Listopad 2017

Chci zpátky

Sobota v 1:44 | L. |  L.
Chci zpátky domů.

SELHAL

Sobota v 1:38 | J. |  J.
fotbalista- selhal
baseballista- selhal
učitel- selhal
manžel- selhal
otec- KOLOSÁLNĚ selhal
milenec- selhal
správce- selhal
spisovatel- SELHAL
vrah- selhal
feťák- selhal
alkoholik- selhal
abstinent- selhal
sebevrah- SELHAL

selhal selhal selhal. Občas to není jednoduchý konstatně prohrávat. Občas musím učinit nějaké gesto a zavolat několik tisíc mil, jenom abych mohl přijít o další práci a oni mi mohli dát dálkovýho padáka. Na mě si nikdo nepřijde.

Tentle život jsem bral chvíli jako druhou šanci. zasloužím druhou šanci, jako každý. ALe čím déle to tak je, tím víc o tom začínám pochybovat a tím víc chci napravit to moje poslední uklouznutí. Když se povede to, už mě ta ostatní nebudou trápit. A já si snad konečně trochu odpočinu. Ale musím tomu dát čas. Musím napsat tu blbou novelu.

Bojkotuju školu, tenhle ročník nedáme. Jenom díky mě. Nevrací se mi za to zrovna láska ale je to pro vyšší dobro. Budem mít volno a nějakou bezmyšlenkovitou práci. Dost času na psaní. a pak? Uvidím jak se to vyvine. Ale šéfem jsem teď JÁ.

JÁÁÁÁÁ!!!!!

-Jacky-boy xoxox

Přes moji mrtvolu

Sobota v 1:24 | L. |  L.
Moje rozpolcená hlavička gereruje dost ošklivý myšlenky. Hodně hodně ošklivý.
už zase mám noční můry. V těch posledních se pořád někde ztrácím, před něčím prchám, chytne mě to a pak mě někdo něčím bodá. Před pár dny to byly hřebíky po celém těle, pak špendlíky skrz dlaně a prsty a dnes to bylo injekce plná nějaké kyseliny.
všichni se smáli, že mě to bolí. Pak jsem viděl dvojitě a pak omdlel. Kyselina takhle nefunguje ale sen je sen.

A nevím, jestli nemůžu spát kvůli těm myšlenkám, nebo mám ty myšlenky protože nespím.
Některé věci nejdou říct nahlas. Jen víme, že jde o něco moc zlého. Stilnoxy polykám jako lentilky a už nedělají to, co dřív. Jsem zamlký. Moje apatie je opět na bodu mrazu. Což je příšerné načasování protože moje malá Bibi má zrovna vztahovačné období a tento víkend jsme se hádali už třikrát. Jsem z toho unavený. Moc jí miluju, ale když je naše mentální rozpoložení opačné, bývá to sekec mazec. Doufám, že se zase brzo vrátíme do normálu.

Nevím, co se mnou je. Přijdu si hrozně sám. Hrozně bez naděje.
Bibi je před pár dny sjela houbičkovým čajem, který jsem pro ni s láskou připravil, a dostala se do dokonalého deliria. V tom stavu mi ležela na klíně a já se na ní usmíval. Ona plakala. A říkala- ,,Ty taky pláčeš! Tady!'' a ukázala na střed mého čela. Chvíli bylo ticho a ona pak povídala. Povídala, že vidí věci úplně jinak, ale že je jí to povědomý. Povídala, že určitě stejný pocity měla na Dexovi. A pak hodně dlouho mluvila o pocitech. Pocitech, které chvílemi zněli jako konspirační teorie, ale ona věděla, že vím, o čem mluví. Když jsem řekl, že je jen sjetá a ona se rozplakala a říkala- ,,Nedělej že nevíš! Víš to nejlíp ze všech!'' tak jsem jen kývnul hlavou, protože měla pravdu a já to věděl do největšího detailu. A ona povídala- ,,Já to zapomenu, že jo?'' řekl jsem že asi jo. Zeptala se, jestli už se to někdy stalo. Odpověděl jsem. že nekolikrát. Plakala. SLibovala, že tentokrát nezapomene. Pak se mě zeptala, jestli já to vím celou dobu. Tak jsem řekl, že vím. Zeptala se, jestli je to důvod, proč jsem pořád smutný. a Jestli se na ní budu zlobit až ten pocit zapomene. Řekl jsem že smutný nebudu, bylo to tak dotěď. Ale trochu smutný jsem.
Když tripovala, povídala jak je to všechno evidentní a jak to zapadá dohromady, ale že pak vystřízliví a bude říkat věci jako - ,,haha to jsem byla zase sjetá''. A já věděl, že je to pravda. A pravda to byla.
Tato historka mojí apatii rozhodně nijak neovlivnila, jenom mi na chvilku dala plannou naději. Přišlo mi, že mě někdo konečně pochopil a že jsme v tom spolu. To pochopení ale vypršelo stejně jako efekt hub v těle, když se oční zorničky znovu zmenšovali.
Řekla, že až vystřízliví, tak jí dostanou.
A já se bojím, že i v tom měla pravdu.
Ale ze všech sil se snažím, aby to tak nebylo. Jde tu ale především o ní. Ona musí vědět.

Byl to úžasný moment. Ležela a koukala na mě. Mluvila. A myslela. A já neřekl ani slovo. Ale dokonale jsme si rozuměli. Věděli jsme to velké tajemství, to tajemství, co halí celý svět, které se dá vyjádřit spíš pocitem, než-li slovy. My to ale vysvětlovat nemuseli. Věděli jsme. A já jsem věděl celou dobu. A pořád vím. A užívám si chvíle, kdy ví i o na. A do té doby, se o ní budu starat. Aby jí nedostali. Neocenní to, nebude o tom vědět. Ale nechci aby jí dostali.

Když zavřu oči

Středa v 0:00 | L. |  L.
Občas, když zavřu oči, vidím tmu. Plochou dvoudimenzionální černou tapetu, která je nalepená na spodní straně mých víček.

Pak jsou tu ale dny, kdy je ta tma nekonečná. Nepoznám, jestli jsou mé oči otevřené nebo zavřené. Nemá hranice a táhne se až do zapomnění. Její hustota je tak veliká, že mám pocit, že se jí musím prořezávat. V dáli v té tmě vidím barvičky, obrazy, lidi, slyším jejich hlasy, Cítím se, jako bych se nějakým způsobem omylem dostal až do středu svého mozku.

Takže když jdu večer spát a zavřu oči a vidím tu placatou tmu, vím, že tohle bude bezesná noc. Noc plná buzení, překulování a otrávení. Jestli se vůbec povede usnout.
Ale když zavřu oči jiný den, a tma je najednou hlupoká jako nějaká prázdná galaxie, můžu skrz tu tmu cestovat, hledat v ní, seznamnovat se tam s lidmi. V té temnotě se odehrávají absurdní scénáře. V téhle temnotě já žiju. Tam existuje skutečná verze mě. Jsem tam tím, kým doopravdy jsem.

Tuhle dokonalou tmu občas dokáže vyvolat nějaký ten prášek, bůh jim žehnej.

Chci zavřít oči navěky,
chci navěky žít v tom malém tmavém ráji.

Protože pak, když otevřu oči, chce se mi brečet. Nechci se účastnit světa.Školu nechci, práci nechci, rodinu, nechci nic. Chci odejít do té tmy. Nikdo ale nemůže se mnou.
Dodneška mě pronásledují obrázky ze snů. Tam je odpověď.

Sezení anonymních altereg

9. listopadu 2017 v 0:56 | J. |  J.
Dobrý den, vítejte na zasedání anonymních altereg.
Já jsem Jack a dnes jsem vaším mentorem.
Začnu.
Ahoj, jmenuju se Jack (ahoj Jacku) a mám pocit, že se mě L. snaží změnit, že se mě pokouší upozadit a že si myslí, že má biť jen nejmenší právo si dělat nároky a považovat se za vedoucího tohohle týmu. (A co si o tom myslíš, Jacku?) Cítím se rozzlobeně, děkuji, že se ptáte. Cítím se být stejně v právu a taky se mi zdá, že se trochu přeceňuje.
Tedy, nechci být rejpal, ale zatím všechno, co jsme kdy dokázali bylo díky mně. Protože to já jsem ten kdo tu má hypotetický koule. Protože on je jenom malej vypočítavej bastard, co to umí s lidma. A umí to s nima tak dobře, že si snad i začal myslet, že je jeden z nich a že ho maj rádi.
Tady velevážený pán si myslí, že je velkej šéf? Že mi může rozkazovat? Že mě může upozadit?
Asi zapomněl, že jsme si ve všem rovný a že máme oba stejný privilegia. Vždycky jsme měli, a navždy budem. Asi si až moc zvyknul na to, že dělám ústupky. Možná bych měl nastolit nějaké změny přístupu. Jsem velmi naštvaný.
Takže asi tak se ohledně toho cítím, děkuji.
Někdo další?

Mlha

6. listopadu 2017 v 9:02 | L. |  L.
Jdu do Pekla, kdo půjde se mnou?

Mlha pohltí všechno. A já se cítím pohlcený z velké části. A myslím, že mě nemůže zachránit vůbec nikdo. Dokonce ani Bibi.
Nikdo.

A myslím, že jednou přijde den, kdy e v mlze ztratím úplně a nikdo nikdy nenajde mě, a já nikdy cestu ven. Ale asi je mi souzeno bloudit.

Když v tobě začla můza vřít, rozhodl se's v sobě uzavřít, řítit se do imaginárních stěn. Tvůj obývací hrob je ti milejší než objetí tisíců příslibů potenciálních změn. Nevěříš, že jsi cvok ani že máš důvody k pokání, níž a níž se noříš do noci. A neřídí tě etika, jenom chuť analgetika, kapačka s tvojí pravidelnou dávkou emocí, vždyť máš se fajn, máš se k světu.

A za chvíli se propadnu až úplně dolů.
Takže se ptám,
Kdo půjde se mnou?

Vstávej semínko holala

4. listopadu 2017 v 6:04 | L. |  L.
Vždycky si říkám, že půjdu tentokrát dřív spát,

a pak vidím, že už dávají ranní pohádky.
A ptáčci zpívaj.
Nádhera.
Zabte mě.

Višňová Marmeláda

4. listopadu 2017 v 5:59 | L. |  Poezie
Tvé sny chutnají jako višňová marmeláda.

Rád tě pozoruju,
Když já sám usnout nemůžu.
Vypadáš tak spokojeně.
Závidím.

Mě ruší
Můj vlastní hlas,
Co mi v hlavě povídá
Náhodné výroky,
Reklamní slogany,
konspirační teorie,
tvrdí mi, že neexistuju,
A tak vůbec.

Už tři dny jsem nespal.

Vidím tě

4. listopadu 2017 v 5:39 | L. |  L.
Pořád tě občas vidím. Jen na sekundu, koutkem oka. Ale vidím.

relativní realita

2. listopadu 2017 v 23:04 | J. |  J.
Realita je relativvní, je to jen tma a ty v ní, vnímáš, že se relativně máš.

Co je vůbec pravda? Jak to mám kurva vědět?
Žil jsem v iluzi několik dlouhých let. Jak mám vědět, že zrovna tohle je skutečný?

Zvon Svobody

2. listopadu 2017 v 22:09 | J. |  J.
Normálně proti tobě kujou pikle.
Normálně dělaj věci přes tvůj zákaz.
Prašiví grázlové.

Hlas prasečího boha, strašidelného boha, mrtvě vycházející s rádia a-
bolí mě hlava.

Můj tep je jako zvon. Jako zvon svobody.
Zvuk zvonu, který hlásá, že bych taky jednou mohl dojít klidu. Nakonec. Jen kdyby mě nechali napokoji.
V čem ten klid ale spočívá?

Už zase spím v chůzi, chodím ve spánku.


Já jsem ty hodiny neposunul.

SANA-TORIUM

2. listopadu 2017 v 20:17 | J. |  J.
Velký Bratr tě sleduje.
Nepokaž to.
Protože když to pokazíš, jsme v prdeli všichni.
Jenže já mám strach. Strach, že to všechno dopadne stejně, jako posledně.
(Kdoví, ktřeba to časem dotáhnu až na místo ředitele)

(Rozhodně nebudu tvým psem)

Polož si mě do postele,
polož si mě do jetele,
polož si mě do jetele,
a pak znovu do postele.
V nitru se mi tvoří chladná jistota, že šílím.
A budu šílet tak dlouho, než moje milá zvedne telefon, a neřekne- ''Haló? Tady Bibi, tady můj snoubenec nemůže přestat křičet, brečet a blábolit. Prosím Vás, pošlete sem LIDI V BÍLÝCH PLÁŠTÍCH, kteří by ho odvezli do SANA-TORIA. Ano, ano, NEMÁ VŠECH PĚT POHROMADĚ. Děkuji Vám.''
A pak by přijelo šedé auto bez oken, oni by mě naložili hystericky řvoucího a odvezli mě pryč. A kdybych pak zase viděl svou milou s svou rodinu? TO NIKDO NEVÍ (To je jinak řečeno nikdy, nikdy, nikdy). A až jim budu chtít napsat, budu muset psát voskovkami.
A když je nezavolá, skončím jako pan Stenger. Budu NAMOL jíst mrtvé brouky z misky, jakoby to byly lupínky s mlíkem a přitom budu plakat.
Dělám si legraci. S těmi brouky. Ale jinak to myslím vážně. Připadám si jako nějaký mutant, který utekl z laboratoře. Jako nějaké zvíře, které někdo vypustil a je jenom otázkou času, než zavládne můj zvířecí pud a někoho pokoušu. Naskáčou pak na mě muži z ochrany zvířat a PRO MÉ VLASTNÍ DOBRO mě zavřou někam do výklenku, kde si mě budou fotit japonští turisté. A až umřu chcípnu, moje nabalzamovamé tělo koupí sám pan Ripley do svého kabinetu kuritozit. Nevěříte? Měli byste.

A ty, L., ty se povezeš hezky se mnou, protože tak to přece bráchové dělaj. Bráchové a malý děvky. Vyber si.

Šnek

1. listopadu 2017 v 18:20 | J. |  J.
Milovat tě, miláčku, je jako valit kládu,
ale kdybych nebyl tvým mužem, tak určitě nebudu ani tvým psem.

Už mě nebaví žít v ulitě. Jako zbabělý šnek ve světě slimáků. Uvnitř ulity ukrývám své vlasntí kabinet kuriozitek a cena za vstup je nevyčíslitelná. A mně to tak nějak nebaví.
O tom to ale vůbec není. O tom, co mě baví nebo nebaví. Celé je to o trpělivosti. Trpělivost, kobylko, dočkej času. A já jsem trpělivý.

Většinou.
Ale ne vždycky.