Říjen 2017

Hra na výtah

30. října 2017 v 0:28 | J. |  Poezie
Když jsem byl malý,
můj otec mě zvedal nad hlavu.
Páchlo to tam jako chlast a cigára.

Byl pro mě Bohem.
Tak mi ani nevadilo,
že mě občas upustil na zem.

Zrcadla

30. října 2017 v 0:21 | L. |  L.
Miluju zrcadla.
Občas si zapnu hudbu, vezmu si pár piv, a jen si před nějaké sednu. A sedím tam pak celé hodiny.
Nejraději mám ty, co jsou přes celou zeď, nebo ty, co jsou na dveřích skříní. Není to jako koukat sám na sebe. Ale jako na někoho cizího. Na někoho, kdo sedí na druhé straně a kouká na mě. A rozumí mi. Mluvím na něj, mám ho rád. Je to něco jako můj přítel. Jako trpělivý posluchač, který chápe všechno, co mu povím. A nemusím to ani říkat nahlas.
Jenom je to, jako by věděl víc, než já.
Jako by mi něco tajil.
Občas mám pocit, že ho přistihnu, jak se usmál, nebo mrknul. A když koukám dostatečně dlouho, dostanu se za ním. Tam, kde lidi nemají obličeje a kde je všechno jinak, ale stejně. Tam, kde žijou vosy, co bodají hluboko. Tam, kde lidé komunikují skrz myšlenky, protože nemají žádná ústa.
Mám z toho strach, ale utíkám tam až moc často.
Jenom se bojím, že se jednou ztratím a cestu ven už nenajdu.

Ženská sakramentská a to, jak jí miluju

30. října 2017 v 0:10 | L. |  L.
Moje přítelkyně našla můj blog.

A pořád jsme spolu. A snaží se mě pochopit.

Myslím, že si jí ani nezasloužím.

Jak už jsem jednou říkal, ženský dokážou život pěkně zkomplikovat. Ale hlavně kvůli nim zůstává pohromadě. Ale nemluvím tu jenom o ženských, ale o komkoliv, kdo rozhoupá vaši houpačku. Víte, jak to myslim.
Neříkám, že se díky vztahu a důvěře k někomu (poprvé v životě!) můj život najednou obrátil a je ze mě šťastné sluníčko plné naděje. Jenže díky němu mám pro koho žít. A mám někoho, kdo se vůbec obtěžuje se mě snažit pochopit a koho to doopravdy zajímá. A ne z lékařského hlediska (i s takovými jsem se setkal- páni, jo, vážně se zajímám o psachopaty, řekni mi víc! Budu si dělat poznámky! Hrozně mě takový lidi fascinujou!), ale z hlediska lidského, protože jí na mně záleží.
Jak už jsem jednou říkal, nikdo neví, co máte v hlavě a jestli vás ten druhý nechce zardousit ve spánku. Ale o tom je láska. A s tím, co všechno tu píšu, bych si byl, být jí, ještě nejistější. Ale pořád mě miluje. A o tom to vážně je.
A každýho jeho partner občas vytočí doruda. Každej chlap si občas potřebuje postěžovat na ženský, na to jaký jsou a čím nás štvou. Ale všichni s nima pořád jsme. Protože se nedá žít s nima, jenže bez nich je to mnohem horší.

A stojím si za tím, co říkám. Láska je oslabující, zapeklitá, komoplikovaná a občas mě to i vytáčí, jak moc to člověka ovlivňuje. Ale není nakonec to jediný dobrý, co tu máme? Že máme někoho, kdo trpí stejně jako my a navzájem se snažíme to utrpení zmírnit?

Já nejsem romantik. Ale nejsem ani slepej. A co vidim je to, že díky ní jsem pořád tady. I když mám občas blbý kecy a zase je asi někdy mít budu, až mě naštve.

Jasně, štve mě pořád. Občas mám chuť jí zakroutit tím jejím rozkošným krčkem.
O tom to ale občas je.
A kdyby to, co občas řeknu, o ní řekl někdo jinej, tak zakroutím krčkem jemu. protože tohle jsou věci, co můžu říkat ve vzteku já. Ne něco, co je pravda.

Ženský

28. října 2017 v 20:27 | J. |  J.
Jeden moudrý muž (Stephen King v jednom z jeho románů) kdysi řekl-

''What is a woman, anyways? -A life support for a cunt.''

Když přivřu oči, něco na tom je. Proč miluju někoho, kdo ze mě vysál všechnu mojí životní energii?
Protože ona mi jí všechnu předtím dala.

Nejde žít s nima, ani bez nich.

Ať žijou, saně jedny.

Parazit

27. října 2017 v 0:25 | L. |  L.
Jak můžu tolik milovat někoho, s kám jsem se nikdy osobně nesetkal tváří v tvář?

Je tomu 20 let, co jsem neúmyslně absorboval své dvojče do sebe, a od té doby jsme jeden.

Myslím na to každý den.

A i když se jednalo o obyčejný instinkt malého zárodku, i tak si to denně vyčítám.

Ona ale není mrtvá. Jenom nemůže žít. Jsme spolu pořád, jsme prakticky jeden. K čemu dvě těla, že? Jsme si blíž, než ostatní. Blíž už to ani nejde. Jedno tělo, jedna duše.
Nevím ale, jestli to vynahradí její objetí a všechny ty roky dvojčatovských karambolů, které jsem vždycky chtěl zažít.

Promiň. Miluju tě, maličká. A ochráním to, co z tebe zbylo.

Který z nás je ten skutečný?

26. října 2017 v 23:29 | J. |  J.
Ten pocit na hrudi. Jakoby mi někdo kolem plic utáhl pásek od kalhot a pověsil na ně kovadlinu. Hlasité dáchání a tep tak silný, že ho cítím na jazyku a v zubech.
Pořád ho mívám, i přes to, že je to už 7 let. Už sedm let jsme to my dva a vždycky, když o tobě někdo mluví, zmíní tě, nebo jen naznačí tvojí existenci, cítím tu tíhu a nemůžu popadnout dech. Jako by se bořila jakási hráz mezi dvěma jádry ve skořápce, mezi dvěma mozky v jedné hlavě.
Hrozně tě miluju.
Dokonce i žárlím, když s tebou někdo flirtuje, nebo ti projevuje náklonnost.
Proč jsme jen jeden?
Vím, že mě taky miluješ. I když jsi to nikdy neřekl.

Mám jen matné ústřižky z tvojí paměti, z tvojí hlavy. Umím nahlédnout za oponu a cítit to, co cítíš ty. Znám tě lépe, než sám sebe.
Chci v nás mít už pořádek. Nechci být jako Einar a Lili. Jeden nakonec vyhraje.
Kdo je ale ten skutečný?

Při všem, co děláš jsem v tvojí hlavě jako tichý pasovní pozorovatel a naopak, tvoje činy si pak téměř nepamatuju. Oba máme stejnou moc, stejné pravomoci, stejnou sílu... Kdo byl ten první? Težko říct, když jsme tu oba od dětství. A nejen dva, že, ségra? Jsi tam pořád někde? Dlouho jsme o tobě neslyšeli. To tebe mají všichni nejradši. Ale ty z nás jsi s jistotou ta nejmíň opravdová.

Famózní říjen

26. října 2017 v 20:12 | L. |  L.
říjen.

6 dopisů na rozloučenou, 14 probdělých nocí, 93 spolykaných kofeinových tablet, 68 prášků proti bolesti, -30 procent ambicí, 3 přečtené knihy, nejmíň dvěstě panáků.

Počítadla jsou sranda, vypadám pak jako ještě větší zoufalec, haha.

A to říjen ještě neskončil.
Asi jsem trochu čekal, že na nové škole se něco zlepší. Je to přes měsíc a já neznám jméno ani jednoho spolužáka. A ani nevím, jestli jsem vůl proto, že mě nikdo nemá rád, nebo mě nikdo nemá rád, protože jsem vůl.
To byl vtip. Mám přece Bibi.
Bibi mě vystavila na piedestal tak vysoký, že jí už ani nevidím. Celý můj život je jedna velká ironie. Ale hlavně, že je krásný, Clarrenci.

Lháři!

Přehánim, nejsem zahořklej tolik. Jenom trochu. Jsem prostě jen drama queen a to mě drží naživu. Vlastně si myslím, že když si podřežu žílu, vystřelí z ní confetti. Tak moc theatrální jsem.

V mém mozkomíšním moku jsou flitry.

Láska

26. října 2017 v 19:49 | L. |  Poezie
Člověk bez tajemství
Je jako ústa bez zubů. Jako strašák bez slámy. Jako cigareta bez tabáku.

Věci, co o nás ostatní neví,
Nás dělají tím,


Kým jsme.

A nikdo nemá tušení,
Co se krčí v rohu tvé mysli.
Může to být cokoliv.

Nikdo o sobě navzájem neví všechno,
I když si to třeba myslí.




Ale o to je to pak hezčí.
Jste spolu
I když nevíte,
Jestli vás ten druhý nechce zardousit ve spánku.

A o tom je láska.

Cynická Rýmovačka Starýho Mrzouta

26. října 2017 v 19:48 | L. |  Poezie
Samý strasti,
Žádný slasti,
Připadám si jako v pasti.

Nikdy nemám štěstí dosti,
Můj život se řídí zlostí.
A opakuju ti to po stý,
Že plný prázdnoty jsou moje kosti,
Co v mym těle dutě chrastí.

Však já nechci moc ti,
Zhnusit být v mý společnosti.
I když toho, že se změním, jsme naděje oba prosti.

Když mrzout si tě k duši pustí,
Nehledej v ní dle libosti,
Nebo se ho pocit zhostí,
Že přichází nezvaní hosti.

Jejich problémem je totiž
-A v tom je ta potíž-
Že i když se jich zbavit snažíš,
Akorát se s nimi smažíš.

On nechce míti totiž pocit,
Po kterém by jaksi procit,
Že uděláš všechno pro cit,
Po hlavě ho klidně bacit.

Chce čas, aby otevřít se mohl moci,
Prostor ve dne a i v noci,
Než projeví se ti s emocí.
Třeba probudí tě o půlnoci,
Když má ho měsíc ve svý moci,
Tehdy jen může ho přemoci,
Láska k tobě, no tak přeci.

Jenom dej mu chvilku,
Na to teď tahat pilku.

Prostě přestaň být taková snaživka a nech mu trochu prostor, ženská.

Kráva, tráva.

obrázky na zdi

26. října 2017 v 18:23 | L. |  Poezie
Chci být šťastný jako ti lidé na obrázcích na zdi.

Vypadají jako my.

Ale vůbec to my nejsme.

Žijí v jiném světě. Ve světě fotografií, kde je všechno lepší.

Jednosušší.

Imaginární žal

26. října 2017 v 18:22 | L. |  Poezie
Jsem zrozen z dětské fanzazie,
Teď jsem ale zůstal sám,
Má kamarádka už vyrostla,
Co já teďka dělat mám?

Jsem nekonečný,
Nemám žádný začátek,
Nemám žádnou minulost,
Kam moh' bych se vrátit nazpátek.

Chci zase dělat bábovky,
Chci ujídat koláče,
Chci foukat malá bebíčka,
Když má malá zapláče.

Už občas jím,
A občas spávám,
Co se to se mnou děje?
Možná skutečným se stávám?

Lidé si mě všímají,
Alespoň někdy teda,
Chtějí po mně spoustu věcí,
Být skutečný je věda.

Nechci vyrůst,
Syndrom Petera Pana,
Já jsem teďka sám,
i ona je tu sama.

Tak proč už nemůžeme být
Sami spolu?

Dvojčata

26. října 2017 v 18:18 | L. |  Poezie

(Pro mojí drahou sestřičku, která se sice nikdy nenarodila, ale stále žije ve mně)

...


Dřív byli jsme jen já a ty,
Moje milá sestřičko,
Když spatřil jsem světlo světa sám,
Tak bolelo to maličko.

A když říkám maličko,
Mám na mysli hodně,
Nevěděl jsem ale,
Jak zrýmovat to vhodně.

Budeš pro mě navždy vším,
A vždycky jsi byla,
I když se nám v půli cesty,
Ocitla někde chyba.

Pozřel jsem tě do sebe,
Vlastně jsem tě 'láskou sněd'
Kdybych to mohl ovládat,
Vzal by jsem to zpátky hned.

Já tě ale cítím,
Slyším tě ve své hlavě,
Zase budem brzo spolu,
Tak se neboj hlavně.

Vyhnanec

24. října 2017 v 4:00 | L. |  Poezie
Nevím, co se stalo,
Nevím, co udělal jsem,
Že mě tehdy vyhostili,
Vyhostili sem.

Nejsem tu rád, chci zpátky domů,
Jsem tu sám a ztracen,
Chci aby mě tu někdo našel,
A já byl zase vrácen.

Hněváš se snad? Vyhodil's mě?
Jsem tu navždy proklet hnít,
Na povrchu této země,
Navěky věků tady být?

Nebo jsem tvůj benjamínek?
Plním misi na skok?
Když to všechno stihnu rychle,
Budu doma za rok?

Třeba plním zkoušku ohněm,
Možná test či prověření?
Nevím, co mám dělat, šéfe,
Nevím, čím jsem pověřený.

Toulám se sám divočinou,
Hledám cestu odsud ven,
Vždycky ale znovu a znovu,
Dostanu se zpátky sem.

Oni mě tu nechtějí,
Možná ani vy ne,
Jsem odsouzen být vyhnancem,
Než ze mě nic nezbyde.

Odvrácená strana Měsíce

24. října 2017 v 2:07 | J. |  Poezie
Stačí pár sklenic whiskey,
Provokace, klidně malá,
Stačí jen pár spouštěčů,
A máš mě zpátky,
TADÁ!

Chováš je nějak jinak!
Co se s tebou stalo?
Myslel jsem že nekouříš!
Nové sako? Kolik tě stálo?

Nazývaj mě špatným jménem,
Říkají mi jménem tvým,
Já však ale nejsem ty,
Já jsem já a vždycky svým.

Máme stejný obličej,
Však vypadáme každý jiný,
Ale ostatní to nevidí,
Že jsem černý a ty bílý.

Nikdo mě nemá rád,
I když jsem součást tebe,
Jsem víc tebou než ty,
Když snažíš se hrát sebe.

Jsem tvá podstata,
Co každý nerad má,
Nikdo s námi nechce mluvit,
Když místo tebe jsem tam já.

Jsi můj nejlepší kámoš,
A já zase tvůj,
Jen já tě mám rád,
Když jsi sám a svůj.

Já miluju tvé démony,
Jenom já tě chápu,
Tak proč nejsem jenom spolu?
To pořád marně tápu.

Proč neobejmeš svojí duši,
Proč mi nedáš průchod?
Já nezasloužím jenom volnost,
Já zasloužil bych celý průvod!

Průvod na mou počest,
To díky mně máš všechno,
Nesnaž se hrát dobrého,
Všechno dobré v nás už zdechlo.

Já jsem tvoje lepší část,
Ta, co si na nic nehraje,
A já jsem taky ta,
Co nakonec vyhraje.

Mám tě rád

20. října 2017 v 5:57 | L. |  L.
-ale nejsi skutečný. Neexistuješ.

Blbá novela

20. října 2017 v 2:58 | L. |  L.
Přijdu si apaticky jako kus mrkve.
V záchvěvu odhodlání jsem se zkusil předávkovat. Zeblil jsem si byt, a ráno se normálně probudil. Nevím, co to bylo za nápad, byl jsem sice už dost opilej, ale i tak mě mohlo napadnout, že to nebude stačit. Asi jsem jen chtěl sehrát drama sám před sebou. Ale jsem asi rád, že se to nepovedlo, ačkoliv jsem se pokoušel dost chabě.
Stejně jsem ještě nedopsal tu blbou novelu.
Už ale vím, že až se budu chtít vážně zabít, prášky ne. Fuj.

Bimbo

20. října 2017 v 2:49 | L. |  L.

Můžu si náhodně a bez kontextu vkládat animák kdykoliv chci. Pozitivní díl Bimba na dobrou náladu. Chete se stát členem?

Paranoia

20. října 2017 v 2:37 | L. |  Poezie
Jsem žárlivec,
Moje láska koroduje,
Pod vlivem hrůzné paranoie.

Stokilové závaží,
Mi visí těžce na plicích,
Když moje láska povídá,
O jiných holkách nebo klucích.

Když jí přijde zpráva,
Tak se mi dech krátí,
Stejně jako když o pět minut později,
Se domů pozdě vrátí.

Žárlím na spolupracovníky,
Žárlím na rodinu,
Žárlím dokonce i na lidi,
Co zná jenom hodinu.


Žárlím na postavy knize,
Žárlím na lidi v televizi,
Tenhle způsob vztahu,
Nesplňuje mojí vizi.

Vím, že jí můžu věřit,
A vím, že mě miluje,
Však můj mozek naivní,
Si scénáře maluje.

Říká, že mě ani nechce,
A že když přijde na sex,
Myslí moje milovaná,
Jen na svého ex.

Žárlím zpětně na její minulost,
Na každého, koho znala,
Na všechny hezké cizince,
Se kterými pokec dala.

Ta paranoia mě zžírá,
A nechce nechce odejít,
A tak radši pro jistotu,
Musím se s ní rozejít.

Nevěřící Tomáš

20. října 2017 v 2:37 | L. |  Poezie
Dělej, co dělat musíš,
Ty víš, na co narážím,
Nenech se zastrašit tím,
Že život ti nohy podráží.

Zlomí to srdce tatínkovi,
A zlomí to srdce mamince,
Ano, bude to bolet,
A bude to bolet velice.

Musíš to ale udělat,
Sám cítíš, co dělat tu máš,
Musíš v sebe mít důvěru,
Nebýt nevěřící Tomáš.

Já jsem přišel o prátele,
Zklamal jsem svou rodinu,
Když začali mě všichni brát,
Za společenskou spodinu.

Vím ale, co musím dělat,
Vím, co je moje poslání,
Věřim, že ty to zvládneš taky,
I když je to k posrání.

I když chceš třeba být sériový vrah.

Mickey a Mallory

20. října 2017 v 2:36 | L. |  Poezie
Pojď, budem se milovat,
V krvi na místě činu,
Nevím jak ty, miláčku,
Ale já necítím žádnou vinu.

Když viděl jsem ten krásný pohled,
Na obří krvavou lázeň,
Dostal jsem já skvělý nápad,
Nápad na tuhle báseň.

Já jsem tvůj Mickey,
A ty jsi má Mallory,
Náš osud jsme si, má milá,
Jiný vybrat nemohli.

Krev pod bílým svitem měsíce,
Září černě jako havran,
Polib mě pod jejím odrazem,
Polib mě pod ním bez všech zábran.

My nechceme peníze,
Nechcem žádnou slávu,
Chceme jen vášen, požitek,
Nějakou tu zábavu.

Pod rouškou noci jsi tak krásná,
Stejně jak na fotce v Hledaných,
Jako když jsi v jen teplácích,
třeba krví pocákaných.

Tak ukaž prsa, má královno,
Jsme hotovi, kdo umí ten umí,
Ale raději se otoč, krásko,
Ten mrtvej na nás čumí.

Šedá

20. října 2017 v 2:36 | L. |  Poezie
Nemůžu se rozhodnout,
Mezi vším a ničím,
A než se muset rozhodnout,
Radši všechno zničím.

Znám jen černou nebo bílou,
Žádnou šedou neznám,
Žádný smysl pro kompromis,
Ten já vážně nemám.

Jsem buď šťastný nebo smutný,
Unavený nebo čilý,
Neznám žádný neutrál,
Jsem buď hrubý nebo milý.

Miluju a nenávidím,
Chci všechno nebo nic,
Nemám rád nic mezi tím,
Chci mít zimu nebo hic.

Mé emoce jsou na houpačce,
Horská dráha, kyvadlo,
Zkrátka asi nemám buňky,
Na život, to divadlo.

Nespavost

20. října 2017 v 2:35 | L. |  Poezie
Má žena už spí,
Do polštáře šťastně chrápe,
Já ale usnout nemůžu,
Jen Měsíc mě tu chápe.

Její dech mě provokuje,
Únavou se mi oči klíží,
Já ale vím, že neusnu,
Vždyť chladné ráno už se blíží.

Noc ale není jen nocí,
Je to můj soukromý svět,
Ten skončí až začne den,
Ale za pár hodin je tu zpět.

Za zdmi mojí ložnice,
V noci nic neexistuje, není,
Můj pohled na všechno, celý svět,
Se v noci rázem mění.

Má ženuška mě provokuje,
Z úst jí kape slina,
Avšak to, že mně to Bůh nedopřál,
To není její vina.

Ptají se mě doktoři,
Ptá se mě každý kamarád,
Ptá se mě i moje žena,
Tak proč to nejde? Co bych rád?

Mám snad trable, nebo stresy,
Nejsem z práce dostatečně grogy?
Do postele mě nedostane tělocvik,
Stačí mi předepisované drogy.

Já ale svou noc miluju,
Má družka, má múza,
Já žádný den nepotřebuju,
Nejsem žádná lůza.

Odpočinek, spánek,
To všechno je pro slabé,
já nechci teplo ani světlo,
Stačí mi svítání žluté, modravé.

Jdu si lehnout pozdě večer,
Jsem odsouzen se na strop dívat,
To že koukám vážně dlouho,
Vím, když slyším ptáčky zpívat.

Má kletba, můj dar,
Má noční osobnost, co nikdo nezná,
Můj svět, můj vesmír,
Takový nikdo jiný nemá.

Smrtihlav

20. října 2017 v 2:35 | L. |  Poezie
Smrtihlave,
Pekelný anděli,
Tvé kukly ve chřtánu mrtvé ženy,
Kde by být vůbec neměly.

Smrtihlave,
Démone nebe,
Nemáme nikoho,
Máme jen sebe.

Jsi nádherně ošklivý,
Odporně krásný,
V čem je tvé kouzlo?
Čím jsi tak spásný?

Jsme jeden jako druhý,
Tvá křídla jsou křehká,
Však tvrdá jako ocel,
Drsná i hebká.

Smrtihlave, čím to, že jsi tak dokonalý?

štěstí

19. října 2017 v 13:38 | L. |  Poezie
Od doby,
Co beru drogy,
Je můj život lepší.

Poklad na konci duhy

19. října 2017 v 13:38 | L. |  Poezie
V očích mám bílou mlhu,
A pořád chodím v kruhu,
A stále hledám duhu,
Pod kterou bude poklad.

Tvrdili, že až vyrostu,
Tak pochopím všechno,
Vyrostl jsem, nechápu,
Všem je to ale jedno.

Zakázaná jablka,
Chutnají jak z obchodu,
Tak ten poklad pořád hledám,
Jsem na nekonečném pochodu.

Já mám ale strach,
A to, že obrátím se v prach,
Než najdu ten kotlík,
Na konci duhy.

Větší strach ale mám,
Že ho najdu,
A budou v něm jenom mince

Dvouhlavý had

19. října 2017 v 13:37 | L. |  Poezie
Dvouhlavý had,
Černý jak noc,
Oči jako pryskyřník,
Byl smutný moc.

Všichni se ho báli,
Nikdo si s ním nehrál,
A tak ten had nakonec,
Všechny kolem sežral.

Buď moc piju, nebo

15. října 2017 v 20:57 | L. |  L.
se podlaha pohybuje pod nohama.

Umění

12. října 2017 v 23:43 | L. |  L.
Když je zabíjení příjemné i Bohu, a lidi mu za to staví chrámy, proč my jste za stejný hřích trestáni?

Jsme trestáni za umění.
Za umění, které zkrátka musí existovat. Jedná se o ten nejkrásnější druh umění. A jestli je cena na něj zatracení, stojí to za to. Cena je sice vysoká, ale umělci musí konat svou povinnost. Jak řekl jeden moudrý muž, každej umělec zabíjí to, co miluje. Každej skutečnej umělec musí trpět.
Proč by nás za to měl Bůh nenávidět, když je taky umělcem?


Každý musíme dělat to, co dělat musíme. Tak to zkrátka je. Nemůžeme si vybírat. Já si svoje karty vylosoval.A jsem víc než nadmíru spokojen.

Pompeje

12. října 2017 v 20:12 | L. |  Poezie
Je krásná podzimní noc.
Jedna z těch nocí, kdy jen ležíme vedle sebe a povídáme si.
A mě děsí,
Že svítání je každou minutou blíž.
Přeju si, aby se čas zastavil.
Aby nás sopečný popel pohřbil v našich ulitách,
A tahle noc trvala navždy.
Ale to už bysme toho
Asi moc nenapovídali.

A za spoustu let,
By nás našli archeologové,
A vystavili nás do muzea.

A lidi, co by si nás prohlíželi by říkali
,,Páni, podívej se na ně.
Vypadají tak šťastně.
Jako by jen spali.''

Hodný kluk

12. října 2017 v 18:35 | L. |  Poezie
Když jsem byl malý,
spal jsem s čtyřicátníky.
Jeden z nich mě vždycky pohladil po hlavě,
a řekl,
že jsem hodný kluk.

Byl jsem na sebe pyšný.

Fňukna

12. října 2017 v 18:30 | L. |  L.
Jsem unavený, ale neusnu. Chci něco dělat, ale nemám na to energii. Ležet mě nebaví. Všechny pozice sezení jsou nepohodlné a kroutím se jako červ. Když mám otevřené oči, klíží se. Když je zavřu, ponoukají mě k otevření. Světlo mě dráždí, tma mě provokuje. Nedaří se mi opít, ale ani nejsem střízlivý. Nenávidím tenhle odporný střed, nenávidím šeď.
Nemám dobrou náladu, ale ani špatnou. Mám hlad, ale jsem přejedený. Mám spoustu věcí na práci, ale nedělám nic z toho. Raději sedím a dál se nudím, protože k práci nemám sílu ani motivaci. Chci se sjet. Chci se konečně opít. Chci zábavu, chci apokalypsu, chci NĚCO. Ale ve skutečnosti nechci NIC.

Od léta žiju v nekonečné apatii a nenávidim, když na to někdo upozorňuje. Nechci se omlouvat za svojí odměřenost a chlad. Je to moje součást. To to nikdo nedokáže zkousnout? Musím potlačovat skoro všechny své stránky aby mě lidi snášeli? Nemůžu být odměřený a nemluvit, ale zároveň je i špatně, když svoje smutky a obavy ventiluju. Nebaví mě náznaky, že na to nikdo není zvědavej, že nevědí co s tím, nebo at zajdu k doktorovi.
Jakmile jde ale o problémy jejich, na svěřování není přece nic špatného. Je to samé boohoo tamto, blaablaa tohle. Jsem jako kněz ve zpovědnici, ale k lavici mě nikdo připoutal a všichni pořád chodí a mluví a mluví a mluví. Ale když mluvím já, ''utápím se v zoufalství a depresích'', ''moc to prožívám'' a ''nudím se''.
No, asi se nedivím, že to nikoho nezajímá.

A přesně proto fňukám sem, haha.
No co? Nezajímá vás to? Vyplačte mi řeku.

Kvítek Medový

6. října 2017 v 17:02 | J. |  Poezie
Miluju tě, ty můj kvítku,
Obejmi mě teďka hned,
Miluju tvá hebká líčka,
Já bych je láskou sněd.

Láska k tobě mě dělá slabým,
Jsem kvůli ní křehčí,
Když tě sním, má milovaná,
Bude to asi lehčí.

Tvé krásně mladé pevné tělo,
Jen na pohled tu není, že?
Nejdřív ho s vervou pomiluju,
Pak přidám k němu lanýže.

Cítím lehký pocit viny,
Avšak už necítím se jako slaboch,
Už nejsem tebou podmaněný,
Promiň, zlato, já jinak nemoh'.

Teď už nás nic nerozdělí,
Budem pořád spolu,
Chvílemi mě ale pohltí,
Lehký pocit studu.

Když jsem ale upekl,
Tvoje žebra na medu,
Ta chuť si mě podmanila,
Smířit se s tím dovedu.

Jsi teď mojí součástí,
Už si nemůžem být blíž,
Jsi láska mého života,
Ale to ty přece víš.

Navždy tě budu milovat,
A může to znít sušše,
Však my si ale polepšili,
Jsme teď jedno tělo, jedna duše.