Září 2017

Cena Alfreda Radoka pro strýčka Eda

28. září 2017 v 22:38 | L. |  Poezie
Jak hraju, že vím co dělám,
A že mám smysl života,
Zasloužil bych ocenění,
Cenu Alfreda Radoka,

Chtěl jsem přestat pít,
Víno však dolévá se samo,
Měl jsem sny a naděje,
Co se to se mnou stalo?

Jen ty, můj drahý synovečku,
Ty jediný's mi zbyl,
Když opustila mě má žena,
Jen ty jsi tady byl.

Více než tvým strýcem,
Jsem spíše jak tvůj otec,
Jsi se mnou už od doby,
Co s ním i mámou je konec.

Neviděl jsem tě odmalička,
Však zamiloval si tě hned,
Neříkej mi Edwarde,
Říkej mi Strejda Ed.

Nevynech to slovo 'strejda',
Víš jak si na něj potrpím,
Koukej dělat, co ti říkám,
Nebo ti pěkně zatopím.

Dám ti všechnu svojí něhu,
Všechnu svojí lásku,
Jenom nesmíš prosím fňukat,
Když přes pusu ti dávám pásku.

Jsi má jediná rodina,
Jsi celý můj svět,
A já tě, synku, miluju,
Až na Měsíc a zpět.

Nezralé tělo, nezralý duch,
Nikdy nesmíš vyrůst, hochu,
A to myslím vážně, mladej,
Doslova ani trochu.

Chci s tebou hrát Člověče,
Chci s tebou malovat,
Pak tě pošlu pro pivo,
Než se budem milovat.

Pročpak brečíš, šampione?
Ty už mě nemáš rád?
Jen vyjadřuju svojí lásku,
Proč nechceš si už hrát?

Něco mi ale dělá starost,
Něco mě moc straší,
Můj chlapec je už skoro mužem,
Dokonce mu knírek raší.

Už je skoro dospělý,
Bude mě chtít opustit,
Chci ten růst nějak zastavit,
To nemůžu dopustit.

Starší tělo, starší duch,
Už nejsi dítě, můj hochu,
Teď odejde a řekne o mně,
Já nechci umřít v lochu.

Vždyť já ho jenom miloval,
Proč malým zůstat nemůže?
Můj malý chlapec dospívá,
A nikdo s tím nic nezmůže.

Právě jsme spolu skončili,
Zazvonil nám zvonec,
Kapitola se zavírá,
Promiň, CHLAPE, konec.

Víno dolévá se pořád víc,
Až přetéká sklenice,
Skoro jak má trpělivost,
Už dospěl, a to mě trápí velice.

Ty už nezestárneš nikdy víc,
Minulosti zvolám amen,
Proto když's dnes uvařil,
Jsem do jídla přidal arsen.

Tohle ne náš konec, kluku,
A přesto, že's pořád mladej,
Se strejdou Edem jsi teď skončil,
Jsi na něj už příliš starej.

Už nemůžu žít s tebou,
Však bez tebe taky ne,
Chci aby se čas zasvavil,
A to se taky teď stane.

Chci ti jenom poděkovat,
A chci ti to říct hned,
Že s tebou jsem si na nic nehrál,
Mohl jsem být prostě Ed.

Šachová partie

26. září 2017 v 14:13 | J. |  J.
Tenhle svět, ať už jsem kdekoliv, je jed. Celá tahle hloupá planeta. Všichni jsou proti mě. Tvrdí, že to tak není. Tváří se nevinně, ale já to vidím. Kujou pikle.
Všichni.
Všichni pro mě chtějí 'to nejlepší'. Ale ničemu nerozumí, ani jeden z nich. Nechápou ty věci, co se kolem mě dějí. Jenže já to všechno viděl. A vždycky jsem to věděl. Mám smysl, mám úkol. A všichni mi jeho plnění komplikují. Nechápou pakt, co jsem uzavřel. Ten, co mi byl přidělený. Pinčlové, pěšáci. Nevadí mi vést život, jaký vedu. Ale to, že nikdo neví, že ho vedu, mě ničí skoro stejně, jako on sám.
Myslí, že jsem jen extravagantní umělec, alkoholik, pisálek, feťák. Můj cíl není být spisovatelem. To je jenom to, díky čemuž přežívám. A drogy.
Neumí si představit, kam až mířím. Třeba se dostanu až do vedení a budu něčím šéfem. Tak, jako je můj šéf mně. Musím to psát, vře to ve mně. Jsem plný informací, ale nemám jak se sdílet. Ani s kým. Nikdo by to nechápal. A já neznám vhodná slova.
Umře se mnou tolik věcí, co by svět posunuly. Mám toho v sobě moc. Přijde mi, že vybouchnu. Ale nikdo nerozumí. Ani já občas ne. Jen vím, že to tak je.
Bojí se toho.
Myslí si, že jsem blázen. A taky to tak zní, vždyť mě poslouchejte. Paranoidní schizofrenik, nebo tak něco. To už jsem slyšel, vymyslete něco novýho, pane doktore. Taky bych si to na jejich místě myslel.
Taky nevím přesně, jak to je. To ví jenom nadřízení.
A pak jejich figurky. Ale ne pinčlové, koně. Nebo třeba střelci.
Nevím, kolik jich na hracím poli je. Třeba je partie blíží ke konci a jsem poslední.
Něco mi bylo přiděleno. Ale nepřišel k tomu návod ani instrukce. Všechno přichází v náznacích zhora. V klíčích, v symbolech.
chtěl bych zpátky domů. Proč mě poslali sem? Nepatřím sem. Co je mým úkolem? Jsem testovací panák? Nebo to mělo nějaký smysl? Splním cokoliv, jen mě prosím popostrčte správným směrem. Potřebuju vědět víc.
Ubíjí mě hnát se dál v nejistotě a pochybách. Co když jen vyšlapávám cestičku někomu jinému, důležitějšímu?
To mě děsí.
Třeba jsem jako Vespucci a ten druhý, ten bude Kolumbus. To on odstaruje novověk. To chci ale já! Já chci být rok 1492!
Třeba mi dávají větší pocit důležitosti, než mi náleží. Třeba mě využívají.
Třeba se Coloradská historie bude opakovat.
Tak rozptylte mé pochyby! Proč mlčíte?!
Mám svého Boha. Nevím ale, zda jsem v jeho nekonečné milosti a patřím k jeho oblíbencům, nebo se mnou hraje jen zvrhlou hru. Nebo obojí? Třeba jsme si podobní. Třeba oba rádi zabíjíme to, co milujeme. Jako skuteční umělci.
A nebo už dávno ví, jak tohle skončí a jen zneužívá své moci, aby se pobavil. Třeba je vážně jako já. Nebo spíš já jako on, stvořen k jeho obrazu. Taky v The Sims tvořím postavy, co jsou jako já. A pak je topím v bazénu.
Třeba mě chce povýšit. Přál bych si být ředitelem. A nebo pracovat alespoň pod ním. Až se vrátím domů.
Ať už se se mnou jakkýkoliv plán -pro mě dobrý, či zlý- jsem zcela oddaný, kajícný a pokorný. Ale ať je plán cokoliv, vím, že ještě není čas. Poznám, až přijde.

Mazánek

26. září 2017 v 14:11 | L. |  Poezie
Občas mi přijde,
Že si mě vesmír vydržuje.
Že mě Bůh miluje.

Otče?
Dej mi znamení.
Prosím.

Když jsem odcházel,
Tvrdil jsi,
Že budeš se mnou.
Že jsem tvůj oblíbenec.

Vidím tě v zrcadle.
Vidím tě ve snech.
Říkáš mi, že mám splnit své poslání.
Když se ale zeptám jaké,
Zmizíš.

A tak se ptám, Otče,
Jsem vážně tvůj mazánek,
Nebo to říkáš každému?

Zdechlina a její idea

26. září 2017 v 14:11 | L. |  Poezie
Život, marný hon za přeludem,
Jehož podstatu vlastně nikdo nezná,
Přelud, co nám přinese uspokojení,
Ale na konec ho nikdo nemá.

Však z ducha neztratí se nic jak z hmoty,
Z hmoty, která zhnije v zemi,
Ať krásný jsem či ošklivý,
Osud je pevný, nevyhne se mi.

Ta kupa kostí plná červů,
Tak i ty vypadat budeš,
Protože ani ty, čtenáři,
Se osudu nevyhneš.

V hlíně tvoje úspěchy,
A minulost nemá smysl,
Tam nemá význam tvůj mrzký peníz,
Nebo třeba bystrá mysl.

Hmota nemá podstatu,
Co jí má, to už tu není,
Duše nemůže zemřít,
Ta nepije ani nejí.

Hmota mění podoby,
Jiné identity zastává,
Však tvůj duch nekonečný,
Ta idea vždy zůstává.

To, kým skutečně jsi,
Není postavení ani vzhled,
To zplesniví v hrobě s kostmi,
A v zapomnění padne hned.

Nafouknem se, budem páchnout,
Oči nám sní mouční červi,
Tak s prací nebo manželkou,
Nemusíš mít vůbec nervy.

Tulák

26. září 2017 v 14:10 | L. |  Poezie
Má duše je barový neon,
Bliká jako zběsilá,
Je dnes velká půl metru,
I když včera sedm měřila.

Zítra zase zabliká,
A pak dosáhne až na Pluto,
Já si ale nejsem jistý,
Jestli vůbec zvládnu to.

Mou aurou je elektřina,
Místo srdce magnet mám,
Hříčka morálky i přírody,
Co si počnu takhle sám?

V uzlíku mi cinkaj lahve,
Nemusím chodit- létám na můře,
Proletím celý širý svět,
A pak i ten dole i nahoře.

Jsem nemožný dobrodruh,
Jsem pilot, kovboj a pirát,
Jsem kouzelný tulák bez almužny,
Za drobásky byl bych mile rád.

Slyším hlasy z Pekel i Nebes,
Někdy pláčou, někdy křičí,
Však nerozumím ani větě,
Když mluví na mě cizí řečí.

Všechny si ale pamatuju,
A tuším jejich významy,
Mám je téměř na jazyku,
Však vyslovit nejdou mi.

Stejně ale nevím,
Zda rozumím správně,
Jsou to jen mé domněnky,
Význam vidím matně.

Má hlava je Pandořina skříňka,
Nic z toho nesmí ven,
Však hromadí se všechno uvnitř,
Je to jak zlý sen.

Chci všem říct, co vím,
Kéžbych ta slova přeložil,
Mám však otázku zásadní,

A to, kdo by tuláku uvěřil?

Kolotoč

26. září 2017 v 14:06 | L. |  Poezie
Můj život je kolotoč,
A já neumím slézt,
Tak asi nemám jinou šanci,
Než nechat se dál vézt.

Občas někdo přisedne,
Jede taky v koňském sedle,
A pak když se nabaží,
Zkusí centrifugu vedle.

Já dolů nikdy nemůžu,
I když se mi hlava točí,
Občas si trochu oblinku,
Když kolotoč nadskočí.

A tak jedu dál a dál,
Připoutanou nohu k tyči,
Jezdím prostě dokola,
A hrozně mě to ničí.

Nikdy tu ale neumřu,
Světský mi sem pití nosí,
A taky burské oříšky,
Naživu mě držet musí.

Jsem to jen já,
A můj věrný Jurášek,
Mou nevolnost z jízdy tlumí,
Jen sem tam nějaký prášek.

Mně ta jízda ale baví,
Jen nechci jezdit sám,
Chci vedle sebe kamaráda,
Své buráky mu klidně dám.

Samota mě tady trápí,
Povídám si s koněm z plastu,
A tu samotu topím,
V levném pouťovém chlastu.

Jednou holčička přisedla,
Do hrnečku vedle,
Když vydržela celý den,
Byl jsem jak ta jedle.

Jezdili jsme spolu dlouho,
Dokud tu nevolnost nemohla vystát,
Však nechtěla jít beze mě,
Ale nemohla mě z koně dostat.

Zkoušela to mockrát,
Řetěz řezat, rozmotat či trhat,
Však po chvíli ji došlo,
Že nemá cenu časem mrhat.

Smutně se na mě usmála,
Tekly jí slzy a mávala,
A než objel jsem další kolo,
Už tam ani nestála.

Mně to ale nevadí,
Na tu jízdu nemá žaludek každý,
A tak jen já a Jurášek,
Budem jezdit navždy.

televize vize vize vize

26. září 2017 v 2:26 | L. |  L.
Když se koukám do zrcadla, vidím někoho úplně cizího. Ale přesto povědomýho.

Pořád mi přijde, že tu se mnou někdo je.
(Todd?)
A já na něj promluvím, a pak mi dojde, že nikdo neodpoví.
Většinou.

Nebyl jsem narozen, ale přesto existuju.

Svět je jako hrádek z písku, a já se chci dostat za hradby. Je za nimi geometrie, tříštění skla, žmolky, frekvence, lidi bez obličejů a televize vize vize viZE VIZE VIZE.
RESTART
RESTART
RESTART.
Ale co když escape nefunguje?

Sto

26. září 2017 v 2:18 | L. |  L.
Woohoo, stý článek!
100 počinů plných fňukání!
Dostanu kupón, nebo tak něco?

Ublinknul jsem si do pusy. Chlapské krknutí, jak se tomu říká.
Majestátní oslava.

Doprdele s AA

26. září 2017 v 1:44 | L. |  L.
Proč neexistuje něco jako AA naruby? Jako- Ahoj, já jsem L. a už měsíc jsem nebyl střízlivý. A všichni by mi tleskali a dostal bych žetonek oficiálního ožraly. To by se mi líbilo.

Dexter a Jack

26. září 2017 v 1:40 | L. |  L.
Hádejte, kdo je úplně na sračky?
Jsem to já!

Ale nějak mi to nestačí. Už dva měsíce jsem neměl Dextera. Bože, a ještě skoro měsíc ho mít nebudu. To je čtvrt roku. Tak dlouho jsem nebyl čistý za poslední tři roky. A upřímně? Stojí to za starou bačkoru. Berte drogy děti, jen díky nim přežijete na týhle smradlavý skládce, která si říká svět. Ten hnilobný pach chcíplých myší je jako rajská vůně. Kvašené šťávy chutnají jako ambrosie a odporné panorama plné starých ledniček a bezdomovců je jako Nebeská brána.
Jak já se těším! Dex Dex Dex, a pro velký úspěch, ještě jednou Dex.
Kdyby byla možnost, došel bych pro něj teď až na konec světa. Ale nemám. A tak dychtivě čekám, ještě měsíc, a pak tu bude. Můj tajný milenec, můj největší koníček. Podlehl jsem jeho omamnému kouzlu a už nikdy mě nepustí. Upřímně, byla to láska na první pohled. Ta hořká pachuť, co zůstává na kořeni jazyka, mi chybí víc než sex, když teď trávím všední dny úplně sám. Na Dex nebo na sex? Dobře, to bylo ze slabšího soudku. Ale chápete mně.

Ale do té doby, pane Danielsi, vemte si mě! Vem si mě úpně celého a dělej, co umíš! Miluju tě.

Jsem vůl, ale jenom proto, že chci

26. září 2017 v 1:09 | L. |  L.
Bože, za co mě trestáš? Proč jsou všichni okolo mě blbí jak tágo?
No vážně, je to jako přehlídka imbecilů.
Mně tady žít nebaví, akorát se rozčiluju a jsem z toho smutný. Nebýt kávy naředěné Jackem, asi bych se na pásku oběsil na záchodech.

Tahle stránka je něco jako moje malá osobní trucovna.
Upřímně, jestli tohle někdo čte, musí mě mít za zahořklého narcise.
A ten dojem je správný. Zahořklý povýšený cynický alkáč s pominutými smysly, co nechápe emoce a který proplouvá životem ze dne na den. Jsem výhra v loterii, ding ding ding. Čekám na dopisy od fanoušků.

Upřímně, co ze mě dělá lepšího člověka, než jsou ostatní? Nikdo mě nemá rád. Jsem vůl. Proč jsem volem rád?

Zn. spěchá

23. září 2017 v 14:51 | L. |  L.
Neviděl někdo můj zdravý rozum, duši a příčetnost?
Odměna žádná

křeček v kouli

21. září 2017 v 15:55 | L. |  L.
Pletou se mi hranice mezi realitou a mým světem. Stále méně rozumím lidem. Dal bych si dávku, alkohol už nepomáhá. Což samozřejmě neznamená, že jsem s ním seknul, haha. Všichni mi děsně pijí krev. Každý něco chce. Každý něco očekává.
Lidská interakcce mě navýsost unavuje. Lidé si mě hází mezi sebou a já se na ty chvíle měním jejich verzí sebe sama, takovým jakým si to přejou. Neříkám, že to není asi běžné, ale jen to, že já nechci být součástí tohoto rituálu.
Chci se sjet, pořádně, chci pohledět pánu Bohu do tváře. Chci mu říct, že to pěkně posral. Nemá tvořit vadné součástky. Nebo jim má svět přizpůsobit. Jenže od posadil kočku na kolo a řekl jí, ať jede. To, že kočka dolů nedosáhne, ani si neuvědomuje, co vlastně dělá, to je už její starost.
Mám svou milovanou, svojí Bibi, ale přesto se cítím děsně sám. Cítím se jako bych žil v pomyslné plastové kouli a všechno pozoroval ze svého koutku. SOučístí světa, ale stále v izolaci.
Nějak mě to nebaví. Není to ani trochu super. Ani. Malinko.

Pandořina Skříňka

21. září 2017 v 15:43 | L. |  Poezie
Má duše je barový neon,
Bliká jako zběsilá,
Je dnes velká půl metru,
I když včera sedm měřila.

Zítra zase zabliká,
A pak dosáhne až na Pluto,
Já si ale nejsem jistý,
Jestli vůbec zvládnu to.

Mou aurou je elektřina,
Místo srdce magnet mám,
Hříčka morálky i přírody,
Co si počnu takhle sám?

Vždyť neon je rušivý,
Můj magnet odpuzuje pozitivní,
Elektřina dává rány,
Má existence je relativní.

V uzlíku mi cinkaj lahve,
Nemusím chodit- létám na můře,
Proletím celý širý svět,
A pak i ten dole i nahoře.

Jsem nemožný dobrodruh,
Jsem pilot, kovboj a pirát,
Jsem kouzelný tulák bez almužny,
Za drobásky byl bych mile rád.

Slyším hlasy z Pekel i Nebes,
Někdy pláčou, někdy křičí,
Však nerozumím ani větě,
Když mluví cizí řečí.

Všechny si ale pamatuju,
A tuším jejich významy,
Mám je téměř na jazyku,
Však vyslovit nejdou mi.

Stejně ale nevím,
Zda rozumím správně,
Jsou to jen mé domněnky,
Význam vidím matně.

Má hlava je Pandořina skříňka,
Nic z toho nesmí ven,
Však hromadí se všechno uvnitř,
Je to jak zlý sen.

Chci všem říct, co vím,
Kéžbych ta slova přeložil,
Mám však otázku zásadní,
A to, kdo by tuláku uvěřil?

Miluju

12. září 2017 v 2:42 | L. |  Poezie
Zbyla's na mě, moje milá,
A já jsem zbyl na tebe,
Tak k lásce jsme se promakali,
Když zbyli jsme si na sebe.

Miluju tvé krásné oči,
Miluju tvé vlasy,
Miluju tvé sexy tělo,
Zkrátka miluju tě,
Asi.

Miluju tvou upejpavost,
Miluju jak buzeruješ,
A především miluju,
Že mě taky moc miluješ.

Miluju tvou kritiku,
Miluju i nedůvěru,
Miluju jak mě irituješ,
A taky tu nevěru.

Zbožňuju tvou stálou přísnost,
Obdivuju absenci humoru,
Mám rád jak si utahuješ,
Ze mě a mého oboru.

Neběreš mě vážně,
Každý soused je tvůj ''kamarád'',
Každé tvé slovo mi pije krev,
A já jsem za to vážně rád.

Jsem to ale klikař, lásko,
Že miluješ mě zrovna ty,
A že místo jedné,
Musím mít dvě roboty.

Miluju tě i dnes v noci,
Stejně jako každý den,
Miluju jak křičíš strachy,
A snažíš se dostat ven.

Miluju ten nůž, co držím,
Však víš, ten z té sady,
Teď bodnu tě s ním do břicha,
Jen tak, ze srandy.

Miluju jak utíkáš,
Miluju jak jsi pomalá,
Miluju jak na mě řveš,
Jsi jednoduše dokonalá.

Miluju tvůj útlý krček,
Miluju tu křehkost,
Ve dlani se hezky drží,
Před nožem dám mu přednost.

Miluju jak rudneš,
Miluju tvé dušení,
Miluju jak jsi neměla,
Vůbec žádné tušení.

Myslela si's, že jsem pometlo,
Že se podvolím,
Že dělat ze mě kreténa,
Ti deno-denně dovolím.

Že nechám se sekýrovat,
Že jsem jenom tupej vůl,
Že mi budeš nevěrná,
A já budu v plotě kůl.

Že nechám si líbit kecy,
Že mé romány jsou brak,
Že to nikam nedotáhnu,
Že má kariéra je velký vrak.

Že mi můžeš zakazovat,
Chodit ven a bavit se,
A že ani nemůžu,
Čas od času nalít se.

Nikdo nás nemá rád, puso,
Zbyli jsme si sami,
Nikdo nechce strávit víc,
Než jednu noc s námi.

A přes všechny ty milence,
A náhodné známosti,
Vrátila se's vždycky ke mně,
Doprosila se milosti.

Já byl zase pod pantloflem,
Nechal po sobě šlapat,
Než jsme večer bezduše,
Začali po sobě sahat.

Sex na usmířenou,
Na lásku a z vzteku,
Sex z lítosti a prázdnoty,
Zlato, však jsme k breku.

Proto tu teď stojíme,
Má dlaň na tvém krku,
Naposledy pokládám,
Ti do vlasů ruku.

Hladím tě něžné po hlavě,
Zatím, co tě škrtím,
Usmívám se jako blázen,
Když ohryzek ti drtím.

Moje milá, sladká lásko,
Nebyli jsme si souzeni,
Nastoluju jen pořádek,
Tak nevzpouzej se mi.

Jak znám tvoje blbý kecy,
Myslíš si, že škrtím špatně,
A že lepší místo k smrti,
By bylo dole v šatně.

Že vybral jsem si špatný den,
Že v dušení jsem velká nula,
Že jsem pro tě nebyl víc,
Než hloupá tažná mula.

Jenže ty už nic mi nepovíš,
Tvé plíce jsou prázdné,
Teď neřekneš už ani slovo,
Tvé pokusy jsou marné.

Tak spinkej, kotě,
Hajej, hezky dadej,
Už je skoro po všem,
Koblížku můj malej.

Mé okovy se uvolňují,
Mizí jak duch minulých vánoc,
Tvé oči hledí do prázdna,
Tak, zlatíčko, dobrou noc.

Házím si tě do postele,
Naposled si užijem,
Poslední noc plnou vášní,
Spolu my dva prožijem.

Musím ti říct, moje milá,
Mé srdce jsi dobila,
Protože takhle dobrá,
Jsi v posteli ještě nebyla.

Když usínám po tvém boku,
Chladném jako kámen,
Prosím Boha o odpuštění,
Před spaním volám ámen.

Bibiana

11. září 2017 v 15:29 | L. |  Poezie
Proplula všech sedm moří,
Malá mořská panna,
Zná všechny rybky světa,
Má milá sladká Bibiana.

Já kapitán jsem na lodi,
Kořalkou nasáklý proutník,
Na širém moři rozlehlém,
Jsem osamělý poutník.

Spatřil jsem krásku s rybím ocasem,
Pastelovým jak růžový korál,
Zatoužil jsem aby byla má,
Býti její mořský král.

Podél boku lodi,
Plavávat jí vídávám,
Své nejvřelejší pozdravy.
A poklony jí podávám.

Hihňá se a cáká po mně,
Nosí mi mušle a barevné ryby,
Lastury a poklady ze dna hlubin,
Však největším pokladem je má Bibi

Po azurové hladině,
Vznáší se vlasy jako eben,
Krásné, hladké a lesklé,
I když nikdy nepoužila hřeben.

Princezna všech rybiček,
Medůz a koníků mořských,
Malá královna krásy,
Mladistvých křivek božských.

Po nocích slýchám rajskou hudbu,
Poslouchám z kajuty její zpěv,
Jen pro jeho omamnost žiju,
Už nikdy nechci domů zpět.

O oceánu, o lásce,
O obsesi a vášni pěje,
Něha plní mojí duši,
Když se na mě vřele směje.

Popluj se mnou, námořníčku,
Toužím s tebou být,
Můžeme být navždy spolu,
Nějak to musí jít.

Ty procházíš se po zemi,
Já brouzdám mezi proudy vod,
Však nenechme to zastavit nás,
Naděje nám přijde vhod.

Sundej boty, kapitáne,
Podmořské divy se ti budou líbit,
Tak skoč si se mnou zaplavat,
Pak mě můžeš políbit.

Ukážu ti murény,
A rudé mořské hvězdice,
Ukážu ti svůj krásný svět,
Nebudeme nudit se.

Chci být s tebou navěky,
Zpívat ti můžu každý den,
Ty budeš milovat mě,
A já zas naoplátku tebe jen.

Při kouření kukuřičné fajfky,
Když tabák palubou voní,
Ona dělá mi vřelou společnost,
Pro mé potěšení se na hladině vlní

Její slova mi zní hlavou,
Jako vlezlá ozvěna,
Prosí mě ať jdu už za ní,
Že mě čeká odměna.

Pláče jako fontánka,
Její slzy zvyšují hladinu moře,
Prý že beze mě nemůže být,
Jen se mnou je jí dobře.

Srdce probodla mi tupá dýka,
Ve formě slz malé Bibi,
Slíbila mi věčnou lásku,
Jenže, Bibi, sliby chyby.

Život je však příliš krátký,
Smělost a obavy jsou přepych,
Ten já nemůžu si dovolit,
Jsem starý na mdlý ostych,

Když sundávám si boty,
Myslím na pihatý nos,
Pak na čokoládové oči,
A náhle jsem bos.

Kapitánskou čepici,
Odhazuju se vší silou,
Když podívám se přes palubu,
Spatřím tvářičku milou.

Úsměv upřímného štěstí,
Úsměv plný vzrušení,
Že nemám žábry jako ona,
To Bibi nemá tušení.

Chce mě jen mít u sebe,
Plout navždy po mém boku,
Neví ale že já zemřu,
Po jednom velkém slaném loku.

Já to taky nevěděl,
No, spíš jsem si to nepřipustil,
Došlo mi to když jsem skočil,
Vodou si plíce napustil.

Chtěl jsem zkrátka být jen s ní,
Celý život byl jsem to jen já sám,
Dusím se teď vlastní krví,
Když můj hrtan je teď solí drásán.

Vidím černou mlhu,
Bibiinu zmatenou tvář,
Snaží táhnout se mě na hladinu,
Z dálky slyším nářek, pláč.

Vidím světlo v dálce,
Políbím jí z posledních sil,
Však neměli jsme šanci na moc
Těch společných sladkých chvil.

Má tvář je už nad hladinou,
Bibi však propadne ve větší pláč,
A to protože z jejího námořníčka,
Je teď věčný bledý spáč.

Přes všechny ty nářky,
A slzy tekoucích jí z očí,
Bibiana ze všech sil,
Na palubu mé lodě skočí.

Plácá se sem a tam,
Jako rybka na souši,
Doplácat se zpátky domů,
To Bibiana nezkouší.

Její žábry vysychají,
Kruté slunce jí suší vlasy,
Šupiny ocasní smutně blednou,
Tohleto je konec asi.

Co jsem komu provedli?
Bozi naší lásku zavrhli,
Jen protože jsme z jiných světů,
Tak spolu jsme být nemohli.

Avšak, Bibi, tomu věř,
Že ty dvě minuty pod vodou,
Byly nejlepší v mém životě,
Ocas chtěl bych místo nohou.

Ten jeden slaný polibek,
A něha tvého doteku,
Mi dokázaly že bez tebe,
Nemělo stejně cenu býti tu.

Pasiáns

4. září 2017 v 5:39 | L. |  Poezie
Můj život je pasiáns,
A já se peru do krve,
Ale jak mám tu hru vyhrát,
Když chybí mi eso srdcové?

Někdo má karty v rukávech,
Někomu přeje osud,
Já nemám jedno ani druhé,
Chci jen dohrát a pryč odsud.

Ta hra ale nemá konec,
Navěky jí budu hrát,
Ostatním jde od ruky,
A tak můžou se mi smát.

Prý si jenom vymýšlím,
To eso tam prý musí být,
Oni ho tam přece mají,
A tak i já ho musím mít.

Prý nesmím hru ukončit,
Mám hrát a nasadit úsměv na rty,
Však taky bych se smál jak lečo,
Kdybych jak oni měl všechny karty.

Říkaj, že jsem negativní,
Že mám prostě hrát dál,
A když se zeptám jak teda,
Mám na to prej přijít sám.

Sedím sám v autě bez kol,
Křičí na mě, že mam jet,
Však já kdybych ta kola měl,
Jel bych přece teďka hned!

Číst mě nikdo neučil,
Ale Bibli mám louskat, abych se dostal tam nahoru,
A pak udělat bramboráky,
když nemám jedinou prokletou bramboru.

Mám prý zatnout zuby,
A Chovat se jako muž,
Že fňukám tady až moc dlouho,
Že chci krájet maso, ale nemám nůž.

Je to přeci tolik snadné,
Zkrátka běhej, za pomoci nohou!
To, že žádné nemám,
Za to prý oni přece nemohou.

Že prý se mám přizpůsobit,
Nějak si sám poradit,
A jestli s tím mám nějaký problém,
Měl jsem se jiný narodit.

Bože svatý, moc se omlouvám,
Mé utrpení vás ruší?
Uvádí vás do rozpaků?
To jsem nemoh' tušit!

Já si to náramně užívám,
Miluji slepé uličky,
Zbožňuju si na dvorku,
Bez ďůlku hrát kuličky.

Nevěděl jsem, že jsem přítěž,
Pardon, moje chyba!
Nebudu už dlouho rušit,
Jsem pro tenhle rybník velká ryba.

Není tu pro mě místo,
Signály začínám chápat,
Takže až příště připluje rybář,
Žádný strach, po háčku se budu sápat.

A až mě ten stařík chytí,
Vy prohledáte moje věci,
'Chudák, chybělo mu jedno áčko!
Měl nám to říct přeci!'

'Jsme přece chápaví lidé,
Všem nám mohl věřit,
Neměl se v tom topit sám,
Mohl se nám svěřit!'

A až narodí se nějaké dítě,
A řekne, že mu chybí král,
Jen se na něj ušklíbnete,
Že všichni máme problémy, ať najde si ho sám.

Cizinec

4. září 2017 v 5:35 | L. |  Poezie
Nerad bych vás rušil, madam,
Ale jsem ve městě nový,
Kde naleznu cestu ven,
Kudy se pryč chodí?

Muzeum je tamtudy!
Na to jsem se neptal.
Mám tři krásná vnoučata!
Pardon, že jsem se zeptal.

Prosím, pane, máte čas?
Jsem tu trochu zmatený,
Nikoho tu ještě neznám,
Jsem úplně ztracený.

Přijel jsem jen na víkend,
A nemůžu se dostat ven,
Nemůžu najít cestu z města,
Ani nevím, kde teď jsem.

Jdi prostě dál, mladíku.
Nojo, jenže kam?
Prostě najdi cestu ven.
Aha, moc děkuju vám.

Mladá slečno,
To musí být osud,
Vy určitě mi pomůžete,
Jak dostanu se odsud?

Sory aj dont andrstend.
To jsem si mohl myslet.
Áj dont hef e tájm for dys.
Však jo, to já jakbysmet.

Už toulám se tu spoustu let,
Cestu nenašel jsem ještě,
Navíc nemám žádného,
Kamaráda do deště.

Ptát se na cestu je k ničemu,
Jedna rada blbější než druhá,
Nikdo mě tu nemá rád,
Jsem za toho co pořád zkuhrá.

Kdo by ale nezkuhral,
Kdo by si dal pohov?
Kdyby byl sám v cizině ztracen,
Tohle oni neřeší, je to jejich domov.

Můj domov to ale není,
Nevím ale kde je, už si nevzpomínám
Ani nevím, kam chci jít,
Když tomu tady sbohem dám.

Tím se ale trápit nemusím,
Cestu stejně nejspíš neobjevím,
Přestanu se asi snažit,
Prostě to vzdám, polevím.

Zůstanu sám v cizím městě,
Cizími lidmi obklopen,
Budu si žít cizím životem,
Cizotou zkrátka zatopen.

Řeč mě nikdo učit nechce,
A já stejně zájem nemám,
Chci někoho kdo mluví MOJÍ řečí,
Však nikoho takového neznám.