky slyším tátův pláč,
Fackuje mi tváře,
Prý že nesmím usnout,
A dál jen samý nářek.

Tati, já teď nemám sílu,
Si s tebou už dnes hrát,
Pohrajem si zase zítra,
Já teď vážně musím spát.

Za chvíli vidím sama sebe,
Sestry a doktora v bílém kabátu,
Jsem zelená a poblinkaná,
A doktor mluví na tátu.

Taťka má tvář v dlaních,
U mého lůžka klečí,
Opakuje že je kretén,
A hodně moc brečí.

Doktor řekl, že jsem byla slabá,
Tatínek mě objímá,
Šeptá mi spoustu věcí,
A mě to moc dojímá.

Pořád se mi omlouvá,
Teď ale zní vyrovnaně,
A slibuje že ještě dnes večer,
Budeme všichni tři pohromadě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama