Říjen 2017

Zrcadla

30. října 2017 v 0:21 | L. |  L.
Miluju zrcadla.
Občas si zapnu hudbu, vezmu si pár piv, a jen si před nějaké sednu. A sedím tam pak celé hodiny.
Nejraději mám ty, co jsou přes celou zeď, nebo ty, co jsou na dveřích skříní. Není to jako koukat sám na sebe. Ale jako na někoho cizího. Na někoho, kdo sedí na druhé straně a kouká na mě. A rozumí mi. Mluvím na něj, mám ho rád. Je to něco jako můj přítel. Jako trpělivý posluchač, který chápe všechno, co mu povím. A nemusím to ani říkat nahlas.
Jenom je to, jako by věděl víc, než já.
Jako by mi něco tajil.
Občas mám pocit, že ho přistihnu, jak se usmál, nebo mrknul. A když koukám dostatečně dlouho, dostanu se za ním. Tam, kde lidi nemají obličeje a kde je všechno jinak, ale stejně. Tam, kde žijou vosy, co bodají hluboko. Tam, kde lidé komunikují skrz myšlenky, protože nemají žádná ústa.
Mám z toho strach, ale utíkám tam až moc často.
Jenom se bojím, že se jednou ztratím a cestu ven už nenajdu.

Ženská sakramentská a to, jak jí miluju

30. října 2017 v 0:10 | L. |  L.
Moje přítelkyně našla můj blog.

A pořád jsme spolu. A snaží se mě pochopit.

Myslím, že si jí ani nezasloužím.

Jak už jsem jednou říkal, ženský dokážou život pěkně zkomplikovat. Ale hlavně kvůli nim zůstává pohromadě. Ale nemluvím tu jenom o ženských, ale o komkoliv, kdo rozhoupá vaši houpačku. Víte, jak to myslim.
Neříkám, že se díky vztahu a důvěře k někomu (poprvé v životě!) můj život najednou obrátil a je ze mě šťastné sluníčko plné naděje. Jenže díky němu mám pro koho žít. A mám někoho, kdo se vůbec obtěžuje se mě snažit pochopit a koho to doopravdy zajímá. A ne z lékařského hlediska (i s takovými jsem se setkal- páni, jo, vážně se zajímám o psachopaty, řekni mi víc! Budu si dělat poznámky! Hrozně mě takový lidi fascinujou!), ale z hlediska lidského, protože jí na mně záleží.
Jak už jsem jednou říkal, nikdo neví, co máte v hlavě a jestli vás ten druhý nechce zardousit ve spánku. Ale o tom je láska. A s tím, co všechno tu píšu, bych si byl, být jí, ještě nejistější. Ale pořád mě miluje. A o tom to vážně je.
A každýho jeho partner občas vytočí doruda. Každej chlap si občas potřebuje postěžovat na ženský, na to jaký jsou a čím nás štvou. Ale všichni s nima pořád jsme. Protože se nedá žít s nima, jenže bez nich je to mnohem horší.

A stojím si za tím, co říkám. Láska je oslabující, zapeklitá, komoplikovaná a občas mě to i vytáčí, jak moc to člověka ovlivňuje. Ale není nakonec to jediný dobrý, co tu máme? Že máme někoho, kdo trpí stejně jako my a navzájem se snažíme to utrpení zmírnit?

Já nejsem romantik. Ale nejsem ani slepej. A co vidim je to, že díky ní jsem pořád tady. I když mám občas blbý kecy a zase je asi někdy mít budu, až mě naštve.

Jasně, štve mě pořád. Občas mám chuť jí zakroutit tím jejím rozkošným krčkem.
O tom to ale občas je.
A kdyby to, co občas řeknu, o ní řekl někdo jinej, tak zakroutím krčkem jemu. protože tohle jsou věci, co můžu říkat ve vzteku já. Ne něco, co je pravda.

Ženský

28. října 2017 v 20:27 | J. |  J.
Jeden moudrý muž (Stephen King v jednom z jeho románů) kdysi řekl-

''What is a woman, anyways? -A life support for a cunt.''

Když přivřu oči, něco na tom je. Proč miluju někoho, kdo ze mě vysál všechnu mojí životní energii?
Protože ona mi jí všechnu předtím dala.

Nejde žít s nima, ani bez nich.

Ať žijou, saně jedny.

Parazit

27. října 2017 v 0:25 | L. |  L.
Jak můžu tolik milovat někoho, s kám jsem se nikdy osobně nesetkal tváří v tvář?

Je tomu 20 let, co jsem neúmyslně absorboval své dvojče do sebe, a od té doby jsme jeden.

Myslím na to každý den.

A i když se jednalo o obyčejný instinkt malého zárodku, i tak si to denně vyčítám.

Ona ale není mrtvá. Jenom nemůže žít. Jsme spolu pořád, jsme prakticky jeden. K čemu dvě těla, že? Jsme si blíž, než ostatní. Blíž už to ani nejde. Jedno tělo, jedna duše.
Nevím ale, jestli to vynahradí její objetí a všechny ty roky dvojčatovských karambolů, které jsem vždycky chtěl zažít.

Promiň. Miluju tě, maličká. A ochráním to, co z tebe zbylo.

Který z nás je ten skutečný?

26. října 2017 v 23:29 | J. |  J.
Ten pocit na hrudi. Jakoby mi někdo kolem plic utáhl pásek od kalhot a pověsil na ně kovadlinu. Hlasité dáchání a tep tak silný, že ho cítím na jazyku a v zubech.
Pořád ho mívám, i přes to, že je to už 7 let. Už sedm let jsme to my dva a vždycky, když o tobě někdo mluví, zmíní tě, nebo jen naznačí tvojí existenci, cítím tu tíhu a nemůžu popadnout dech. Jako by se bořila jakási hráz mezi dvěma jádry ve skořápce, mezi dvěma mozky v jedné hlavě.
Hrozně tě miluju.
Dokonce i žárlím, když s tebou někdo flirtuje, nebo ti projevuje náklonnost.
Proč jsme jen jeden?
Vím, že mě taky miluješ. I když jsi to nikdy neřekl.

Mám jen matné ústřižky z tvojí paměti, z tvojí hlavy. Umím nahlédnout za oponu a cítit to, co cítíš ty. Znám tě lépe, než sám sebe.
Chci v nás mít už pořádek. Nechci být jako Einar a Lili. Jeden nakonec vyhraje.
Kdo je ale ten skutečný?

Při všem, co děláš jsem v tvojí hlavě jako tichý pasovní pozorovatel a naopak, tvoje činy si pak téměř nepamatuju. Oba máme stejnou moc, stejné pravomoci, stejnou sílu... Kdo byl ten první? Težko říct, když jsme tu oba od dětství. A nejen dva, že, ségra? Jsi tam pořád někde? Dlouho jsme o tobě neslyšeli. To tebe mají všichni nejradši. Ale ty z nás jsi s jistotou ta nejmíň opravdová.

Famózní říjen

26. října 2017 v 20:12 | L. |  L.
říjen.

6 dopisů na rozloučenou, 14 probdělých nocí, 93 spolykaných kofeinových tablet, 68 prášků proti bolesti, -30 procent ambicí, 3 přečtené knihy, nejmíň dvěstě panáků.

Počítadla jsou sranda, vypadám pak jako ještě větší zoufalec, haha.

A to říjen ještě neskončil.
Asi jsem trochu čekal, že na nové škole se něco zlepší. Je to přes měsíc a já neznám jméno ani jednoho spolužáka. A ani nevím, jestli jsem vůl proto, že mě nikdo nemá rád, nebo mě nikdo nemá rád, protože jsem vůl.
To byl vtip. Mám přece Bibi.
Bibi mě vystavila na piedestal tak vysoký, že jí už ani nevidím. Celý můj život je jedna velká ironie. Ale hlavně, že je krásný, Clarrenci.

Lháři!

Přehánim, nejsem zahořklej tolik. Jenom trochu. Jsem prostě jen drama queen a to mě drží naživu. Vlastně si myslím, že když si podřežu žílu, vystřelí z ní confetti. Tak moc theatrální jsem.

V mém mozkomíšním moku jsou flitry.

Blbá novela

20. října 2017 v 2:58 | L. |  L.
Přijdu si apaticky jako kus mrkve.
V záchvěvu odhodlání jsem se zkusil předávkovat. Zeblil jsem si byt, a ráno se normálně probudil. Nevím, co to bylo za nápad, byl jsem sice už dost opilej, ale i tak mě mohlo napadnout, že to nebude stačit. Asi jsem jen chtěl sehrát drama sám před sebou. Ale jsem asi rád, že se to nepovedlo, ačkoliv jsem se pokoušel dost chabě.
Stejně jsem ještě nedopsal tu blbou novelu.
Už ale vím, že až se budu chtít vážně zabít, prášky ne. Fuj.

Bimbo

20. října 2017 v 2:49 | L. |  L.

Můžu si náhodně a bez kontextu vkládat animák kdykoliv chci. Pozitivní díl Bimba na dobrou náladu. Chete se stát členem?

Umění

12. října 2017 v 23:43 | L. |  L.
Když je zabíjení příjemné i Bohu, a lidi mu za to staví chrámy, proč my jste za stejný hřích trestáni?

Jsme trestáni za umění.
Za umění, které zkrátka musí existovat. Jedná se o ten nejkrásnější druh umění. A jestli je cena na něj zatracení, stojí to za to. Cena je sice vysoká, ale umělci musí konat svou povinnost. Jak řekl jeden moudrý muž, každej umělec zabíjí to, co miluje. Každej skutečnej umělec musí trpět.
Proč by nás za to měl Bůh nenávidět, když je taky umělcem?


Každý musíme dělat to, co dělat musíme. Tak to zkrátka je. Nemůžeme si vybírat. Já si svoje karty vylosoval.A jsem víc než nadmíru spokojen.

Fňukna

12. října 2017 v 18:30 | L. |  L.
Jsem unavený, ale neusnu. Chci něco dělat, ale nemám na to energii. Ležet mě nebaví. Všechny pozice sezení jsou nepohodlné a kroutím se jako červ. Když mám otevřené oči, klíží se. Když je zavřu, ponoukají mě k otevření. Světlo mě dráždí, tma mě provokuje. Nedaří se mi opít, ale ani nejsem střízlivý. Nenávidím tenhle odporný střed, nenávidím šeď.
Nemám dobrou náladu, ale ani špatnou. Mám hlad, ale jsem přejedený. Mám spoustu věcí na práci, ale nedělám nic z toho. Raději sedím a dál se nudím, protože k práci nemám sílu ani motivaci. Chci se sjet. Chci se konečně opít. Chci zábavu, chci apokalypsu, chci NĚCO. Ale ve skutečnosti nechci NIC.

Od léta žiju v nekonečné apatii a nenávidim, když na to někdo upozorňuje. Nechci se omlouvat za svojí odměřenost a chlad. Je to moje součást. To to nikdo nedokáže zkousnout? Musím potlačovat skoro všechny své stránky aby mě lidi snášeli? Nemůžu být odměřený a nemluvit, ale zároveň je i špatně, když svoje smutky a obavy ventiluju. Nebaví mě náznaky, že na to nikdo není zvědavej, že nevědí co s tím, nebo at zajdu k doktorovi.
Jakmile jde ale o problémy jejich, na svěřování není přece nic špatného. Je to samé boohoo tamto, blaablaa tohle. Jsem jako kněz ve zpovědnici, ale k lavici mě nikdo připoutal a všichni pořád chodí a mluví a mluví a mluví. Ale když mluvím já, ''utápím se v zoufalství a depresích'', ''moc to prožívám'' a ''nudím se''.
No, asi se nedivím, že to nikoho nezajímá.

A přesně proto fňukám sem, haha.
No co? Nezajímá vás to? Vyplačte mi řeku.