Září 2017

Šachová partie

26. září 2017 v 14:13 | J. |  J.
Tenhle svět, ať už jsem kdekoliv, je jed. Celá tahle hloupá planeta. Všichni jsou proti mě. Tvrdí, že to tak není. Tváří se nevinně, ale já to vidím. Kujou pikle.
Všichni.
Všichni pro mě chtějí 'to nejlepší'. Ale ničemu nerozumí, ani jeden z nich. Nechápou ty věci, co se kolem mě dějí. Jenže já to všechno viděl. A vždycky jsem to věděl. Mám smysl, mám úkol. A všichni mi jeho plnění komplikují. Nechápou pakt, co jsem uzavřel. Ten, co mi byl přidělený. Pinčlové, pěšáci. Nevadí mi vést život, jaký vedu. Ale to, že nikdo neví, že ho vedu, mě ničí skoro stejně, jako on sám.
Myslí, že jsem jen extravagantní umělec, alkoholik, pisálek, feťák. Můj cíl není být spisovatelem. To je jenom to, díky čemuž přežívám. A drogy.
Neumí si představit, kam až mířím. Třeba se dostanu až do vedení a budu něčím šéfem. Tak, jako je můj šéf mně. Musím to psát, vře to ve mně. Jsem plný informací, ale nemám jak se sdílet. Ani s kým. Nikdo by to nechápal. A já neznám vhodná slova.
Umře se mnou tolik věcí, co by svět posunuly. Mám toho v sobě moc. Přijde mi, že vybouchnu. Ale nikdo nerozumí. Ani já občas ne. Jen vím, že to tak je.
Bojí se toho.
Myslí si, že jsem blázen. A taky to tak zní, vždyť mě poslouchejte. Paranoidní schizofrenik, nebo tak něco. To už jsem slyšel, vymyslete něco novýho, pane doktore. Taky bych si to na jejich místě myslel.
Taky nevím přesně, jak to je. To ví jenom nadřízení.
A pak jejich figurky. Ale ne pinčlové, koně. Nebo třeba střelci.
Nevím, kolik jich na hracím poli je. Třeba je partie blíží ke konci a jsem poslední.
Něco mi bylo přiděleno. Ale nepřišel k tomu návod ani instrukce. Všechno přichází v náznacích zhora. V klíčích, v symbolech.
chtěl bych zpátky domů. Proč mě poslali sem? Nepatřím sem. Co je mým úkolem? Jsem testovací panák? Nebo to mělo nějaký smysl? Splním cokoliv, jen mě prosím popostrčte správným směrem. Potřebuju vědět víc.
Ubíjí mě hnát se dál v nejistotě a pochybách. Co když jen vyšlapávám cestičku někomu jinému, důležitějšímu?
To mě děsí.
Třeba jsem jako Vespucci a ten druhý, ten bude Kolumbus. To on odstaruje novověk. To chci ale já! Já chci být rok 1492!
Třeba mi dávají větší pocit důležitosti, než mi náleží. Třeba mě využívají.
Třeba se Coloradská historie bude opakovat.
Tak rozptylte mé pochyby! Proč mlčíte?!
Mám svého Boha. Nevím ale, zda jsem v jeho nekonečné milosti a patřím k jeho oblíbencům, nebo se mnou hraje jen zvrhlou hru. Nebo obojí? Třeba jsme si podobní. Třeba oba rádi zabíjíme to, co milujeme. Jako skuteční umělci.
A nebo už dávno ví, jak tohle skončí a jen zneužívá své moci, aby se pobavil. Třeba je vážně jako já. Nebo spíš já jako on, stvořen k jeho obrazu. Taky v The Sims tvořím postavy, co jsou jako já. A pak je topím v bazénu.
Třeba mě chce povýšit. Přál bych si být ředitelem. A nebo pracovat alespoň pod ním. Až se vrátím domů.
Ať už se se mnou jakkýkoliv plán -pro mě dobrý, či zlý- jsem zcela oddaný, kajícný a pokorný. Ale ať je plán cokoliv, vím, že ještě není čas. Poznám, až přijde.

televize vize vize vize

26. září 2017 v 2:26 | L. |  L.
Když se koukám do zrcadla, vidím někoho úplně cizího. Ale přesto povědomýho.

Pořád mi přijde, že tu se mnou někdo je.
(Todd?)
A já na něj promluvím, a pak mi dojde, že nikdo neodpoví.
Většinou.

Nebyl jsem narozen, ale přesto existuju.

Svět je jako hrádek z písku, a já se chci dostat za hradby. Je za nimi geometrie, tříštění skla, žmolky, frekvence, lidi bez obličejů a televize vize vize viZE VIZE VIZE.
RESTART
RESTART
RESTART.
Ale co když escape nefunguje?

Sto

26. září 2017 v 2:18 | L. |  L.
Woohoo, stý článek!
100 počinů plných fňukání!
Dostanu kupón, nebo tak něco?

Ublinknul jsem si do pusy. Chlapské krknutí, jak se tomu říká.
Majestátní oslava.

Doprdele s AA

26. září 2017 v 1:44 | L. |  L.
Proč neexistuje něco jako AA naruby? Jako- Ahoj, já jsem L. a už měsíc jsem nebyl střízlivý. A všichni by mi tleskali a dostal bych žetonek oficiálního ožraly. To by se mi líbilo.

Dexter a Jack

26. září 2017 v 1:40 | L. |  L.
Hádejte, kdo je úplně na sračky?
Jsem to já!

Ale nějak mi to nestačí. Už dva měsíce jsem neměl Dextera. Bože, a ještě skoro měsíc ho mít nebudu. To je čtvrt roku. Tak dlouho jsem nebyl čistý za poslední tři roky. A upřímně? Stojí to za starou bačkoru. Berte drogy děti, jen díky nim přežijete na týhle smradlavý skládce, která si říká svět. Ten hnilobný pach chcíplých myší je jako rajská vůně. Kvašené šťávy chutnají jako ambrosie a odporné panorama plné starých ledniček a bezdomovců je jako Nebeská brána.
Jak já se těším! Dex Dex Dex, a pro velký úspěch, ještě jednou Dex.
Kdyby byla možnost, došel bych pro něj teď až na konec světa. Ale nemám. A tak dychtivě čekám, ještě měsíc, a pak tu bude. Můj tajný milenec, můj největší koníček. Podlehl jsem jeho omamnému kouzlu a už nikdy mě nepustí. Upřímně, byla to láska na první pohled. Ta hořká pachuť, co zůstává na kořeni jazyka, mi chybí víc než sex, když teď trávím všední dny úplně sám. Na Dex nebo na sex? Dobře, to bylo ze slabšího soudku. Ale chápete mně.

Ale do té doby, pane Danielsi, vemte si mě! Vem si mě úpně celého a dělej, co umíš! Miluju tě.

Jsem vůl, ale jenom proto, že chci

26. září 2017 v 1:09 | L. |  L.
Bože, za co mě trestáš? Proč jsou všichni okolo mě blbí jak tágo?
No vážně, je to jako přehlídka imbecilů.
Mně tady žít nebaví, akorát se rozčiluju a jsem z toho smutný. Nebýt kávy naředěné Jackem, asi bych se na pásku oběsil na záchodech.

Tahle stránka je něco jako moje malá osobní trucovna.
Upřímně, jestli tohle někdo čte, musí mě mít za zahořklého narcise.
A ten dojem je správný. Zahořklý povýšený cynický alkáč s pominutými smysly, co nechápe emoce a který proplouvá životem ze dne na den. Jsem výhra v loterii, ding ding ding. Čekám na dopisy od fanoušků.

Upřímně, co ze mě dělá lepšího člověka, než jsou ostatní? Nikdo mě nemá rád. Jsem vůl. Proč jsem volem rád?

Zn. spěchá

23. září 2017 v 14:51 | L. |  L.
Neviděl někdo můj zdravý rozum, duši a příčetnost?
Odměna žádná

křeček v kouli

21. září 2017 v 15:55 | L. |  L.
Pletou se mi hranice mezi realitou a mým světem. Stále méně rozumím lidem. Dal bych si dávku, alkohol už nepomáhá. Což samozřejmě neznamená, že jsem s ním seknul, haha. Všichni mi děsně pijí krev. Každý něco chce. Každý něco očekává.
Lidská interakcce mě navýsost unavuje. Lidé si mě hází mezi sebou a já se na ty chvíle měním jejich verzí sebe sama, takovým jakým si to přejou. Neříkám, že to není asi běžné, ale jen to, že já nechci být součástí tohoto rituálu.
Chci se sjet, pořádně, chci pohledět pánu Bohu do tváře. Chci mu říct, že to pěkně posral. Nemá tvořit vadné součástky. Nebo jim má svět přizpůsobit. Jenže od posadil kočku na kolo a řekl jí, ať jede. To, že kočka dolů nedosáhne, ani si neuvědomuje, co vlastně dělá, to je už její starost.
Mám svou milovanou, svojí Bibi, ale přesto se cítím děsně sám. Cítím se jako bych žil v pomyslné plastové kouli a všechno pozoroval ze svého koutku. SOučístí světa, ale stále v izolaci.
Nějak mě to nebaví. Není to ani trochu super. Ani. Malinko.