Kolotoč

26. září 2017 v 14:06 | L. |  Poezie
Můj život je kolotoč,
A já neumím slézt,
Tak asi nemám jinou šanci,
Než nechat se dál vézt.

Občas někdo přisedne,
Jede taky v koňském sedle,
A pak když se nabaží,
Zkusí centrifugu vedle.

Já dolů nikdy nemůžu,
I když se mi hlava točí,
Občas si trochu oblinku,
Když kolotoč nadskočí.

A tak jedu dál a dál,
Připoutanou nohu k tyči,
Jezdím prostě dokola,
A hrozně mě to ničí.

Nikdy tu ale neumřu,
Světský mi sem pití nosí,
A taky burské oříšky,
Naživu mě držet musí.

Jsem to jen já,
A můj věrný Jurášek,
Mou nevolnost z jízdy tlumí,
Jen sem tam nějaký prášek.

Mně ta jízda ale baví,
Jen nechci jezdit sám,
Chci vedle sebe kamaráda,
Své buráky mu klidně dám.

Samota mě tady trápí,
Povídám si s koněm z plastu,
A tu samotu topím,
V levném pouťovém chlastu.

Jednou holčička přisedla,
Do hrnečku vedle,
Když vydržela celý den,
Byl jsem jak ta jedle.

Jezdili jsme spolu dlouho,
Dokud tu nevolnost nemohla vystát,
Však nechtěla jít beze mě,
Ale nemohla mě z koně dostat.

Zkoušela to mockrát,
Řetěz řezat, rozmotat či trhat,
Však po chvíli ji došlo,
Že nemá cenu časem mrhat.

Smutně se na mě usmála,
Tekly jí slzy a mávala,
A než objel jsem další kolo,
Už tam ani nestála.

Mně to ale nevadí,
Na tu jízdu nemá žaludek každý,
A tak jen já a Jurášek,
Budem jezdit navždy.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama